Nedělní podvečer 31. května se Dvořákova síň pražského Rudolfina naplnila trochu jiným publikem, než je tomu v případě velkolepých oratorních pražskojarních počinů. Koncert komorní hudby v nejčistším slova smyslu nazvali jeho protagonisté, houslista Jiří Vodička a klavírista David Mareček Dvořákova Romance. Znalí přesně věděli, proč si dvořákovské podvečerní soirée zvolili k poslechu.

Dvořákova lyrika, kterou tak mistrně dokázal vtisknout svým skladbám a houslím zvláště, je nepopiratelně světoznámá, vyhledávaná a obdivovaná a věřím, že nesmrtelná. Samozřejmě ji uvádějí nejlepší interpreti světového renomé a výborně, podání českých umělců však přece jenom přináší vždy „něco navíc“. Ten jas, hloubku citu a melodickou opravdovost, která se dotýká srdce každého z nás, máme uložené uvnitř a výpověď těchto skladeb Antonína Dvořáka vždy znovu srdce otevře, zahřeje a dodá radostný pocit domova. 

Nežijeme v 19. století, kdy domácí muzicírování patřilo k milým, přátelským a rodinným setkáním, bylo založeno na hudebním vzdělání, byť domácím či soukromém, ale vedlo ke kultivování společnosti jako takové. Antonín Dvořák rozhodně nebyl sám, kdo tuto hudbu pěstoval a komponoval. Jeho skladby však představují vrchol tohoto druhu komorní hudby, kterou hrávali členové jeho rodiny, přátelé a milovníci nepřeberného množství líbezné hudby pro v podstatě jakékoliv uskupení hudebníků. O to raději jsme se podělili o Dvořákovu lyriku s vynikajícími umělci, kteří této „domácí muzice“ věnovali nedělní podvečer.

Vynikající houslista Jiří Vodička, dlouholetý koncertní mistr České filharmonie, patří do „kategorie“ zázračných dětí. Hraje od šesti let a první vavříny začal sbírat na domácích soutěžích, v roce 2004 dobyl německý Výmar a zahraniční soutěže jej dále formovaly, v New Yorku dostal do rukou housle snů Stradivarius, ale hlava se mu nezatočila. Naopak jej pobízí ke stále dalším, náročnějším a významnějším vystoupením. Když v devatenácti letech absolvoval Ostravský institut pro umělecká studia, dnešní Univerzitu Ostrava, vydal se do Prahy a zůstal. Jako první řešil covidovou totální situaci po svém – vybudoval si nahrávací studium a šířil své umění on-line. Stále přítomný optimismus mohou mnozí závidět, ale přátelé opravdově přejí; k nim bezesporu patří jeho nadřízený, generální ředitel České filharmonie David Mareček. Vrcholový, elitní manažer, který řídí naši špičkovou instituci od roku 2011, jehož zásluhou se vrátil na post šéfdirigenta Jiří Bělohlávek a povznášel kvalitu našeho orchestrálního tělesa číslo jedna do posledních sil, s entuziasmem vede nejen Českou filharmonii, ale také Pražský filharmonický sbor a spolu s touto činností zůstává vynikajícím klavíristou. Sólová a komorní vystoupení se neomezují jen na domácí scénu, ale David Mareček je známý stejně tak v Evropě, Americe i Asii. Nastudování Dvořákových komorních skladeb pro housle a klavír se pro oba umělce stalo sdílením společných hudebních kvalit a osobní radostí.

Úvod podvečerního koncertu Dvořákova romance patřil Romantickým kusům op. 75, komponovaným na počátku roku 1887 a premiérovaným skladatelem s houslistou Karlem Ondříčkem. Jiří Vodička s Davidem Marečkem podali známé a tolikrát slyšené skladby s civilním nádechem prosté muzikálnosti, Cavatinu Allegro moderato bez sentimentu a s virtuózní jistotou. Hezký pohyb Capriccioso Allegro moderato vyvážili nádhernými výškami, v části Romanza Allegro appassionato s pečlivou propracovaností se skvěl romantický výraz s uměřenou romantičností jako poklad. Volnější Elegia Larghetto upoutala přemýšlivou vnitřní krásou v houslích a spolu s klavírem provázely téma zadumané tóny až do konce.

