Chceme udržet festival co nejpřístupnější i Litomyšlanům, chceme, aby město z festivalu maximálně profitovalo, shodují se Michal Medek a Marek Šulc, ředitel a umělecký ředitel Smetanovy Litomyšle. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz nicméně uvažují i o širších kontextech, včetně iniciace dění v zahraničí. Také o unikátnosti programů, o nebezpečí hrát jen „kratochvilnou a předvídatelnou“ hudbu a o financování kultury. Nebo o případných návratech na stadion a o revitalizaci zámeckého amfiteátru… Za nejdůležitější nicméně považují způsoby, jakými se netradičně, nově a jinak dívat na litomyšlského rodáka Bedřicha Smetanu a jeho odkaz. Protože ten je, jak říkají, sice svazuje, ale mnohem víc i zavazuje.

Festival se jmenuje Smetanova Litomyšl. Předpokládejme, že umělecký ředitel se zaměřuje spíše na slovo Smetanova a ředitel festivalu ve své pracovní náplni spíše na slovo Litomyšl. Je to tak? 

Marek: Máme to s Michalem rozdělené tak, a on to říká i oficiálně, že on má na starosti shánět peníze a já mám na starosti ty peníze utrácet. Takže ano, za mě je to pravda. 

Michal: Problém je ovšem v tom, že i já mám hudbu rád a že se nespokojím s tím, že nosím peníze. Občas mám do dramaturgie také nějaké přání. Takže si můžu někdy od Marka vyslechnout, že mu do toho pořád někdo mluví… 

Ale teď už vážně – znamená to tedy, že ředitel víc než umělecký ředitel jedná s městem, se starostou, například o věcech kolem veřejného prostoru? Že se ho týkají záležitosti dopravy, ubytování, sálů… – tedy věci, které Marka nemusejí zase až tolik zajímat…? 

Michal: Ano, toto je moje širší agenda. Ono to opravdu není tak, že si jenom pronajmeme zámek, postavíme scénu, po festivalu ji zase zbouráme a zámek vrátíme… Integrace festivalu do Litomyšle, která není velká, začlenění naší vize, kam chceme festival dovést, vyžaduje ve vztazích s městem křehký přístup. A také přípravu a dobudování infrastruktury a služeb. Aby se festival s městem vzájemně nezatěžovaly, aby město z festivalu maximálně profitovalo… Takže mě opravdu i běžná litomyšlská témata velmi zajímají a jsem do nich úplně vtažen, a to i nad rámec festivalu. 

Marek: My většinu roku řešíme věci spojené s městem, se zámkem, věci spojené s provozem s přípravou. Hudba a tři týdny festivalu jsou pro nás jako pro organizátory – a pro Michala asi ještě víc – takovou tou třešničkou na dortu. Já řeším hudbu každodenně – umělce, noty… Ale Michal řeší celý rok provozní záležitosti. Procesní věci tvoří většinu agendy.

Utrácejí se ty zmíněné peníze snadno? 

Marek: V letošním ročníku se nám podařilo utratit je z určité části za Smetanovu tvorbu, protože jsme se shodli na tom, že v loňském roce nebyla na hlavní scéně žádná ze Smetanových oper a že proto letos na ní bude uvedena Čertova stěna. A vedle toho máme projekt Operní líheň se Smetanovou Hubičkou.

Nicméně v programu figuruje třeba také London Symphony Orchestra, který určitě nebude zadarmo. A navíc zrovna Smetanu ani nehraje. Je dobře, že na Smetanově Litomyšli není přítomen jen Smetana? A je ho vůbec v programu dost? 

