Od loňského dubna uplynulo jedenáct měsíců a v refektáři někdejší klatovské jezuitské koleje se v sobotním podvečeru opět představily dva smyčcové orchestry. Pod taktovkou šéfa Plzeňské filharmonie Chuheie Iwasakiho v nich zasedli žáci základních hudebních škol, konzervatoří a jako vydatná pomoc i členové plzeňského filharmonického tělesa. V letošním turné po městech západočeského regionu to byla po Blovicích (20. 2.), Plzni (27. 2.) a Domažlicích (6. 3.) již čtvrtá zastávka. Se stejným programem oba orchestry vystoupí ještě v dalších městech v okolí Plzně – v Chrástu (10. 4.) a Dobřanech (12. 4.).

O tom, jaká byla motivace a důvod založit v západních Čechách sezónní orchestr složený z dětí školního věku, jsme již na tomto místě psali. Chuhei Iwasaki si po příchodu do Plzně zrealizoval svoji touhu pracovat s dětskými hráči. Z Japonska, kde byl hudebně vychováván ve stejném duchu, totiž dobře věděl o smyslu a prospěšnosti tohoto počínání. Již pošesté začali žáci a studenti pod vedením dirigenta a členů Plzeňské filharmonie od prosince loňského roku intenzivně pracovat, aby svým rodičům, prarodičům a koncertním návštěvníkům předvedli, že svým každodenním úsilím mohou dosáhnout i na běžný repertoár profesionálních smyčcových orchestrálních těles. Prostor pro víkendové zkoušky opět poskytlo plzeňské rozhlasové studio.

V tzv. „malém orchestru“, v jehož řadách usedají žáci základních hudebních škol, se letos sešly dvě desítky hráčů. Podle podrobně zpracovaného tištěného programu se většina z nich v počtu třinácti rekrutuje z plzeňských škol, své zástupce však zde mají i základní hudební školy ze Sušice, Klatov, Chrástu a Přeštic. U každého žáka je v programu zároveň uveden i jeho pedagog.

V úvodu zazněla Capriol suita britského skladatele a hudebního kritika Philipa Arnolda Heseltina působícího pod pseudonymem Peter Warlock (1894–1930). Byla šťastnou volbou. Šest krátkých tanců této quasi barokní cyklické kompozice z roku 1926 (Basse dans, Pavana, Tordion, Bransles, Pieds-en-l´air, Mattachins) vychází ze sbírky Orchésographie francouzského skladatele Thoinota Arbeaua (1520–1595).Děti ji zahrály s chutí, v dobré rytmické souhře s čistým laděním a vkusnou dynamikou. Následovala druhá a třetí věta (Adagio, Allegro) z Dvojkoncertu pro hoboj, housle a smyčcový orchestr d moll, BWV 1060 Johanna Sebastiana Bacha, zde v úpravě Petra Holmana pro housle a violu. Houslového partu se ujala Olga Alicja Osmolińska, violový part přednesla s plným soustředěním na partnerskou spolupráci s koncertní mistryní Plzeňské filharmonie Dagmar Scherbaumová z Pražské konzervatoře. V příznivé akustice refektáře se skvěle prosadil kontinuální bas.

Tzv. „velký orchestr“ tentokrát nastoupil v počtu sedmnácti hráčů. Šest studentů pražské a plzeňské konzervatoře a jedenáct žáků ZUŠ (Domažlice, Dobřany, Plzeň, Karlovy Vary) opět doplnili plzeňští filharmonici – u prvních houslí Olga Alicja Osmolińska, Lina Johanna Rosada Silva a Diego Aragon, řady druhých houslí Lenka Bartoníčková, ve violové sekci Vít Hošek, u violoncella Jakub Smola (j. h.) a kontrabasu Eri Ishikawa.

Orchestr se představil Divertimentem F dur, KV 138 Wolfganga Amadea Mozarta, z jehož tří vět nejpřesvědčivěji vyznělo vtipné závěrečné Presto. V následující kompozici Fantasie brilante sur Carmen francouzského flétnisty orchestru Grand Théâtre de Bordeaux a profesora toulonské konzervatoře Françoise Borneho (1840–1920) se orchestr ujal doprovodu sólisty, prvního flétnisty Plzeňské filharmonie Kaspera Dąbrowského. Technicky náročný part, bohatě využívající všech možností, které příčná flétna nabízí, sólista přednesl s nadhledem. Nebyla to jen lehkost a brilance technicky náročných pasáží, kulatě znějící závěrečné vysoké tóny jednotlivých částí, ale i ušlechtilý vřelý tón melodie posazené do střední polohy, místy vyžadující až mysteriózní ztišenou dynamiku, což posluchače nadchlo a vyprovokovalo k bouřlivému potlesku. Mladý polský flétnista na něj reagoval přídavkem v podobě vlastní improvizace.

Jiskra Bizetovy opery evidentně zažehla všechny přítomné hráče, kteří se posléze vypjali k působivému vrcholu v provedení první věty Čajkovského Serenády pro smyčcový orchestr C dur, op. 48, skladatelemnadepsanéjako Pezzo in forma di Sonatina: Andante non troppo – Allegro moderato. Akusticky vstřícný prostor refektáře jezuitské koleje se tak naplnil ušlechtilým jednolitým zvukem nepostrádajícím naléhavost, snahu o citový ponor a monumentální účinek. Domnívám se, že právě interpretací Čajkovského skladby mladí hráči učinili další krok vpřed.

Mohli bychom se zde znovu rozepisovat o užitečnosti a významu projektu Mladá naděje, garantovaném Plzeňskou filharmonií, který byl v Plzni uveden v život před šesti lety nástupem nového šéfa Chuheie Iwasakiho. Tím bychom však opakovali to, co jsme psali již v loňském roce. Díky entusiazmu a pracovitosti dirigenta, jakož i pomoci koncertní mistryně plzeňských filharmoniků mají štěstí děti a studenti nejen v Plzni, ale v celém západočeském regionu. Jména učitelů uvedených v seznamu hráčů pak svědčí o tom, kdo z pedagogů, pomáhajících nastudovat party, považuje zkušenost, jež jejich žáci získají hrou v orchestru, za důležitý stupeň v jejich hudebním vývoji.

foto: Karel Viták

Facebook X E-mail WhatsApp