V úterý 2. června se v příbramské Galerii Františka Drtikola uskutečnil koncert laureáta Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro 2025, violoncellisty Tilla Schulera – ve svém 57. ročníku tím Hudební festival Antonína Dvořáka (HFAD) Příbram slavnostně zahájil spolupráci s festivalem Pražské jaro. Till Schuler v Příbrami vystoupil spolu se svým bratrem, klavíristou Jakobem Schulerem a na úvod přednesli ve světové premiéře vítěznou skladbu kompoziční soutěže HFAD z roku 2025 Anglické tóny z Ischie za přítomnosti autorky Kateřiny Horké.

Letošní téma festivalu Vazby Antonína Dvořáka s Anglií bylo naplněno již první skladbou Anglické tóny z Ischie Kateřiny Horké (*1988). Vystudovaná komponistka sklízí úspěchy doma i ve světě, vítězkou příbramské soutěže se stala již podruhé a soutěží mimo jiné i v USA, Velké Británii a Litvě.

Inspiraci k Anglickým tónům z Ischie našla na proslulém italském ostrově. Navštívila tam botanickou zahradu vybudovanou manželkou anglického skladatele Williama Waltona, jemuž je věnováno i zdejší muzeum. Inspirace mladé skladatelky podmanivou atmosférou botanické zahrady a životním příběhem manželů Waltonových se promítla do díla, v němž autorka nechala interpretům volnou ruku k jeho provedení; vklad hudebníků považuje vždy za přínosný, a poprvé tedy skladbu uslyšela až při světové premiéře spolu s ostatními posluchači a spolu s nimi ani trochu neskrývala své nadšení.

Anglické tóny z Ischie Kateřiny Horké navodily impresionistickou atmosféru jemnými tóny klidného moře za ranního rozbřesku, uchopené lesklými klavírními akordy i legatem violoncella. Melodie se přelévala a dojímala, se stoupající dynamikou nabývala na vzrušení a violoncello virtuózně vykreslovalo moře tříštěné o útesy ve střídání výšek s velmi hlubokými frázemi. Až nepříjemné vibrato violoncella, k němuž se v rychlém tempu přidal klavír, připomínalo blížící se bouři. Oba interpreti virtuózně zvládali gradaci, vše se slévalo ve fortissimu v závratném zrychlení s trylky jako výtrysky mořských kapek. Rytmus vzpomínek v rychlém sledu měnil i harmonii a dynamiku zcela rozrušoval. Till i Jacob Schulerovi skvěle ovládali své nástroje a niterným prožitkem uchvátili auditorium. Violoncellový part autorka komponovala s plnou znalostí nástroje a vybavila skladbu nepřebernou škálou nádherných obrazů reálných i vysněných. Usměvavá skladatelka byla premiérou skutečně nadšena spolu s interprety a zahrnuta neutuchajícím potleskem.

Německý violoncellista Till Schuler (*2000) se hře na violoncello věnuje odmalička a nyní dokončuje magisterské studium ve Freiburgu. Je laureátem renomovaných mezinárodních soutěží, vystoupil s Labskou filharmonií v Hamburku a v současnosti je sólovým violoncellistou Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu. Klavírista Jakob Schuler (*2007) se od dětství věnuje klavíru, hraje i na housle a lesní roh. Ve studiu klavíru pokračuje u prof. Rimmera ve Freiburgu a je vítězem či laureátem mnoha německých i zahraničních soutěží či renomovaných mistrovských kurzů. V roce 2024 debutoval s Bádensko-würtenberským studentským symfonickým orchestrem.

Sonáta pro violoncello č. 3 A dur, op. 69 Ludwiga van Beethovena byla poprvé provedena v roce 1809 a ještě téhož roku vydaná v Lipsku, brzy následně také v Londýně, což přineslo autorovi tolik potřebné finanční zázemí a rozšíření jeho věhlasu v Anglii, kde se stal velmi váženým a ctěným autorem i klavírním virtuosem. Bratři Schulerovi vybrali z Beethovenova odkazu skladbu, která jako první věnovala stejný prostor oběma nástrojům, a stala se tak vzorem pro další autory.

