V Olomouci probíhá v těchto dnech již 58. ročník Mezinárodního varhanního festivalu, který z hanácké metropole činí každoročně na dva týdny metropoli varhanní hudby. Pojicím prvkem letošní série koncertů je hudba Marcela Duprého (1886–1971), od jehož narození uplynulo v květnu přesně 140 let. Mezi jmény významných umělců, kteří přijeli do Olomouce zahrát nejen jeho hudbu, je i našim posluchačům ne tolik známé jméno varhanice Loreto Aramendi, jejímž domovským nástrojem jsou oceňované varhany Vincenta Cavaillé-Colla v baskickém San Sebastiánu. Zajímavý profesní životopis umělkyně dával stejně jako místo jejího působiště tušit, že předposlední festivalový koncert v pondělí 14. září oblékne olomoucké svatomořické varhany do francouzských barev poučeně a vkusně.

Jiskřivý úvod koncertu obstarala Toccata F dur, BuxWV 156 Dietricha Buxtehudeho (1637–1707). Tato jediná barokní skladba koncertu byla snad zvolena jako připomínka původního barokního, Englerova svatomořického nástroje z r. 1745, který byl teprve ve 20. století rozšířen do současné podoby. Varhanice Loreto Aramendi se hned od prvního okamžiku posluchačům uvedla jako špičková umělkyně dokonale ovládající svůj nástroj, s citem pro obsah hudby i pro specifika, která interpretace staré hudby přináší. Buxtehudeho skladbu provedla s propracovanou barokní artikulací, jež byla v pedálu podpořena stylovou hrou výhradně špicemi nohou. Ve fugách zřetelně vystupovaly jednotlivé hlasy a bylo znát, že umělkyně má skladbu výborně vypracovanou.

Následoval časový skok o více než dvě staletí, který posluchače přenesl do zcela jiného hudebního světa. Nejznámější varhanní dílo Jehana Alaina (1911–1940) Litanie bylo předneseno s bravurou, přesností a rytmičností. Pro hlavní opakující se téma litanií v unisonu zvolila interpretka mírně zatěžkaný přednes, dobře padnoucí mohutným varhanám a prostoru chrámu. Působivá byla také práce s gradací – v závěru skladby dala umělkyně poprvé zaznít plnému zvuku varhan.

Snad z úcty k předčasně zesnulému Alainovi následovaly dvě skladby se smuteční tematikou. První z nich byla Funérailles (Pohřeb) z původně klavírního cyklu Harmonies poétiques et religieuses Franze Liszta (1811–1886). Varhanice zde ve spolupráci s mořickými varhanami navodila vskutku ponurou, depresivní atmosféru. Pro pohřební téma zvolila jazykové rejstříky uzavřené v žaluzii – to působilo temně, až hrozivě. I v této skladbě mohli posluchači obdivovat její práci s barevnými možnostmi varhan. Na plátně zprostředkovávajícím pohled na kůr pak mohli zároveň pozorovat specifickou varhanní techniku – hru jednou rukou na dvou manuálech, která slouží k barevnému odlišení různých hlasů.

Druhou transkripcí, a zároveň další skladbou s tématem smrti, byla známá symfonická báseň Danse macabre (Tanec kostlivců) francouzského skladatele Camilla Saint-Säensa (1835–1921). Na začátku skladby překvapily varhany publikum zvonkohrou. Poté už mohli posluchači vychutnávat barevné a interpretační ztvárnění skladby a na plátně také některé zajímavosti technického charakteru, jako je spolupráce varhaníka s asistentem, který pomáhal nejen při registrování a obracení stran not, ale i se stiskem tónů mimo rozsah varhaníkových rukou.

Trojici transkribovaných skladeb završila oddychová, komorně laděná impresionistická Siciliana Gabriela Faurého (1845–1924) v houpavém šestidobém rytmu, kterou interpretka přenesla posluchače ze smrtelné vřavy rovnou do zasněného víru tance. Loreto Aramendi opět upoutala barevnou registrací, něžným a přitom výrazným sólovým hlasem a též citlivě agogickým ztvárněním skladby. Autorem všech tří zmíněných varhanních transkripcí je francouzský varhaník Louis Robilliard (*1939).

