„Precizní artikulace, jež dala vyznít každému tónu, a střídmé stylové frázování předznamenaly charakter celého koncertu.“

„Interpret dokázal, že ačkoli velehradské varhany nejsou skutečným bachovským nástrojem, lze pestrou volbou neobarokních rejstříkových barev a vyjádřením jasného interpretačního názoru dosáhnout velkého účinku.“

„Nový festival zaujal kvalitními výkony, živou komunikací s veřejností a přátelskou atmosférou.“

V Uherském Hradišti, srdci Slovácka, se letos zrodilo nové hudební dítko Slovácký varhanní festival, jehož první ročník se nesl ve znamení oslav 340 let od narození slavného génia (nejen) varhanní hudby Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750). Nový festival nabídl během podzimu posluchačům celkem tři koncerty. Poslední z nich, nesoucí v duchu tématu celého festivalu motto Johann Sebastian Bach jubilující, se uskutečnil o dušičkové neděli 2. listopadu ve velehradské bazilice. Na varhanní lavici usedl Pavel Svoboda, přední český interpret, pedagog a ředitel Komorní filharmonie Pardubice, který ještě donedávna usedal i do lavice v Poslanecké sněmovně.

Slovácký varhanní festival, jehož duchovním otcem je zapálený varhaník a pedagog Lukáš Hurtík, si klade za cíl poskytnout posluchačům kvalitní hudební zážitky a také propojovat profesionální umělce, pedagogy a mladou generaci. Ve svém prvním ročníku nabídl festival dva varhanní recitály a jeden vokálně-instrumentální koncert. Jelikož varhany ve farním kostele sv. Františka Xaverského v Uherském Hradišti ještě čekají na dokončení rekonstrukce, dva z koncertů se konaly v jiných prostorách a právě recitál Pavla Svobody v bazilice Nanebevzetí Panny Marie a svatých Cyrila a Metoděje na Velehradě byl slavnostním zakončením celého koncertního cyklu.

Obrovský prostor velehradského chrámu rozeznívají už od r. 1963 varhany postavené krnovskou firmou Rieger-Kloss. Jedná se o jeden z největších nástrojů na Moravě. Varhany stojí v upravené varhanní skříni pocházející od slavných představitelů brněnského barokního varhanářství (Jana Davida Siebera, Antonína Richtera a Františka Ignáce Siebera). Paradoxem je, že pokud by se jejich varhany dochovaly až do dnešních dnů, představovaly by sice jedinečnou hudebně-historickou památku, ale bachovský recitál by na nich kvůli omezenému tónovému rozsahu klaviatur šel zahrát jen s obtížemi.

Program nedělního koncertu sestával z celkem osmi Bachových skladeb. Dramaturgie byla velmi atraktivní, a to i přesto (anebo právě proto), že se Svoboda vyhnul nejzávažnějším a často uváděným „velkým“ kompozicím německého varhanního génia a volil i jeho méně známé nebo rané skladby. V úvodu zaznělo efektní Preludium G dur, BWV 568 z Bachova raného tvůrčího období. Precizní artikulace, jež dala vyznít každému tónu, a střídmé stylové frázování předznamenaly charakter celého koncertu, který se nesl v duchu barokní velebnosti. Vzápětí zazněla – ve stejné tónině usazená – chorálová předehra Liebster Jesu, wir sind hier, BWV 731. Její koloraturní cantus firmus interpret ozvláštnil tím, že repetovanou část uvedl v poloze o oktávu vyšší, než je psáno.

Virtuozitou a fantazijním charakterem posluchače upoutalo Preludium a fuga g moll, BWV 535. Monumentální a téměř hmatatelně „nosné“ fugové téma varhaník podpořil výraznou artikulací a nepatrným, byť velmi případným pozdržením na začátku šestnáctinových hodnot. Tempo bylo zvoleno ideálně tak, aby podpořilo majestátní charakter, ale současně neunavovalo přílišnou rozvleklostí.

Časově nejrozsáhlejší skladba večera Pastorale F dur, BWV 590 pochází z Bachova výmarského období, ve kterém byl skladatel hojně inspirován italskými vlivy. První věta přenesla posluchače do období pomalu se přibližujících Vánoc, a to především charakteristickou pastorální melodikou (rozvíjející se nad prodlevovým tónem v pedálu) a hravými impulzy dvanáctiosminového taktu. Některé melodické vrcholy by zde možná zasloužily ještě i větší zvýraznění. Svěží, až taneční charakter věty druhé podpořil interpret jak využitím rejstříků ve vyšší poloze, tak vytříbenou artikulací a přirozeně ztvárněnými ozdobami. Ve třetí větě, která je zde obdobou pomalé věty italských koncertů, vyslechli posluchači árii přednesenou na kvintadenu – charakteristický rejstřík s přiznívajícím alikvotním tónem kvintou. O něco mírnější tempo třetí věty by snad bývalo přispělo k výraznějšímu kontrastu s větou poslední, která v jiskřivém komplementárním rytmu šestnáctinových hodnot uvádí téma použité Bachem i o něco později – v závěru třetího Braniborského koncertu. Ruce umělce téma, procházející zde všemi hlasy tříhlasé kompoziční sazby, do detailu artikulačně vytvarovaly.

Klidnou a niternou chorálovou předehru Erbarm dich mein, o Herre Gott, BWV 721 zahrál Svoboda na sólový principálový rejstřík. Ačkoli zde sopránový cantus firmus a akordický doprovod zní na stejném manuálu a pravá ruka dokonce hraje obě tyto linky současně, díky odlišené artikulaci posluchač vnímal, jako by zněly dva nezávislé party téže skladby. Sopránovou melodii Svoboda velmi nepatrně odsazoval, čímž cantus firmus vhodně vynikl, aniž by byla narušena melodická linie. Škoda jen, že interpret nevtiskl této nebo jiné z chorálových předeher o něco jemnější, lyričtější charakter, který by byl jasnou protiváhou k motoričnosti a razanci ostatních skladeb.

Do Itálie vzal Pavel Svoboda své posluchače ještě jednou, a to prostřednictvím Concerta d moll, BWV 974, které je Bachovou transkripcí hobojového koncertu od benátského skladatele Alessandra Marcella (1673–1747). Na rozdíl od Vivaldiho koncertů, které Bach transkriboval přímo pro varhany, je Marcelliho koncert transkribován bez využití varhanního pedálu (nejčastěji se ostatně hrává na cembalo), a v prostoru kostela tak zněl poněkud komorněji.

Meditativním zklidněním před závěrečným finále nedělního koncertu se stala známá chorálová předehra Nun komm, der Heiden Heiland, BWV 659 ze sbírky 18 lipských chorálů, jejímuž vyznění nijak neuškodilo ani poměrně hybné tempo. Koloraturně zpracovaná melodie chorálu zazněla v barvě alikvotní směsi, doprovázená hutným flétnovým rejstříkem.

Koncert k radosti posluchačů uzavřela oblíbená Toccata a fuga d moll, BWV 565. V tomto – co do síly zvuku – vrcholu celého večera použil Svoboda jazykový rejstřík již pro úvodní dramatické unisono a v průběhu skladby hrál (pro docílení zvukomalebného efektu) postupně na všech třech manuálových klaviaturách. Dokázal, že ačkoli velehradské varhany nejsou skutečným bachovským nástrojem, lze pestrou volbou neobarokních rejstříkových barev a vyjádřením jasného interpretačního názoru dosáhnout velkého účinku. Zvláště, když velehradský nástroj zní i v mimořádně velkém chrámu opravdu mohutně.

Pavel Svoboda, laureát prestižní Bachovy soutěže v Lipsku, předvedl na Velehradě suverénní výkon, hodný pověsti vyhledávaného bachovského interpreta. Skladby přednesl s jistotou a téměř bez náznaku technických problémů. O jeho nadhledu svědčí například i to, že během vystoupení nepotřeboval asistenta a že přestávky mezi skladbami nevyužíval pro dlouhou sebekoncentraci – po krátké pauze prostě pokračoval další skladbou jako zkušený profesionál. Posluchači, kteří celý výkon sledovali prostřednictvím živé videoprojekce, interpreta v závěru odměnili nadšeným a dlouhotrvajícím potleskem ve stoje.

Je potěšující, že tradice koncertů na rekonstruovaných velehradských varhanách, trvající již přes deset let, je stále živá, a že varhanní hudba dokázala prostřednictvím Slováckého varhanního festivalu přivést (nejen) na Velehrad tak velkou obec posluchačů. To dává tomuto novému počinu dobré přísliby rozvoje i do budoucích let. Nový festival zaujal kvalitními výkony, živou komunikací s veřejností a přátelskou atmosférou. Tu navíc, kromě srdečného průvodního slova moderátorky, vždy v závěru koncertů podpořila milá nabídka štrúdlového občerstvení pocházejícího z poctivé domácí kuchyně maminky pořadatele.

foto: Slovácký varhanní festival