Operní soubory občas vystoupí ze své obvyklé role a nabídnou svým divákům odlišné hudební menu. Právě tak čerstvě učinili dramaturgové libereckého divadla… Jeho orchestr z pódia ve čtvrtek večer pod vedením dirigenta Zbyňka Müllera nejprve přednesl dvě instrumentální díla skladatelů Pařížské šestky – Dariuse Milhauda a Francise Poulenca. Po přestávce byly servírovány slavné operní sbory a árie z romantických a veristických oper pod vedením mladého sbormistra souboru Tadeáše Tulacha. V rolích sólistů se blýskli sopranistka Livia Obručník Vénosová a tenorista Michal Lehotský.

Koncerty, při kterých orchestry a sbory ukazují, že umí vystoupit ze svého obvyklého scénáře, přináší většinou originální dramaturgie a mívají často podivuhodnou atmosféru. Ta je dána i tím, že dirigenti, sbormistři, zpěváci a instrumentalisté jdou v takovém večeru takříkajíc s kůží na trh. Ukazují se v roli, která jim není vlastní, dobrovolně podstupují často nemilosrdné srovnání s tělesy, které se takové hudbě věnují soustavněji. Orchestr a sbor Divadla F.X. Šaldy připravily právě takový koncert na čtvrteční večer a nazvaly jej Koncert dvou dirigentů.

V první polovině večera se taktovky chopil stálý dirigent divadla Zbyněk Müller a s orchestrem na pódiu ukázal publiku dvě skladby, které vznikly v kabaretním prostředí meziválečné Francie. Zde se utvořila zajímavá a poměrně rozmanitá umělecká entita, později nazvaná Pařížská šestka. Jejím hlavním programem se stal boj proti v té době dominantním směrům vážné hudby, tedy pozdnímu romantismu, reprezentovanému především wagnerovskou operou, a také proti hudebnímu impresionismu. Podobné avantgardní spolky vznikaly v různých oborech umění na mnohých místech Evropy, koneckonců naše Osvobozené divadlo vzniklo v Praze podobným způsobem a s programem dělat interaktivní a živou revue, jdoucí proti principům tehdejšího postromantického kamenného divadla.

Pařížská šestka vznikla v roce 1920 jejím sídlem se stal bar La gaya, později přejmenovaný na Bouef sur le toit, tedy Vůl na střeše. To je i název prvního díla, které přednesl Orchestr Divadla F. X. Šaldy ve čtvrtečním netradičním večeru. Jedná se o asi dvacetiminutovou skladbu Dariuse Milhauda, která se pohybuje na pomezí taneční hudby s brazilskými rytmickými motivy a hudebního vtipu. Dá se v ní vysledovat forma ronda s návratem hlavního tanečního motivu v synkopických fanfárách. Dílo vzniklo jako doprovod kabaretního baletu, v partituře jsou i zaneseny poznámky ke scénickým situacím baletu. Zbyněk Müller vedl orchestr s jistotou, skladba by snad snesla i větší odlehčení či roztančení, aby její brazilský původ více vynikl. Z orchestru bych pochválil především žestě, pro které je rytmická taneční hudba přece jen poměrně běžným repertoárem. Naopak jisté nesoulady a intonační nejistoty byly cítit především v prvních houslích, pro které ale Milhaud přichystal mnohé nepříjemné pasáže ve velmi vysokých polohách.

Mnohem klasičtěji působí druhé dílo večera, Poulencova Sinfonietta, tedy malá symfonie o čtyřech částech. Poulencovo dílo nese především znaky neoklasicismu, rozhodně tolik neprovokuje jako Milhaud, v duchovní tvorbě patří mezi nejzajímavější skladatele své doby. Ale i jeho Sinfonietta ukazuje určité limity pařížské avantgardy. Ve snaze rozbít romantické struktury avantgardisté často nervózně ukončují zajímavé hudební motivy, snad aby se příliš nepodbízeli nebo nepodobali skladatelům devatenáctého století. A tak i zde Poulencova hudba nervózně těká a stává se pro posluchače sledem více či méně podařených hudebních náčrtů, které by ale často potřebovaly dotáhnout, rozvinout a organicky propojit s dalšími částmi. Snad především v tomto aspektu zůstává Poulenc skladatelem neklidného a spěchajícího počátku 20. století. Jeho hudba má energii, střídá rychle se měnící scenérie a nálady, jako když člověk projíždí tramvají po večerní Paříži, a jednotlivé obrazy ulic, barů a kabaretů zůstanou jen v náčrtu.

V souvislosti s Poulencovou Sinfoniettou bych rád poprosil osoby v libereckém divadle odpovědné za redakci doprovodných programů, aby více dbaly na korekci tištěného výsledku. V programu u druhé věty Poulencovy Sinfonietty stálo označení „Kyrie“. A protože nejsem detailním znalcem Poulencovy instrumentální hudby, vzal jsem toto označení vážně (koneckonců Poulenc si s duchovním obsahem svých skladeb často hrál) a ve veselé druhé větě skladby stále hledal nějakou citaci pokorné duchovní modlitby. Nuže, hudba a sugesce jsou obě mocné čarodějky, našel jsem hned několik motivů v prvních houslích, které přesně deklamují Kyrie eleison. A po koncertě se pak dozvěděl, že to je nesmysl a že to způsobil tiskařský šotek. Rád bych viděl kreativitu šotka, který zamění „molto vivace“ za „kyrie“, ale i to se někdy patrně může stát. Obecně úroveň tištěného programu výrazně pokulhávala za obvyklou kvalitou brožurek operních. Ocenil bych souvislejší text k dílům, možná i náčrt kontextu k operním scénám druhé poloviny koncertu.

V libereckém divadelním publiku jsem cítil po první polovině jisté rozpaky, instrumentální repertoár začátku 20. století zde rozhodně nepatří mezi běžně konzumovanou hudbu. Tím spíš musím pochválit Zbyňka Müllera za koncepci programu. Sám se ujal méně atraktivní a na nácvik mnohem náročnější části koncertu, aby svému mladému kolegovi připravil co nejlaskavější podmínky při jeho dirigentském debutu. A Tadeáš Tulach, mladý sbormistr divadelního sboru, tuto královsky velkorysou nabídku využil bezezbytku.

V druhé polovině se v rychlém sledu střídaly slavné operní árie a scény, z děl Mascagniho, Leoncavalla, Pucciniho, Gounoda, Rachmaninova a Borodina. K orchestru se přidali místní sólisté, sopranistka Lívia Obručník Vénosová a tenorista Michal Lehotský. Oba zpívali se zaujetím, s náznakem jevištního projevu a měl jsem pocit, že oba berou tento koncert spíše jako vítanou příležitost než jako splněnou povinnost. Hlavní úlohu v druhé části koncertu měl totiž převzít sbor. Na konci pódia, v podstatě v útrobách scény, poměrně daleko od diváků i dirigenta, nastoupily tři řady zpěváků, místní divadelní sbor výrazně posílený o výpomoci z různých pražských sborů. Jakožto sbormistru a milovníku sborové hudby mi bylo moc líto, že ten téměř šedesátihlasý aparát byl tak daleko, že místy vázla souhra s dirigentem a v mnoha místech zvuk zanikal za orchestrem.

Vrcholem večera se tak pro mě stalo orchestrální Intermezzo ze třetího jednání Pucciniho opery Manon Lescaut. Tadeáš Tulach zde ukázal krásné dirigentské gesto a hluboký prožitek veristické hudby. A také několikrát přinesl to, co mám na Puccinim nejraději a co zdaleka není z hlediska dirigentského vedení samozřejmé. Tedy cit pro práci s časem, schopnost zastavit gesto v gradaci před bodem zlomu a dát tak posluchači možnost ještě chvilku setrvat v tom krásném emočním vypětí. To jsou místa, kdy Puccini dovede chytit posluchačovu duši do hrsti, dovede jej rozplakat. A Tadeáš Tulach to cítí přesně a dovede ukázat právě tak, aby v tu chvíli s ním dýchal celý orchestr. Dirigentská premiéra na prknech DFXŠ tak dopadla na výbornou.

Liberecké publikum po pauze pookřálo a velkým jásotem oslavovalo každou operní lahůdku, kterou umělci servírovali. Koncert zakončily slavné Borodinovy Polovecké tance, tedy hudba, kterou obzvláště starší publikum zná velmi dobře. Celkově koncert přinesl poměrně zajímavou dramaturgii, slibný debut sympatického mladého dirigenta, přesto mám pocit, že ze sborové části programu se dalo získat mnohem více.

Foto: archiv KlasikaPlus.cz, web Zbyňka Müllera, Facebook Tadeáše Tulacha, Zdeněk Chrapek (ilustrační)

Facebook X E-mail WhatsApp