Nedělní koncert loutnisty Thomase Dunforda chystalo původně Pražské jaro v Anežském klášteře na odpoledne, ale pro velký zájem byl koncert 24. května dlouho dopředu zdvojen; a vždy před plným sálem, večer především zahraničních návštěvníků. Hudbu 16. až 18. století v precizním autentickém, ale také inspirovaném podání uvedl známý loutnista svým unikátním pohledem na propojení hudby staré i současné.

Festivalový sólový debut francouzského loutnisty, absolventa Pařížské konzervatoře a švýcarské Scholy Cantorum Basiliensis Thomase Dunforda předcházelo jeho vystoupení v Praze s Les Arts Florissants r. 2014. Vysoké renomé si Dunford vybudoval spoluprací i s dalšími tělesy a osobnostmi, např. Le Academy of Ancient Music, Philippem Herreweghem či Williamem Christiem. Jeho americký otec přijel do Francie z New Yorku, aby se zdokonalil ve hře na barokní violu da gamba a již zůstal. Thomas zdědil svobodomyslnost současně s výjimečným talentem po obou rodičích a dnes se představuje jako virtuos s velmi uvolněným, tvůrčím přístupem k hudbě, který nezná hranic.

Jeho nedělní recitál Semper John Dowland vycházel z díla mistra anglické renesance Johna Dowlanda (1563–1625), který patřil spolu s Henry Purcellem (1659–1695) k vrcholným skladatelům alžbětinské Anglie a oba neměli na dlouhou dobu své pokračovatele. První část koncertu věnovaného proslulému loutnistovi přelomu 16. a 17. století a tvůrci nové formy písně „Ayres“, z nichž se množství zachovalo a uvádí dodnes, obsahovala devět skladeb, a Thomas Dunford doslova uhranul koncertní publikum. Ti, kdo znají jeho styl a lásku k propojování hudby všech historických období, se samozřejmě těšili na milou, bezprostřední a vynikající osobnost. Ostatní překvapivě zjišťovali, že přátelské úvodní slovo o příbuznosti starých melodií s oblíbenými písněmi Beatles, následované vzápětí ukázkami, mají co dělat s osobností až pábitelskou – natolik nenuceně, ale jednoznačně se loutnista slovně a vzápětí hudebně představil ve srovnání významu Johna Dowlanda své doby s Johnem Lennonem doby dnešní.

Dowlandovo Praeludium z tichounkých melodických prvků a lehounce se vznášejících akordů připomínalo vzdálené středověké trubadúry, od hradu ke hradu putující s příběhy skutečnými i fantazijními. Bohatá kompozice pro jímavě znějící arciloutnu se rozbíhala v rukou Dunforda od vyprávění k lahodným melodickým linkám a zůstávala stále v jemné dynamice snivá a hravá. Ve Štěstí, můj nepřítel provázel loutnový part pěkně znělý Dunfordův tenor, přirozený, bez stylistického školení a sympaticky souznějící s nástrojem. John Dowland jako skladatel často propadal hlubokému smutku a do svých skladeb jej dokázal vtělit dokonale; zpěv Thomase Dunforda city předával pohnutým výrazovým rejstříkem zpěvu i loutnové hry. Srovnání přístupu vždy usměvavého loutnisty s renesančním mistrem vnášelo do Dowlandových skladeb jas a eleganci, umocněné průvodním slovem. Skladbu A Fancy charakterizovala arpeggia ve ztichlé něze se stoupajícími a klesajícími melodiemi, Semper Dowland, semper dolens (Navždy Dowland, navždy smutný), jež dala recitálu název, s nádherným pianissimem rozehrával Dunford mistrnými svižnými frázemi a přepestrou výrazovou i tónovou paletou, kdy se zdálo, že se ani strun nedotýká. Melancholie v jeho rukou překypovala půvabem a precizní artikulace loutnových sekvencí kreslila jednu perlu za druhou v Mrs. Winter‘s Jump, A Dream a především v nádherné Galliardě dánského krále, cituplném Lachrimae a po Žabí galliardě přešel s přirozeností sobě vlastní k Lennonově Imagine, kdy vyzval posluchače ke zpěvnímu doprovodu. Tvůrčí inspiraci sdíleli posluchači s radostí.