Sonáta pro housle a klavír F dur, op. 57 je ranější dílo z roku 1880, komponované souběžně se světoznámým Houslovým koncertem a moll a představené v Berlíně uznávanému houslistovi Josephu Joachimovi. Přátelství s Johannesem Brahmsem, který jako první rozpoznal mimořádný talent mladého skladatele a připravil mu cestu do tehdejšího hudebního světa, si Dvořák celoživotně vážil a přirozeně některé vlivy se v jeho kompozicích promítly. Joachim i Brahms měli zásluhy na neustálém růstu invence a sebevědomí skladatele, který dnes patří k celosvětově nejznámějším autorům. Sonátu F dur představili Jiří Vodička a David Mareček v Allegro, ma non tropo s uvolněnou kouzelnou melodikou, přirozenou virtuozitou a krásný tón Vodičkových houslí vévodil ve vysokých, emocemi naplněných barevných sekvencích s mistrným pianissimem. Poco sostenuto rozvinulo melodičtější houslovou linku a krásný tón v souhře s precizním klavírem Davida Marečka vypovídal o úžasném vzájemném napojení obou umělců. Allegro molto svižně uměřené s výtečnou souhrou dalo vyniknout oběma nástrojům s houslovými perlivými trylky a klavírními melodickými linkami rozběhnutými s dechberoucí technikou a výrazem; sladké housle korunovaly energický závěr.

Po přestávce uvedlo vynikající duo proslulou Sonatinu pro housle a klavír G dur op. 100, napsanou během Dvořákova pobytu v New Yorku s rodinou. Hudbou přetékající skladatelova invence byla vložena za neuvěřitelně krátkou dobu do milované, velmi často uváděné Sonatiny, kterou premiérově uvedly skladatelovy děti, desetiletý Antonín na housle a patnáctiletá Otilie na klavír. Byla zamýšlená pro mladé i starší hudebníky doslova pro potěšení a Dvořákova osobitost zazněla na koncertu z rukou dua Vodička–Mareček tak intenzivně lyricky, s vytříbenou kantilénou a vrcholně bohatou interpretační kvalitou, stále ovšem respektující tzv. domácí muzicírování, že nadchla užaslé publikum právě strhující virtuozitou a vnitřně po okraj naplněnou interpretaci skutečných mistrů. K rozezpívaným houslím se pojila lehká arpeggia klavíru, svítivý tón podkreslovala precizně modulovaná doprovodná hra a ve Finale oba nástroje stoupaly do nádherně vypointovaného závěru s jedinečnou vyvážeností. Strhující potlesk okamžitě odměnil vzrušující zážitek z úchvatného přednesu známé a jakoby nepříliš technicky náročné skladby obdařené oběma umělci výsostným uměním.

Kratší Romance f moll, op. 11 z roku 1877 dýchala jemností a zpěvnou sazbou, v níž melodická linka sleduje spíše melancholii než jednoznačnou radost. Dílo bylo dedikováno blízkému příteli a vynikajícímu houslistovi Františku Ondříčkovi. Klavír niterně podkládal houslový part ryze slovanské melodie, která z nostalgického vyznění dospěla až k půvabně rozjasněnému závěru ve výškách.

Poslední Mazurek, op. 49 z roku 1879 vystihl Dvořák s typickým důrazem polského tance a Jiří Vodička s Davidem Marečkem si hezky užívali možnosti melodického tanečního rytmu s typickými pasážemi, krásně rozehranými v pěkném tempu.

Hluboký respekt ke Dvořákovým skladbám naplnili oba umělci mistrovsky a vrcholně virtuózně – podání ctilo podstatu neokázalosti současně s působivou lyrikou a nepřebernou škálou melodické bohatosti Dvořákových skladeb. Přídavek slavné Humoresky byl pomyslnou třešničkou na dortu a usměvavým rozloučením se vzdělaným publikem i těmi posluchači, kteří si přišli Dvořákovy perly a perličky prostě „jen“ poslechnout pro potěšení. Lepší odměnu umělcům i auditoriu si nelze přát.

Foto: Pražské jaro / Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp