Má vlast Symfonického orchestru Českého rozhlasu a jeho šéfdirigenta Petra Popelky byla na úvod Pražského jara nezapomenutelně vyprofilovaným uměleckým činem. Smetanova hudba zazněla mimořádně životně, poutavě a nevšedně, podnětně a muzikálně. Občanskou iniciativu ‚Nesahejte nám na veřejnoprávní média’ podpořil ten večer sám rozhlas účinným kalibrem. Ano, nejde o pouhé zpravodajské médium, kterému by momentálně vládnoucí politici rádi dali náhubek. Je ve společnosti významným kulturním hráčem, a to nepřehlédnutelně i svým orchestrem. Nejsme v psím útulku. Sem náhubky nepatří.

Petr Popelka, letos v červnu po čtyřech letech končící jako šéfdirigent Symfonického orchestru Českého rozhlasu, je čím dál víc fenoménem spějícím nezadržitelně zřejmě až k legendě. Jeho ještě stále nedlouhá dirigentská kariéra, započatá až po třicítce, vydává nezpochybnitelně skvělá svědectví o obdarování, talentu a umělecké potenci, o nevinně bezděčném tahu na branku, o fantazii i řemesle. Je milován ve Vídni, boduje v Americe… a v Praze se po něm bude stýskat. Éru u rozhlasových symfoniků symbolicky završil 12. května při zahájení Pražského jara způsobem, který nebude zapomenut. Cyklus symfonických básní Má vlast vyzněl nadstandardně zajímavě, s nepřeberným množstvím krásných muzikantských detailů. Popelkovo vedení orchestru bylo po celých víc než sedmdesát minut obětavě a neúnavně nadšenecké, upřímně opravdové, náruživé, ale ne bez kontroly. Patos díla měl ryze hudební, ani trochu okázalý rozměr. A nebylo ho mnoho. Smetanova skladba byla především aktuálně životnou hudbou, neokázale naplněnou emocemi – a aniž by to mělo teď znít podezřele, tak českou, opravdu důvěrně známou. 

Vnitřní bohatství každé partitury je potřeba rozeznít. S větší či menší mírou zasvěcenosti a povolanosti. Petr Popelka tak učinil v nejvyšší možné míře obojího a orchestr mu byl vnímavým nástrojem. Od prvních tónů bylo zřejmé, že půjde o spontánní, ale přesto dopodrobna vypracované provedení. Stojí za ním společné koncertní provedení díla v Roce české hudby 2024 a jeho nahrávka a také ochota nesklouznout nyní do klišé, ale hrát Mou vlast jako nový úkol. A vědomí, že jde o úkol významně viditelný, prestižní a důležitý. Na pódiu bylo možné vidět dvě harfistky nesedící tentokrát vedle sebe, ale vytvářející v počátečních minutách stereoefekt. A bylo možné vidět a slyšet oddaně, angažovaně a neúnavně hrající smyčce, odpovědně traktované party dřevěných nástrojů a spolehlivé žestě; to vše v jednotě a ve společném směřování, kompaktně a usazeně, s nasazením a se svátečním odevzdáním. Nesporně jeden z vrcholných výkonů SOČRu.

Už hned první báseň nastolila pravidla hry pro ten večer: Smetanova hudba dává prostor i pro méně obvyklá tempová řešení, a to v rozměru chvilky i celku. Vyšehrad přinesl dramatické nárazy a obřadné údery, nepatetickou zrychlenou věcnost i zpomalenou zdrženlivou velkolepost. Hudba měla před zřícením stavby nádherný tah, po něm přišel absolutní kontrast… a vyhasínající vyznění básně bylo mimořádně výmluvné. Vltavu obdařil dirigent bez špetky manýrismu od samého počátku detailně vypracovanými tématy, výraznou epizodou s loveckými rohy, krásnými zvraty a akcenty v roztančené polce, ve smyčcích nádherně podrobně propracovanou noční scénou a rychlým věcnějším vyzněním po Svatojanských proudech… a neokázalými dvěma závěrečnými akordy. Šárka s výraznými tempovými změnami byla dramatickým vyprávěním, vygradovaným do orchestrálně efektního závěru. 

Druhá polovina Mé vlasti byla převážně hymnická. Báseň Z českých luhů a hájů vyzněla vzácně logicky. Nebyla jen sledem hutných zvukových pláství, ale krásně a neběžně rozvrstveným plastickým kompletem nových podnětů a návratů, pomalu zesilujících, malebných, dlouhodechých i roztančených. Žádná idyla. Intenzivně naléhavý, plnokrevný obraz krajiny vyzařující sílu a krásu, avšak ani trochu plochý, což se někdy stává… Tábor a Blaník, dvě básně bez přerušení propojené v hudební i ideové vyvrcholení cyklu, promyšleně pracovaly s husitským chorálem a s narůstáním závažnosti i s pocitovými reminiscencemi na předchozí části Mé vlasti, ať už šlo o běhy koní, nebo o bukolické epizody. Dirigent postupně navozoval očekávání, které pak vrchovatě naplnil – způsob, kterým se nepřehlédnutelně a nepřeslechnutelně položil do klimaxu, ve kterém se propojuje téma Prahy a téma Blanických rytířů, byl impozantní, stejně jako závěrečný chór.

Petr Popelka nechává hudbu dýchat, ale současně ji dokáže sunout kupředu, výrazně dokáže v uměřeném espressivu provázat fráze, ví, jak minuciózně i ve větších měřítcích pracovat s tempem a dynamikou, aby hudba v každém okamžiku zněla prožitě a přitom se nerozpadala do pouhých detailů, dává bez chtěného záměru najevo, že lze propojovat neuvědomovanou spontánnost s cílevědomou promyšleností. Bezpečně a poctivě dovedl cyklus symfonických básní k logickému završení, k uspokojivému pochopení jeho smyslu a poselství. Koncert nezvedl publikum ze sedadel ve výbuchu pomíjivého nadšení, ale v hodnotnějším uvědomění hodnot a kvalit slyšeného a v dlouhodoběji přetrvávajícím uznání.

Návrhy současné vládní koalice směřující k zestátnění nebo změně financování veřejnoprávních médií vyvolaly v občansky uvědomělé části veřejnosti vlnu nevole. Rozhlasoví symfonikové zahajovacím koncertem festivalu dali iniciativě do rukou silnou munici. Nejenže přinesli velké umělecké potěšení, ale zapůsobili i politicky. Jednoznačně totiž poukázali na skutečnost, že role veřejnoprávního rozhlasu je mnohem širší, než by se zdálo: nejde jen o nezávislé a pravdivé zpravodajství, ale také o kulturu. Kdo má uši k slyšení, slyš.

———-
Rozhovor s Petrem Popelkou čtěte ZDE.

Jiný rozhovor s Petrem Popelkou poslouchejte v rubrice AudioPlus ZDE.

Reflexi lednového debutu Petra Popelky s Berlínskými filharmoniky čtěte ZDE.

Foto: Petra Hajská, Václav Hodina

Facebook X E-mail WhatsApp