17. květen
Svátek má Aneta.
2008 – zemřel Wilfrid Mellers, anglický muzikolog a hudební skladatel (narodil se 26. dubna 1914). Působil na Downing College v Cambridge a na Birminghamské univerzitě, kde založil tradici letních hudebních škol pro dospělé v Attingham Parku v Shropshire. Od roku 1964 do roku 1981 byl vedoucím hudební katedry na Univerzitě v Yorku. Zaměřoval tamní výuku nikoli k muzikologii, ale na kurzy interpretace vedoucí ke kompozici. Svůj zájem o hudbu kombinoval odborně s literaturou, filozofií a sociálními dějinami. Napsal knihy Hudba a společnost, François Couperin a francouzská klasická tradice, Hudba v nově nalezené zemi. Ztvárnil i témata z populární hudby, včetně Beatles, za což byl po vydání knihy Twilight of the Gods lidmi ze světa popu nařčen z „profesního vměšování“. Jeho pozdější knihy Bach a tanec Boha, Beethoven a hlas Boha a Vaughan Williams a hlas Albionu vycházely z vizionářských sociálních a filozofických základů. Jeho poslední kniha Nebeská hudba byla studií o náboženských mistrovských dílech.
1982 – zemřela Władysława Markiewiczówna, polská pianistka, skladatelka a hudební pedagožka (narodila se 5. února 1900). Vystudovala Akademii Hudební společnosti v Krakově a pokračovala v Berlíně. Začala koncertovat s Arturem Malawským a v duu se Stefanií Allinównou a vyučovat na Státní hudební konzervatoři v Katovicích, na které se v roce 1958 stala profesorkou a v letech 1963 až 1968 na ní vedla klavírní oddělení. Mezi její studenty patřili například Tadeusz Żmudziński, Kazimierz Kord, Andrzej Jasiński a Wojciech Kilar. Byla členkou Svazu polských skladatelů a Společnosti Fryderyka Chopina. Získala rytířský kříž Řádu znovuzrozeného Polska.
1956 – zemřel Hynek Tomáš, varhaník, sbormistr a skladatel (narodil se 30. června 1861). Zkomponoval na šest desítek chrámových skladeb a skoro padesátku skladeb světských. Vycházely tiskem v časopisech Česká hudba a Hudební květy. Skládal i písně, sbory a drobnější skladby pro klavír, housle a varhany a několik jevištních děl. Absolvoval Varhanickou školu v Praze a napřed se živil jako výpomocný varhaník v pražských kostelech a dirigent v divadle v Aradu a v Pešti. Po návratu do Čech se stal se varhaníkem v kostele Nanebevzetí Panny Marie novopackého kláštera Řádu Nejmenších bratří sv. Františka z Pauly, byl sbormistrem pěveckého spolku Hlasoň, se kterým provedl i velká kantátová díla a opery (Prodanou nevěstu Bedřicha Smetany, V studni Viléma Blodka). Založil vlastní hudební školu, učil zpěv na místní reálce a byl dirigentem městského orchestru.
1948 – zemřel David Evans, velšský skladatel (narodil se 6. února 1874). Většina jeho tvorby, do níž patří i četné duchovní písně – hymny, souvisí s bohoslužebnými účely nekatolických církví. Psal však i orchestrální a sborová díla, například oratorium Llawenhewch yn yr Iôr (Radujte se v Pánu) nebo dramatickou kantátu Příchod Artuše. Některé skladby, které mu byly připisovány, však ve skutečnosti napsal jeho nejstarší syn Arthur, který ale zemřel během pandemie chřipky v roce 1918.
1935 – zemřel Paul Dukas, francouzský skladatel, kritik, pedagog a spisovatel (narodil se 1. října 1865). Vystudoval pařížskou konzervatoř, hrál v tamním orchestru na tympány a poznal tam i svého blízkého, o tři roky staršího přítele Claude Debussyho, se kterým sdílel vášnivou lásku k Wagnerově hudbě a pak k francouzským skladatelům, jako byl César Franck a jeho žák d’Indy. Stal se také známým kritikem a spisovatelem, ale do jisté míry i vědcem, který významně přispěl k novému vydání Rameauových prací. Slávu si získal až ve třiceti, kdy uvedl svou později proslulou Symfonii a symfonické scherzo na Goethovu baladu Čarodějův učeň. Velkou část dalších děl ale zničil pro svou údajnou nespokojenost. Napsal i dva komplexy technicky náročných děl velkého rozsahu pro klavír, jeho opera Ariane et Barbea-bleue (Adrian a modrovous) je často spojována s dílem Claude Debussyho Pelléas et Mélisande, částečně díky hudební podobě, ale i proto, že jsou obě díla inspirována libretem od Maurice Maeterlincka. Jeho posledním vrcholným a hlavním dílem je orientální balet La Péri z roku 1912. Stal se vyhlášeným učitelem hudby, vychoval několik slavných skladatelů jako byl Joaquín Rodrigo, Maurice Duruflé, Olivier Messiaen nebo Jehan Alain. Byl pohřben na hřbitově Père Lachaise.
1929 – premiéru měla Symfonie č. 3 c moll, op. 44 Sergeje Prokofjeva. Zazněla v provedení Pařížským symfonickým orchestrem pod taktovkou Pierra Monteuxe. Dílo hudebně vychází z Prokofjevovy opery Ohnivý anděl, milostného příběhu odehrávajícího se na pozadí posedlosti démonem. Opera byla přijata dirigentem Brunem Walterem k uvedení v sezóně 1927–1928 ve Státní opeře v Berlíně, ale za Prokofjevova života nakonec nebyla uvedena. Skladatel – poté, co v červnu 1928 slyšel koncertní provedení druhého dějství v podání Sergeje Kussevického – využil části opery k vytvoření symfonie. Podobným způsobem pak čerpal z baletu Marnotratný syn pro Symfonii č. 4.
1929 – zemřela Lilli Lehmann, německá operní zpěvačka – sopranistka a pedagožka (narodila se 24. listopadu 1848). Byla věhlasnou wagnerovskou a mozartovskou zpěvačkou. V roce 1901 se stala spoluzakladatelkou Salcburských slavností. Pěvecký debut měla v Praze. Od roku 1870 pracovala v berlínské Dvorní opeře a v letech 1885–1889 a 1891–1892 v Metropolitní opeře v New Yorku. Roku 1916 založila Letní akademii na konzervatoři Mozarteum, která je dnes organizována pod záštitou University Mozarteum, svými více než šedesáti odbornými kurzy je jednou z největších a nejrenomovanějších institucí svého druhu na světě. K jejím žákům patří např. Gustav Zeitzschel. Je pohřbena na berlínském hřbitově Dahlem. Její matka byla židovská zpěvačka Maria Theresia Löw a sestra Marie Lehmann (1851–1931) byla sólovou sopranistkou dvorní opery ve Vídni.
1918 – narodila se Birgit Nilsson, švédská operní pěvkyně – sopranistka (zemřela 25. prosince 2005). Řadila se mezi největší wagnerovské sopranistky po druhé světové válce. Vystudovala Královskou konzervatoř ve Stockholmu. Roku 1946 debutovala ve stockholmské Královské opeře jako Agatha ve Weberově Čarostřelci. Pozornost vzbudila v roce 1947 jako Verdiho Lady Macbeth v Královské švédské národní opeře ve Stockholmu pod vedením Fritze Busche. Ten rychle poznal její talent a okamžitě ji angažoval. Po turné v Německu a Itálii se stala členkou souboru. Busch jí také obstaral angažmá na Glyndebourne Opera Festival v roce 1951, kde vystoupila jako Elektra v Mozartově Idomeneovi. V roce 1953 zpívala na koncertě v Bayreuthu pod Paulem Hindemithem sólovou část v Beethovenově 9. symfonii. V roce 1954 byla jmenována švédskou dvorní zpěvačkou, poprvé se objevila ve Vídeňské státní opeře a debutovala na Bayreuthském festivalu jako Elsa ve Wagnerově Lohengrinovi. Spolupracovala úzce s Wolfgangem Wagnerem a Karlem Böhmem. Šlo o šťastné spojení a Bayreuth se stal místem její slávy na dalších šestnáct let, byla zvlášť úspěšná jako Brünnhilda a Isolda. Proslulou je zejména nahrávka pod taktovkou Georga Soltiho z roku 1966. Její vystupování v Bayreuthu společně s Wolfgangem Windgassenem pod vedením Karla Böhma jsou dodnes považována za nepřekonatelné hvězdné okamžiky festivalu. V roce 1956 debutovala v Hollywoodu, Chicagu a San Francisku. V La Scale roku 1958 jako Pucciniho Turandot (Jako Turandot je rovněž zobrazena na švédských poštovních známkách). V Severní Americe dobyla v roce 1959 Metropolitní operu v New Yorku jako Isolda ve Wagnerově opeře Tristan a Isolda.[4] Do jejího repertoáru patřila též Straussova Elektra a Salome. Vystupovala na mnoha velkých jevištích, včetně Mnichova, Vídně, Berlína, Tokia, Paříže, Milána, Buenos Aires, Chicaga, San Francisca a Hamburku. Senzací bylo její ztvárnění Turandot roku 1969 v aréně di Verona a její Isolda spolu s Jonem Vickersem ve starobylém amfiteátru Orange v jižní Francii v roce 1973. Ve stejném roce uskutečnila tři koncerty při otevření opery v Sydney. Kariéru ukončila v roce 1982. Od té doby učila. V roce 1968 se stala čestným členem Vídeňské filharmonie. První cenu Grammy získala v roce 1960 za Turandot s Erichem Lehnsdorfem. Společně s Georgem Soltim dostala v roce 1966 ocenění za nejlepší operní nahrávku. V roce 2002 získala za velmi výrazné Wagnerovy interpretace cenu Antona Seidla od společnosti Wagner Society v New Yorku.