Zásadní průkopnické dílo bylo pro bratry Schulerovy, skvěle sehrané sólisty, pravým skvostem; jejich nástroje v Sonátě zněly bravurně v Allegro se zajímavým, velmi hlubokým výrazem cella a příjemným perlivým klavírem, v souhře s neskrývanou radostí. Skladbu zahráli stylově, s výborně uchopenou hezkou dynamikou a náročnými party s naprostou lehkostí, vřelostí a špičkovou technikou. Škoda jen příliš častého fortissima, jež překrásné fráze slévalo, úžasné pianissimo by lépe vyjádřilo jejich plně vyzrálé podání. Skladbě by takto svědčily spíše velké koncertní sály než malý komorní prostor galerie s limitovanými akustickými možnostmi. Scherzo potěšilo skotačivým tečkovaným rytmem, který se pěkně nesl prostorem v mezzoforte. Temné, náročné akordy cella s patřičným barvitým mladistvým výrazem nadchly brilancí. Adagio bylo podáno svěže a nepateticky, trylková melodie klavíru spolu s půvabným violoncellovým legatem příjemně souzněly. Nástroje se spolu rozezpívaly ve výborné, rychlé souhře, dynamické přechody byly vesměs ostré, bez nuancí. Jásavé zakončení v rytmu Allegro vivace bylo i přes bravurní hru znovu exaltované, což bohužel ubíralo na niterném prožitku. Beethovenova Sonáta získala na kráse v sále Galerie především úžasnou, naprosto precizní interpretační technikou.

Po přestávce, obohacené prohlídkou působivých Drtikolových fotografií v otevřené části galerie, následovala Rhapsody for Cello and Piano anglické autorky Rebeccy Clarke (1886–1979). Jedna z nejvýraznějších britských skladatelek meziválečného období a vynikající houslistka zkomponovala Rhapsody v roce 1923. Dílo však vyšlo tiskem až v roce 2020 a je považováno za jednu z nejdůležitějších violoncellových skladeb 20. století. Okouzlující dramatický projev skladby plynul jako dobový expresionistický film – uvozovala ho temná, naléhavá violoncellová melodie nořící se z hloubi, zatímco klavír provázel jen tichými akordy. Hudba pomalu v závratných pasážích sílila až do fortissima, v němž klavír sledoval violoncello hlubokými tóny připomínajícími nářek. Díky úchvatné střední, jemné pasáži se bratři představili i s emocionální bohatostí a niterností. Synergicky se doplňovali a tvořili „jedno tělo, jednu duši“ opájející se zjitřenou obrazností. Niterné hluboké cello vytvořilo se stříbrně vysokým klavírem nádherný kontrast. Vyzrálý cellistův projev udivoval svým výrazově i emočně velmi bohatým, vyzrálým projevem, což bylo v Rhapsody zvláště patrné. Dílo je skutečně rapsodické bylo pěkně modulované a znamenitě zakončené. Duo skladbu podalo odpovídajícím, soudobým, dramatickým stylem, avšak limitní dimenze prostoru se bohužel nesetkávaly s představou umělců o dynamickém uchopení interpretace, takže si posluchač mohl patřičně vychutnat jen její části.

Závěrem bratři Schulerové přednesli nádherný Klid lesa, op. 68 (B173) Antonína Dvořáka, který byl původně pátou částí čtyřručního klavírního cyklu Ze Šumavy, op. 68 z roku 1883. Autor ji v roce 1891 upravil pro violoncello a klavír (B173) jako vzpomínku a poděkování českému a anglickému publiku pro své turné na rozloučenou před odjezdem do Ameriky v roce 1892. Dílo je jímavé a dojemné, vyjadřuje autorův obdiv k přírodě a přesně tak nádherný melodický začátek uchopilo violoncello vytříbeným tónem, ušlechtilým a vřelým. Mírné stoupání dynamiky stále ctilo romantický ráz skladby a navozovalo klid. Violoncello i přes vzrušení zůstávalo elegantní, společně s ladným perlivým klavírem. Půvabná souhra propracované i v lyrických detailech souzněla s báječně odstíněnými dynamickými změnami. Oba bratři výborně cítili a ctili Dvořákovy melodie a vskutku prvotřídně zakončili koncert, odměněný nekončícím potleskem.

Nadšené publikum ještě potěšili přídavkem Du bist die Ruh, D. 776, op. 59: č. 3, původně romantickou písní pro sólový zpěv a klavír Franze Schuberta (1797– 1828) zkomponovanou v roce 1823, v úpravě pro violoncello a klavír. Jedna z nejklidnějších Schubertových skladeb je oblíbená pro svou zpěvnou melodičnost. Hluboký, nádherný violoncellový tón dodává kompozici pocit vnitřního klidu, což je pro tuto skladbu stěžejní. Oba hudebníci si doslova vychutnali křehkou skladbu a uchopili ji jemným, procítěným komorním projevem s úchvatným výrazem, který perfektně vyhověl malému prostoru Galerie Františka Drtikola na zámku v Příbrami. Skvostný klavír spolu s něžným   violoncellem vykouzlily romantickou atmosféru do všech detailů, a poskytly tak posluchačům mimořádný hudební zážitek. 

Foto: Facebook festivalu

Facebook X E-mail WhatsApp