Marek: Zda-li je ho dost, to je otázka, na kterou sami neumíme odpovědět a v rámci našich konverzací ji s Michalem řešíme velmi často. Smetanovský odkaz nás zavazuje a často – v tom nejlepším slova smyslu – i svazuje. Ale samozřejmě se mu nebráníme, jde o věc, které se snažíme jít naproti. Už v rámci oslav Roku české hudby a projektu Smetana 200 jsme v roce 2024 jasně říkali, že nechceme, aby litomyšlský rodák Bedřich Smetana byl jen pojmem v učebnici, bustou či pomníkem, něčím, co si inscenátoři a pořadatelé odškrtnou jako povinnost zahrát toho národního skladatele… Tohle my na festivalu rozhodně nechceme. Proto jsme například loni uvedli Mou vlast v pojetí bratří Formanů a Dekkadancers. A chceme se takhle na Smetanu jinýma očima dívat často. Čili letos ho diriguje za pultem České filharmonie americký dirigent David Robertson. A proto letos v rámci uvedení Hubičky dáváme volnou ruku mladým interpretům a tvůrcům. Přemýšlíme prostě o tom, jakým způsobem se netradičně, nově a jinak – ale asi ne třeba pankáčsky a podobně – na Smetanu podívat. 

Michal: Pokud já jsem znepokojen otázkou, jestli bychom se smetanovskému tématu neměli snad věnovat víc, tak to vidím ještě šířeji. Protože nejde jen o festival, ale o celkovou péči o smetanovský odkaz, včetně iniciace dění v zahraničí. Protože můžeme tématu pomáhat i s pomocí českých umělců a jejich kontaktů a aktivit v cizině. Vždycky si hlídáme a budeme hlídat, abychom u tématu Smetana nezůstávali jen v rámci Litomyšle, ale v kontextu celé kultury. Aby z nás vyzařoval nějaký přesah. Byl bych rád, až se za patnáct let budeme ohlížet, co po nás zůstalo, aby byl Smetana celkově rozumně pojednán. Ideálně včetně toho, že bude také audiovizuálně zaznamenán… Když si vzpomeneme na generaci kolem Národního divadla v šedesátých letech, tak tenkrát byla pozornost Smetanovi přirozenější věcí. V našem století, v době, kterou máme, se takové téma od lidí jakoby vzdaluje. Vzdaluje se vlastně mnohem víc… Tak bychom byli rádi, aby přesto byla Smetanova tvorba i v nové generaci a současným jazykem pojednána a zachycena. Aby bylo se za čím ohlížet. 

Operní záznamy… Z Litomyšle? 

Michal: Ano, ideálně z Litomyšle. Máme novou scénu, SmetaNOVÝ sál, která má výrazně lepší možnosti pro inscenace oper – světelným vybaveném i mnohým dalším. Jsme stále open air, nikoli divadlo, ale možnosti se výrazně zlepšily a chtěli bychom je využít.

Co bude letos mimochodem nového ve SmetaNOVÉM sále na zámeckém nádvoří? Všimneme si něčeho?

Michal: Pokud bude hodně pršet, tak si všimneme, že nám už nikde neprší. Výkryty ve střešní části na bocích jeviště se loni nestihly dokončit, takže umělci nám probíhali mezi kapkami. Naštěstí pršelo jen jediný večer… Letos už to je vyřešeno. Vývojová kancelář optimalizovala i odvod dešťové vody, což sice není viditelná věc, ale je velmi důležitá, aby se nám střecha v případě lijáku nepřetížila. Dále bychom chtěli lépe zabydlet zámecké arkády, budou na nich menší estetická vylepšení. A v budoucnu se změní i uspořádání, protože si myslíme, že by tam mohlo sedět o něco víc lidí. Co letos z ekonomických důvodů nestihneme, je nové hlediště. Zatím se ještě pořád vypořádáváme s investicí, která byla téměř stomilionová, ještě nám zbývá něco doplatit… Navíc je financování kultury v naší zemi v současnosti vystavováno zkouškám a protivenstvím, takže se s novými investicemi držíme zpátky. Jsme opatrní: byli bychom neradi, aby SmetaNOVÝ sál pohřbil celý festival. 

Projekt uvedení Smetanovy Hubičky s mladými pěvci je začátkem něčeho nového, nebo jde o jednorázovou událost? Je pokračování v plánu? Každý rok? 

Marek: Rozhodli jsme se, že ho nazveme Operní líheň…  Když za mnou přišel dirigent Jakub Klecker s nápadem, abychom při festivalu udělali, respektive dělali něco, co by přimělo mladé zpěváky zaměřit se víc na Smetanu, moc se mi to líbilo. Pěvecké party v jeho operách jsou velmi náročné. Lidé, kteří je znají, to dobře vědí. Smetana zpěváky nešetřil. Ale je pro nás zásadní, abychom dokázali mladé zpěváky pro Smetanu nadchnout. A proto jsem měl z toho nápadu radost. Přizvali jsme k Jakubu Kleckerovi režisérku Magdalenu Švecovou a sopranistku Janu Siberu jako pěveckou poradkyni a shodli jsme se na tom, že takový projekt chceme dělat pravidelně. Zatím to vypadá, že jednou za dva roky. Už máme vytipované tituly na dvě tři pokračování projektu Operní líhně. Důkazem, že to má smysl, pro mě byl průběh castingu. Když jsme vyhlásili konkurz a pozvali mladé zpěváky do Litomyšle, aby přijeli předzpívat, tak jich přijelo osmdesát! Bylo z čeho vybírat. Původně jsme mysleli, že vybereme na každou roli jednoho, ale zájem a úroveň byly takové, že jsme se během konkurzu rozhodli, že obsadíme i takzvané covery. Záložní druhý cast. Ti budou zpívat na předpremiéře a hlavní obsazení bude pak zpívat premiéru a následující představení. 

Předpremiéra je zamýšlena pro Litomyšlany? 

Michal: Chceme Litomyšlanům udržet festival co nejpřístupnější. Takže když je možnost pozvat je k nějaké unikátní příležitosti, kterou uvidí první a která není spojena s drahou vstupenkou, tak jim ji nabízíme. Takže ano, Hubička je v předpremiéře myšlena primárně pro ně. Podobně je to s generálkou zahajovacího koncertu. 

Marek: A nejde jen o koncerty spojené s hlavní festivalovou nabídkou, ale jsou to třeba také dětská představení. Proto Mendel Megaking, rodinná opera hravou formou přibližující svět genetiky a osobnost Gregora Mendela, napsaná pro Smetanovu Litomyšl v koprodukci s festivalem Hudba Znojmo, bude při prvním provedení v jedenáct dopoledne určena pro litomyšlské školy. Musím zmínit i Festivalové zahrady, které jsou primárně pro Litomyšlany. A v rámci Smetanovy poetické Litomyšle jsme se domluvili na tom, že vedle oficiálních programů budeme organizovat spisovatelům i setkání se studenty na gymnáziu i na pedagogické škole. 

Festivalové zahrady už jsou zaběhnutým a vyzkoušeným modelem, nebo bude něco jinak a nově? 

Michal: Jde o vyzkoušený model, který letos z hlediska uspořádání jeviště, zázemí a občerstvení zůstane stejný jako předchozí roky. Ale do budoucna plánujeme změny, aby Festivalové zahrady z hlediska inscenací hudebních performancí dostaly nový lesk a jiskru. Nepůjde o velikost akcí, ale o jiný způsob zabydlení prostoru. Mám-li něco naznačit, tak musím připomenout, že v týmu máme scénografa Davida Baziku a že ho právě tahle myšlenka nesmírně zajímá…! Bylo by fajn, kdyby se Zahrady – tak jak je Litomyšlané běžně znají, a je to nádherný prostor – na festival skutečně proměnily. Aby lidé vstupovali do jiného světa. Chceme překvapovat. 

Marek: Je pro nás důležité abychom do zahrad zvali takové projekty, které je nezaplňují do posledního místa. Nejde nám o to, aby přijely kapely, které přilákají tolik lidí, že už tam není k hnutí. Nechceme, aby tam byla hlava na hlavě. Projekt v rámci zahrad by měl být naopak unikátní. Letos pro nás bylo při přípravě programu důležité, aby se i tam propsalo festivalové téma Natura. A bude se tam konat jedna pro mě skoro neuvěřitelná věc: ve Festivalových zahradách zahraje Richard Galliano, jeden z nejslavnějších akordeonistů na světě, který vyprodává velké sály… Stane se tak díky spolupráci s člověkem, který pořádá akordeonové kurzy a přehlídku. Galliano se nadchl – a tak prostě jedno odpoledne přijede zahrát k nám! 

Když se přenášejí některé koncerty ze zámku do zahrad, neuvažujete naopak například o videopřenosu třeba zrovna jeho vystoupení ze zahrad ještě někam jinam? 