Druhá část večera nabídla Toccatu č. 6 Girolama Kapsbergera (1580–1651), loutnisty z Benátek, proslulého umělce a skladatele na papežském dvoře, kterou Thomas Dunford obdařil živou melodikou a rytmikou připomínající kapky deště a perlivé virtuózní běhy po strunách v tichém sledu ozdobily hravé trylky. Vzrušená skladba končila pěkným mezzoforte, poprvé se vymanila z tichých, až průsvitných tónů. Juan Ambrosio Dalza, italský renesanční skladatel s neznámým původem a daty, vydal roku 1508 sbírku Intabulatura de Lauto, Libro 4 a z ní vybral sólista zpěvnou Calatu alla Spagnola. K rozložené kantiléně nenuceně zapískal melodickou frázi, aniž přerušil loutnu a opět přizval posluchače, aby společně s moderním nádechem dílo doznělo. Francouz Robert de Visée (1652–1730) přenesl svými tanci Sarabandou a Chaconne hudbu již do barokního stylu. Dunford navázal na tónové prvky zadané publiku, aby uchopili společně Sarabandu, vážný volný tanec, zcela po svém. Kouzlil s rubaty a zpestřoval barokní part, aby publikum „zůstalo“ ve hře. Chaccone s půvabem svěžejšího tempa zaujala loutnovou oddaností, skvělou kantilénou a podmanivým vkladem umělce.

Často uváděný francouzský skladatel Marin Marais (1656–1728) byl už za svého života vnímán jako mistr barokní violy da gamba a věnoval jí mnoho nádherných, vřelých skladeb s melodickou invencí nad jiné bohatou. Skladbu Les voix humaines (Lidské hlasy) z roku 1701 upravil Thomas Dunford s erudicí sobě vlastní a představil mistrné výpovědní dílo inspirované rozličnými lidskými hlasy nejprve v hudebních monolozích a poté v rozmluvách dvou a stále více hlasů, diskutujících, vysvětlujících, zpěvných i ostřejších. Není divu, že tvůrčího hudebníka tato skladba vyzvala k posunu do současnosti, a tak přirozeně přecházela opět k Johnu Lennonovi, aby ho vtáhla do baroka a vrátila zpět. Dunford se ovšem nikdy nedostával do laciné citace, precizně ovládal každou frázi, každý tón do posledního detailu a to je velmi cenné. Prolnutí Maraisových Lidských hlasů s Lennonovým Imagine se jakoby nabídlo samo a hlas loutnisty sledující  tóny nástroje se stal samozřejmým přechodem od barokní emotivní skladby ke světoznámé lyrické beatové písni.

Závěrečná Chaccone velikána barokní hudby Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750) z Partity č. 2 d moll, BWV 1004 inspirovala Thomase Dunforda k úpravě, jež sledovala v úvodu bachovské téma, aby rozvinula typickou temporytmickou zpěvní linku vrcholného baroka zcela osobitě a technicky nesmírně náročně v půvabné melodii něžné loutny s vysokými trylky, vzápětí přenesenými do spodní polohy s pečlivě odvažovaným výrazem v pianu a pianissimu. Jeho prsty byly skutečně kouzelné, lehké perlivé pasáže měnil v kontrastní zatěžkané akordy, hluboké pasáže spěchaly strmě k výškám tak jednoduše, jak zcela volně působil loutnista sám. Rubaty osvěžoval závratné pasáže a povídal si s barokním mistrem tak blízce, až z jeho krásné hudby vytvořil svoji vlastní; inspirace dýchala naplno a originální sazba jen lehce prosvítala chromatikou. Čas na soulad s publikem ve čtyřhlasu naplnili posluchači s nadšením a Hey, Jude rozeznělo celý sál až po klenbu. Thomas zpíval sólo s loutnovými akordy v rockovém stylu a s bytostným humorem se loučil se svým „sborem“.

Foto: Jan Kantor

Facebook X E-mail WhatsApp