Pomyslný střed koncertu patřil třídílné Bretaňské suitě, op. 21 Marcela Duprého (1886–1971), která byla navzdory svému názvu napsána při autorově pobytu ve Spojených státech. Přestože jde o méně závažnou Duprého skladbu, představila ve svých třech větách autora jednak jako typického virtuóza, ale také jako lyrickou duši, na což možná u Duprého tvorby nejsme tak zvyklí. První věta Berceuse (Ukolébavka) se nesla v duchu impresionistických harmonií a klidné houpavé melodiky. Ve střední virtuózní větě Fileuse (Přadlena) ztvárnila varhanice bravurně a přesně vyhranými ostinátními šestnáctinami rychlý pohyb přadlenina kolovrátku. Za zmínku rozhodně stojí i hravě a vtipně provedený závěr této věty. Poslední věta Les cloches de Perros-Guirec (Zvony v Perros-Guirecu) pak byla se svými zvukomalebnými prvky (odbíjení zvonů či dudy), taneční rytmikou a bretaňskou lidovou melodikou obzvlášť příjemným hudebním osvěžením. 

V dalších skladbách se již představili Duprého současníci a žáci. Prvním z nich byl Maurice Duruflé (1902–1986) a jeho známá Suita, op. 5 z níž zaznělo úvodní Preludium. Niternost a hloubka této skladby byla ve výrazném kontrastu k hravosti předchozích kusů. Preludium začíná tiše a postupně graduje až do bouře plného zvuku varhan. Ta následně vyústí v snovou katarzní část se sólovým jemným jazykovým rejstříkem, kterou varhanice skvěle podtrhla agogicky bohatou muzikální interpretací. Snad jen úplný závěr s návratem původního tématu by možná lépe vyzněl v o něco klidnějším tempu, které by více vyzdvihlo smířlivý, až odevzdaný charakter konce této věty.

Obvyklým závěrem Duruflého Suity je mohutná výbušná Toccata. Ta sice do programu zařazena nebyla, její energii však dramaturgicky suplovala rovněž toccatově virtuózní skladba Dieu parmi nous (Bůh mezi námi) z cyklu La Nativité du Signeur (Narození Páně) od Oliviera Messiaena (1908–1992). Na Messiaenovy poměry stále spíše tradičnější harmonické pojetí hezky korespondovalo s Duprého a Duruflého skladbami.

Kultivované kompoziční umění Maurice Duruflého zaznělo ještě jednou ve variačním zpracování chorálu Veni Creator. Poměrně nečekaně byla vypuštěna střední část díla, takže závěr poněkud nepřirozeně působil jako toccatová dohra chorálovému tématu.

Téměř ještě před dozněním předchozího potlesku, nečekaně a průrazně jako varhanní improvizace v úvodu nedělní mše, zaznělo z kostelního kůru téma Victimae Paschali laudes, ztvárněné ve volné improvizační formě Charlesem Tournemirem (1870–1939). Zajímavostí je, že notovou podobu této a dalším čtyřem Tournemirovým improvizacím dal až jeho žák Maurice Duruflé na základě zvukové nahrávky. Monumentální, slavnostní a jásavý charakter skladby vyzněl jako skvělé završení koncertu.

Originálním hudebním pohlazením a snad i poděkováním za dlouhotrvající potlesk posluchačů pak byla skladba Mad Rush amerického průkopníka minimalismu Philipa Glasse (*1937), která jako přídavek zazněla ve zkrácené podobě.

Netradiční dramaturgie koncertu kombinovala známé a úderné skladby s drobnými méně známými kompozicemi a vyhýbala se souvislým cyklům. Přestože první část koncertu složená z transkripcí a komorněji laděných skladeb mohla na papíře působit zdlouhavě, interpretka dokázala zajímavou registrací udržet pozornost publika a snad jej i podnítila k úvaze nad myšlenkovým konceptem dramaturgie. V závěru koncertu zazněla díla čerpající z duchovních témat a Tournemirovo jásavé velikonoční Victimae Paschali jako by vyvažovalo úvodní usebranost a smuteční námět skladeb.

Loreto Aramendi se ve svém olomouckém debutu představila jako špičková a muzikální varhanice. Bylo poznat, že vášní umělkyně není jen samotná hudba, ale také varhany jako nástroj, který předvedla ve všemožných zvukových podobách. Koncert přednesla s jistotou a nadhledem, díky videoprojekci mohli posluchači pozorovat i její upřímnou radost z hudby, kterou dávala najevo nenuceným úsměvem po každé odehrané skladbě. Cesta Loreto Aramendi z dalekého Baskicka do České republiky se stejně jako pondělní cesta příznivců varhanní hudby do chrámu sv. Mořice rozhodně vyplatila. Snad se v budoucnu naskytne další příležitost poslechnout si tuto talentovanou interpretku u tuzemských varhan.

Foto: Moravská filharmonie Olomouc

Facebook X E-mail WhatsApp