V pořadí čtvrtý koncert letošního 57. ročníku Hudebního festivalu Antonína Dvořáka, který se uskutečnil v sobotu 25. dubna večer ve farním kostele Nanebevzetí Panny Marie v Třebsku (okres Příbram), patřil mladému saxofonovému souboru Artia Saxophone Quartet, laureátu soutěže Camerata Teplice 2022. Na programu zazněly jednak aranže známých skladeb Bacha, Händela, Dvořáka, Elgara a Barbera, ale také kompozice, které přímo pro saxofonové kvarteto určili Pierre Max Dubois, Eugène Bozza a Philip Glass.

Hudební festival Antonína Dvořáka Příbram letos pro své návštěvníky připravil jednadvacet koncertů, které podobně jako v předcházejících ročnících rozestřel po mnoha místech Příbramska. Místem konání třetího komorního koncertu se stal kostel Nanebevzetí Panny Marie v Třebsku. Nebyl vybrán náhodou. Svými základy románský, půdorysem gotický (první zmínka roku 1352), později pak barokně přestavěný kostel je nejen vzácnou architektonickou památkou, která tvoří výraznou dominantu krajiny na jih od Příbrami, ale je i místem několikrát spojeným s hudební historií. Dne 26. července 1790 se zde ženil Jakub Jan Ryba s Annou Laglerovou (1769–1823), dcerou Jana Laglera, rožmitálského purkrabího. Důvodem, proč snoubenci vybrali právě toto místo, byly s největší pravděpodobností Rybovy neshody s rožmitálským farářem Kašparem Zacharem. O mnoho desítek let později, 26. listopadu roku 1877, kostel zažil zřejmě honosnější událost, a to svatbu Václava Roberta hraběte Kounice s Josefinou Čermákovou. A do třetice byl to právě tento kostel, který si oblíbil i Kounicův švagr Antonín Dvořák. Z peněz získaných při své první cestě do USA sem skladatel v září roku 1894 zakoupil nové varhany a v době letních pobytů na nedaleké Vysoké u Příbrami na ně při nedělních bohoslužbách příležitostně hrával. Nástroj instalovaný 8. září 1894 bohužel padl za oběť požáru v roce 1953, kdy do kostela udeřil blesk. Po této nešťastné události (z kostela zůstaly jen obvodové zdi) byly v rámci rekonstrukce v roce 1960 na kůr instalovány darem rodiny Perlhefterovy varhany z dílny Gottharda Welzla z Králíků, jež pocházely ze hřbitovního kostela sv. Anny v Kostelci nad Orlicí. Příslušník rodiny MUDr. Perlhefter je získal v roce 1913. Nástroj z roku 1703 zdobený akantovými řezy a malovanými píšťalami s motivy maskaronů měl šest rejstříků v manuálu a dva v pedálu. Po náležité opravě a rozšíření se dnes řadí k našim nejstarším funkčním varhanám a svým ojedinělým zdobením píšťal pak k vzácným kulturním památkám. 

Všechny tyto informace včetně vyprávění o osudu zvonů a jejich podrobný popis si návštěvníci koncertu mohli přečíst na informační tabuli, o jejíž obsah a formu se postarali organizátoři festivalu. Největší ze tří zvonů, které byly díky podnětu faráře Rudolfa Tichého a rozsáhlé sbírce místních obyvatel nově ulity v roce 1971, je zasvěcen Panně Marii Svatohorské. Na jeho druhé straně je nápis připomínající Dvořákův odkaz: „K paměti Antonína Dvořáka, který v tomto chrámu hudbou Boha chválil.“

Protože letošní ročník dvořákovského festivalu je zaměřen na Anglii, zemi skladatelových zahraničních úspěchů, zde narození, žijící a tvořící komponisté našli ohlas i v programu saxofonového souboru Artia Saxophone Quartet, hrajícího ve složení Albert Prachovský (sopránový saxofon), Johana Adéla Novotná (altový s.), Jana Karausová (tenorový s.) a Lukáš Urbánek (barytonový s.). Dodejme, že kvarteto vzniklo na Pražské konzervatoři a tvoří ho absolventi pedagoga Pavla Fiedlera.

Hned v úvodu zazněly úryvky z cyklických skladeb Georga Friedricha Händela – Alla hornpipe ze Suity D dur, HWV 349 a Příjezd královny ze Sáby z oratoria Šalamoun, HWV 67. Bohužel malý jednolodní kostel v Třebsku po zvukové stránce saxofonům zrovna neposkytuje nejvhodnější prostor, což se právě v těchto skladbách – svižném tanci a grandiózním pochodu projevilo ze strany interpretů jistým vyrovnáváním se s akustickými podmínkami. Následující Fuga g moll z Umění fugy, BWV 1080 Johanna Sebastiana Bacha se tempově ukázala být lepší volbou a možností, jak v podobných podmínkách prezentovat právě barokní hudbu. 

Letošní zaměření na Anglii naštěstí nemohlo z repertoáru saxofonového tělesa vyloučit Francii. Vždyť je to právě tvorba francouzských skladatelů, kteří stáli tomuto nástroji v klasické hudbě nejblíže. Jedním z nich byl bezpochyby Pierre Max Dubois (1930‒1995), který pro saxofon vytvořil snad nejvíce opusů. Dokonalá obeznámenost s možnostmi nástroje (byl vynalezen cca v roce 1840 Belgičanem Adolphem Saxem) se projevila ve čtyřdílné skladbě Quatuor. Nadchla pestrou paletou nástrojových barev, tempově a náladově kontrastními větami (Ouverture – Brillante, Doloroso, Spirituoso, Presto), celkově pak nápaditostí, která nezapře vliv Pařížské šestky (Dubois byl žákem Dariuse Milhauda). 

Zcela jiný hudební jazyk vnesla do programu pod názvem Nimrod první z Enigmatických variací, op. 36 Edwarda Elgara (1857‒1934). Variace vytvořené mezi říjnem 1898 a únorem roku 1899 pro symfonický orchestr coby hudební portréty skladatelových přátel, označených zde přezdívkami, si brzy získaly světovou popularitu. V provedení saxofonového souboru skladba nepostrádala jistou monumentalitu a interiér menšího kostela naplnila kompaktním, intonačně čistým zvukem.

Další závan francouzské hudby, tentokrát přímo impresionismu, vnesli interpreti do programu skladbami Eugèna Bozzy (1905‒1991) Andante a Scherzo. Zatímco první část nezapřela výrazný vliv Clauda Debussyho, druhá zaujala rytmickou živelností, založenou na precizní souhře. Podobně jako u Duboise i u tohoto skladatele, rodáka ze středomořského Nice, byla evidentní znalost technických a barevných možností nástroje. 

Po úpravě známého Adagia pro smyčce, op. 11 Samuela Barbera (1910‒1981) a první věty Saxofonového kvartetu Philipa Glasse (*1937) zazněly závěrem čtyři aranže Dvořákových Slovanských tanců č. 1, 10, 4 a 8. Důvěrně známé skladby byly živě aklamovány publikem. 

Hra mladého, nástrojově homogenního souboru jednoznačně zaujala. Vytvořit kvarteto ze saxofonů v našich podmínkách vyžaduje velké fandovství a odvahu, spočívající ve správné volbě aranží, pocházejících převážně z pera zahraničních autorů. Jejich pořizování je mnohdy složité a pro interprety zrovna není nejlevnější záležitostí. Na druhé straně přítomnost podobného souboru na naší hudební scéně, jeho pracovní elán a zaujetí by mohl motivovat řadu zkušených i mladých autorů, jak tomu bylo např. v případě Eduarda Douši (*1951), který pro tento soubor vytvořil Koncert pro čtyři saxofony a orchestr. 

Koncert navštívilo věkově široké spektrum posluchačů, což svědčí o tom, že o klasickou hudbu je v těchto končinách mimořádný zájem. Měrou nemalou k tomu jistě přispívá nejen dlouholetá festivalová tradice, ale i obdivuhodné zaujetí organizátorů v ní nadále pokračovat.

Foto: Facebook Hudebního festivalu Antonína Dvořáka Příbram, archiv Dvořákova Příbramska

Facebook X E-mail WhatsApp