1906 – narodila se Zinka Milanov, operní pěvkyně – sopranistka původem z Chorvatska (zemřela 30. května 1989). Dlouhá léta působila na scéně Metropolitní opery v New Yorku. Debutovala 29. října 1927 v roli Leonory ve Verdiho Trubadúrovi ve slovinské Lublani. Její mezinárodní debut byl ve stejné roli v Drážďanech 5. listopadu 1928. Poté byla šest let sólistkou Nového německého divadla v Praze. V té době vystoupila pohostinsky i dvakrát v Národním divadle, 4. prosince 1934 jako Elsa z Brabantu ve Wagnerově Lohengrinovi a 19. června 1937 jako Lenora ve Verdiho Trubadúrovi. Těsně před druhou světovou válkou odešla do Spojených států amerických a 17. prosince 1937 poprvé vystoupila v Metropolitní opeře v New Yorku. Přijala umělecké příjmení Milanov podle uměleckého pseudonymu svého druhého manžela. V Met vytvořila řadu rolí především v operách Verdiho, Ponchielliho a Pucciniho. Její zpěv je zaznamenán na řadě gramofonových nahrávek. V roce 1950 vystoupila na scéně Teatro alla Scala v Miláně jako Tosca ve stejnojmenné opeře Giacoma Pucciniho. Brzy poté se na pozvání nového generální ředitele Rudolfa Binga vrátila na scénu MET. Naposledy tam vystoupila při posledním představení, které se konalo ve staré budově Met v roce 1966. Je pohřbena na hřbitově Mirogoj v Záhřebu.
1904 – premiéru měla Šeherezáda (Shéhérazade), písňový cyklus Maurice Ravela. Dílo zaznělo na koncertě Société Nationale v Salle Nouveau Théâtre v Paříži se sopranistkou Jeanne Hatto a orchestrem pod taktovkou Alfreda Cortota.
1903 – zemřel Karel Šebor, houslista, skladatel a dirigent (narodil se 13. srpna 1843). Napsal pět oper, tři symfonie, balet, kantáty, orchestrální a komorní skladby. Komponoval od třinácti a byl ve své době považován za zázračné dítě. Ještě na konzervatoři zkomponoval Koncertní ouverturu B-dur, jejíž provedení sám řídil, a smyčcový kvartet, který věnoval svému mecenáši a prezidentu konzervatoře, hraběti Albertu Nostitz-Rieneckovi. Stal se učitelem hudby u barona Puget-Puzeta v Polsku, působil u divadla v Erfurtu se stal sbormistrem Prozatímního divadla. Zkomponoval operu Templáři na Moravě, která byla teprve druhou původní českou operou, po Dráteníkovi Františka Škroupa. Její úspěch mu zajistil místo druhého kapelníka orchestru Prozatímního divadla společně s Bedřichem Smetanou. V té době byl na vrcholu slávy a vedle Smetany byl považován za nejvýznamnějšího českého operního skladatele. Přestože získal 1. cenu v soutěži o kantátu k oslavě položení základního kamene ke stavbě Národního divadla, opustil Prozatímní divadlo a odešel do zahraničí. Tam působil jako dirigent opery ve Lvově, stal se úspěšným vojenským kapelníkem, byl vyznamenán rakouským i španělským řádem. Otevřel soukromou hudební školu a stal se kapelníkem sokolské hudby. Jeho hudba k sokolským cvičením na 2. až 4. všesokolském sletu mu vynesla všeobecné uznání. Byl též sbormistrem vinohradského Hlaholu. Byl pohřben na Vinohradském hřbitově.
1901 – narodil se Werner Egk, německý skladatel, dirigent a pedagog (zemřel 10. července 1983). Psal zejména opery a balety. V Mnichově napřed pracoval jako divadelní skladatel, pak pro místní rozhlasovou stanici. jeho kariéra nejvíc stoupala po premiéře rádiové opery Columbus (1933). Byl požádán o tvorbu oper na nacistická témata, ale nikdy je nesložil. Jeho hlavní kariéra začala po II. světové válce, byl převážně skladatelem a dirigentem, stal se mimo jiné profesorem kompozice na vysoké hudební škole v Západním Berlíně, prezidentem Svazu skladatelů NSR, dirigentem Bavorské státní opery. Jeho pozdější léta byla ve znamení premiér na významných evropských festivalech a pozdních prací, které byly výhradně instrumentální.
