V mnoha lokalitách Bavorska se právě konají Gluckovy slavnosti. V pátek 8. května byla v bayreuthském Friedrichsforu v mezinárodním pěveckém obsazení uvedena Wagnerova verze Gluckovy opery Ifigenie v Aulidě. Pod taktovkou intendanta slavností Michaela Hofstettera vystoupila Durynská filharmonie Gotha‒Eisenach, pěvecké sbory Cantus Thuringia, Bachchor Arnstadt a studenti hudební akademie z Norimberku.

Mezinárodní festival zaměřený na dílo velkého reformátora opery Christopha Willibalda Glucka (1714‒1787) i na jeho předchůdce, současníky a následovníky byl založen v roce 2005 někdejším intendantem norimberského divadla, muzikologem Wulfem Konoldem. Od počátku se pořádal v dvouletých intervalech. První ročníky v letech 2008, 2010 a 2012 byly provozovány Státním divadlem v Norimberku, po získání statutu mezinárodního operního festivalu v roce 2013 byl jeho název změněn na Gluckovy slavnosti. Bohužel do jeho organizace neblaze zasáhla pandemie, přesto se festival v roce 2021 konal alespoň ve zkrácené podobě (16.–19. září), a to v hornofalckých městech Amberku, Neumarktu a Berchingu, jehož součástí je i Gluckovo rodiště Erasbach, dále ve franckém Führtu, Lehrbergu a na zámku Castell. Regulérní ročník se uskutečnil až v roce 2022 (28. dubna –15. května). 

Letos slavnosti probíhají od 8. do 23. května. Gluckovým Žalmem 130 „De profundis“ a duchovní tvorbou příslušníků tří generací Bachovy rozvětvené rodiny je v Neumarktu zahájil Pěvecký sbor Bavorského rozhlasu a berlínská Akademie staré hudby.Program nabízí kromě šesti koncertních provedeních tří Gluckových oper – Ifigenie in Aulis, Paride ed Eelena a Orpheus und Euridike sedm komorních koncertů, na jejichž programu zazní písňová tvorba Franze Schuberta a melodramy Antona Arenského. K výše uvedeným lokalitám se letos přidružil také Bayreuth a ve spolupráci s Mozartovými slavnostmi Augsburg. 

Není náhodou, že se jedním z hostitelských měst stal i Bayreuth, město, kam se o prázdninách sjíždějí milovníci Wagnerovy hudby, v září pak příznivci barokní opery. Kromě divadla na Zeleném vršku a barokního divadla, vzácné památky UNESCO, město od letoška disponuje po deset let trvající přestavbě městské haly zcela novým multifunkčním kulturním centrem Friedrichsforum. A právě zde, v jeho velkém koncertním sále o kapacitě cca 820 míst, se ve stejný den jako v Neumarktu, tedy v pátek 8. května, uskutečnilo pod taktovkou Michaela Hofstettera koncertní provedení Gluckovy první francouzské reformované opery Iphigénie en Aulide (premiéru měla roku 1774 ve Velké francouzské opeře), tentokrát však nikoliv ve své původní verzi psané na libreto Françoise Louise Le Blanda Du Roullet, nýbrž v úpravě a německém překladu Gluckova obdivovatele Richarda Wagnera. 

Již sám Du Roullet redukoval tragédii Jeana Racina o pěti jednáních na pouhé tři, čímž se přiblížil původní Euripidově tragédii. Volil však smírný závěr – Ifigenie není bohyní Artemis odnesena na Tauridu, nýbrž může podat ruku svému milenci Achillovi. Samozřejmě toto pojetí nemohlo uspokojit Wagnera, který měl za sebou drážďanskou premiéru Tannhäusera (1845) a právě pracoval na Lohengrinovi. Sebeobětování Ifigenie ve prospěch lásky a všeobecného zájmu naopak konvenovalo wagnerovským postavám Alžběty, Elsy a budoucí Isoldy. Pro drážďanské provedení (premiéra se uskutečnila roku 1847 ve Dvorní opeře) tak Wagner vytvořil zcela nový, tentokrát německý překlad (Gluck ač Němec na slova své mateřštiny opery nepsal!), škrtnul baletní scény, na mnoha místech naopak přikomponoval úvody a dohry a výrazně obohatil orchestraci, v níž zejména v žestích slyšíme náznaky Tannhäusera a budoucího Lohengrina. 

Koncertní provedení mohou u mnohých příznivců oper vyvolávat pochybnosti. Přiznám se, že jsem jejich podporovatelem, vizuálně dávají nahlédnout do orchestrálního obsazení, sluchově poskytují možnost více si užívat hudební strukturu díla, také pěvcům, byť své party stran paměti jistě zvládají, noty poskytují nenahraditelnou oporu. Umístění Wagnerovy úpravy do Friedrichsfora kvituji jako nejlepší řešení jak pro diváky, tak účinkující. Velký sál stále ještě prochází jistou akustickou zkouškou, během níž se stále hledá optimální stav. K slavnostnímu oficiálnímu otevření by mělo dojít až v říjnu. 

Akustické prostředí ne zcela zaplněného sálu se toho večera ukázalo být vyhovující. K orchestrálním partům zasedli členové Durynské filharmonie Gotha‒Eisenach, který v závěru posílili studenti hudební akademie z Norimberku, v šestnáctičlenném, vyrovnaně znějícím sboru se spojili členové renomovaných těles Cantus Thuringia s Bachchor Arnstadt. Dirigent a intendant festivalu Michael Hofstetter je na Gluckovu hudbu na slovo vzatým specialistou, což v roce 2022 poznali i členové opery Divadla J. K. Tyla v Plzni, s nimiž nastudoval Alcestu. Ve Wagnerově verzi musel tentokrát od orchestru požadovat plnější zvuk, což se kromě dechových nástrojů projevilo zejména ve smyčcové sekci. Pod jeho vedením hrál orchestr soustředěně a ve výborné kondici. 

V obsazení sólových partů se dirigent opřel o zkušené interprety, z nichž mnozí již na gluckovských slavnostech vystoupili. Pěvecky výtečně vybavenou Ifigenií byla italská sopranistka Francesca Lombardi Mazzuli, vedle ní se v dramatičtější poloze její matky Klytaimnestry výtečně prosadila mezzosopraniska Vero Miller, v závěrečném partu bohyně Artemis kanadsko-řecká dramatická sopranistka Soula Parassidis. Stejně vynikající byly i jejich mužské protějšky – příkladnou dikcí a pěveckou jistotou zaujal německý basbarytonista Christian Mied jako Kalchas, v lyričtější poloze ve výrazově náročném partu Agamemnona zkušený dánský pěvec Bo Skovhus, ve vypjatém partu Achilla slovinský tenorista Aco Bišćević.

V Gluckově psychologickém prohloubení postav a jeho adekvátním hudebním vyjádření Hofstetter nachází paralely s Jungovou teorií kolektivního nevědomí. Není proto náhodou, že Gluck, jehož nazývá „protopsychologem operního jeviště“, přisuzuje velkou roli sboru. Mínění a postoj chóru se během opery mění – od obdivu nad krásou Ifigenie v prvním dějství dospívá v závěru opery pod vlivem nepříznivých podmínek až k neúprosnému požadavku jejího obětování, tedy směřuje od holdování kráse ke krvavému činu. Zde si dovoluji ocitovat pasáž z objemného a pečlivě vybaveného festivalového bulletinu, neboť tato slova zazněla z úst dirigenta i při oficiálním přijetí: „Barokní opera je spektáklem, jímž knížecí dvory oslavovaly samy sebe. Je proto logické, že v devadesátých letech minulého století panoval po studené válce jistý univerzální optimismus, v němž mohla barokní opera zaznamenat svoji konjunkturu. Věřím, že tváří v tvář velkým pochybením v dnešním politickém světě a sociálním prostředí je to právě Gluck, který svým pohledem do nitra člověka a propastí lidské duše klade správné otázky, a přináší tak na jeviště žhavá témata naší současnosti.“ 

Foto: Joao Octavio Peixoto

Facebook X E-mail WhatsApp