1898 – narodil se Antonín Modr, hudební vědec, skladatel a příležitostný dirigent (zemřel 22. dubna 1983). Velký význam měly jeho teoretické práce. K, kniha „Hudební nástroje“ vyšla v několika vydáních v tehdejším Československu i v zahraničí. Po první světové válce studoval na Pražské konzervatoři hru na housle u Rudolfa Reissiga a skladbu u Josefa Suka. V letech 1923–1927 byl violistou České filharmonie, poté hrál v orchestru Národního divadla a v letech 1934–1936 v Symfonickém orchestru pražského rozhlasu, který také příležitostně řídil. Vedl lidové umělecké soubory a byl sbormistrem pěveckého sdružení Lukes. Na konzervatoři vyučoval teoretické předměty a hru na kytaru a staré nástroje. V roce 1949 odešel do invalidního důchodu a externě vyučoval na Vyšší hudebně pedagogické škole.
1890 – premiéru měla opera Cavalleria Rusticana (Sedlák kavalír, slovensky Sedliacka česť) Pietra Mascagniho. Uskutečnila se v Teatro Costanzi v Římě. Spolu s operou Komedianti Ruggera Leoncavalla, dílem z roku 1892, se kterou bývá dílo často hráno v jednom večeru, reprezentuje italský verismus. Jde o operní směr, který si na přelomu 19. a 20. století za středobod zájmu zvolil pravdu všedního dne, drsnou pravdu pudů a vášní, strachu, nenávisti, žárlivosti, ale i pravdu lásky a hrdinství. Hudební jazyk obou jednoaktových oper je poutavý, plný změn a kontrastů a dramatického napětí.
1868 – narodil se Stanislav Otruba, skladatel (zemřel 21. května 1949). Stal se houslistou a varhaníkem a své první skladby napsal už v patnácti letech. V Olomouci vedl pěvecký kroužek učitelů z řad důchodců, Těšeticích založil a řídil pěvecký sbor i orchestr, s ochotníky prováděl hry se zpěvy a uvedl i Blodkovu operu V studni. Jako skladatel se věnoval převážně chrámové hudbě. Jeho světské skladby vycházely z melodiky hanáckých lidových písní a písně a sbory komponoval většinou na hanácké texty.
1866 – narodil se Erik Satie, francouzský skladatel a klavírista (zemřel 1. července 1925). V mnoha směrech předešel svou dobu. Byl velmi tvůrčí a novátorský, výrazně tak ovlivnil své současníky, především Clauda Debussyho, Maurice Ravela a Francise Poulenca, a měl též výrazný vliv na moderní skladatele. K jeho odkazu se hlásili mnozí pozdější skladatelé, např. John Cage, Brian Eno nebo Frank Zappa. Je označován za předchůdce impresionismu, neoklasicismu, konceptuálního umění a ambientní hudby. V devadesátých letech patřil do okruhu bohémy na pařížském Montmartre, přátelil se s malířkou Suzanne Valadon, hrál na harmonium v kabaretu Chat Noir, dva roky byl členem Rosekruciánského řádu Joséphina Péladana, 15. října 1893 založil vlastní Metropolitní Církev Umění pod ochranou vzývaného Ježíše Vůdce. Jeho nejznámějšími díly jsou klavírní „Gymnopédies“, „Gnossiennes“ a „Vexations“ z roku 1893 z posthumního cyklu Pages mystiques 1893–1895. Použil v nich vůbec poprvé kvartové akordy jako samostatně stojící, neharmonicky chápané souzvuky, s výjimkou tónu „As“ postupoval způsobem, který později použil Arnold Schoenberg jako základ ke své kompoziční metodě dodekafonie, nebo zavedl postup známý jako permutační forma až v 60. letech 20. století. Zahrál si v dadaistickém filmu Mezihra (Entr’acte) režiséra René Claira z roku 1924. V roce 1969 se staly Variace na téma Erika Satieho titulní skladbou druhého alba skupiny Blood, Sweat & Tears. Na přelomu 20. a 21. století byla jeho hudba často používána ve filmech.
1832 – narodil se Jan Ludwig, hobojista a skladatel (zemřel 8. srpna 1875). Byl synem pražského nástrojáře Františka Ludvíka, který vyráběl nástroje pro Rusko, Anglii i Itálii. Studoval na Varhanické škole a na Pražské konzervatoři. V roce 1852 se stal členem orchestru dvorní opery v Mnichově. Vedle toho vykonával funkci ředitele kůru v kostele Mariahilf v okrese Au. V roce 1875 ohluchl a záhy zemřel. Komponoval převážně chrámové skladby a skladby pro hoboj. Kromě toho psal i hudbu komorní a orchestrální a četné písně. Mezi jeho největší díla patří kantáta Slavnostní hymna na paměť bitvy u Lipska a opera Die Rache der Weiber.