Marek: Ne. Mně se líbí unikátnost. A tak musím zmínit ještě některé další programy. Na Smetanově poetické Litomyšli vystoupí ve skladatelově rodném bytě v bývalém zámeckém pivovaru dvě zásadní osobnosti – klavírista Ivo Kahánek a spisovatel Pavel Kosatík. Je tam místo pro pětadvacet diváků. Stejně tak unikátní je historické zámecké divadélko, kam přijede slavný kontratenorista Mayaan Licht a zazpívá pro pouhých sto lidi. V Českých Milovech Václav Petr s Irenou Jakubcovou vystoupí pro čtyřicet lidí. Barbora Kabátková bude zpívat v loveckém zámečku Karlštejn jen pro sedmdesát lidí… 

Jaká je pointa? Že nebudete z těchto míst uskutečňovat nikam jinam žádné videopřenosy? 

Marek: Přesně tak. Jen u Iva Kahánka s Pavlem Kosatíkem uvažujeme o tom, že bychom přenášeli na nádvoří zvuk. Dochovala se zpráva o tom, že se kdysi konalo něco v rodném bytě a lidé měli židličky u otevřených oken a poslouchali… Tak možná něco takového. Unikátnost. Zdůraznit, že jde o butikovou věc. 

Michal: Jen aby to nevypadalo, že nevíme, co s penězi…! 

Chystáte se v nějakém horizontu vrátit i na stadion, do haly, která posloužila pro dva přechodné ročníky? 

Michal: Chystáme. Ale ne letos. 

A plánujete podnikat víc něco na zámeckém návrší? Třeba dokonce revitalizovat amfiteátr? 

Michal: To je v kategorii snů. Ale zrovna amfiteátr je skutečně jedním z témat. Druhá velká scéna by nám umožnila efektivněji využít festivalový čas. Přeměny hlavní scény na zámeckém nádvoří z baletu na operu, z opery na koncert a tak dále, do toho ještě zkoušky, včetně zkoušek svícení… – i s využíváním nočních časů je to vždycky napjaté. Hlavní scéna praská ve švech a výrazně limituje možnosti programování. Kdybychom měli dvě scény, tak se na jedné tvoří, na druhé hraje… Důležitost hrají i sugestivní vyprávění, vzpomínky Litomyšlanů a pamětníků na to, jak úžasné to v amfiteátru bývalo. 

Samozřejmě pokud nepršelo… 

Michal: Ano, je to spojeno s velkým rizikem, ale amfiteátr nás nenechává v klidu. Nemůže. Prostor už máme zaměřený geodetem a víme, že potenciál kapacity je ekvivalentem druhé hlavní scény. Vešlo by se tam zhruba jedenáct set lidí. 

Zmiňovali jste výhled na příštích patnáct let. Na kolik let dopředu opravdu plánujete? Na celých patnáct?

Michal: Ne. To ne. Díváme se tak na pět let dopředu. Ale máme vizi a strategii, kam by měl festival jít a dojít. Pokud bude vize dobře definovaná, neměli bychom ji ale nikdy naplnit a naši pokračovatele by měli navazovat. Strategie by se však měla aktualizovat každé dva tři roky a upravovat podle vývoje okolí. 

Marek: Díváme se teď na projekty až pro rok 2031. Některé už mají docela jasné obrysy. Takhle vypadá plánování. 

Mnohem blíž je ovšem rok 2028, který bude vzhledem ke stému výročí úmrtí skladatele vnímaný jako janáčkovský. Toho si určitě všímáte… 

Marek: Ano, samozřejmě. Zatím asi nechceme víc prozrazovat. Ale co je pro nás ještě důležitější než Janáčkův rok, jsou festivalové kulatiny v roce 2028. Bude se konat sedmdesátý ročník festivalu. Ono to od roku 1946, kdy byl první program, jakoby nevychází, protože osmdesát let od příjezdu České filharmonie s Rafaelem Kubelíkem si připomínáme už letos. Ale pak festival nebyl každým rokem. Takže ještě jednou: více než janáčkovským je pro nás rok 2028 rokem výročí festivalu. Ale bude i janáčkovský. 

Plánujete něco navíc společně s městem? Budete do města mimořádně vyzařovat, když „jeho“ festival bude mít jubileum?

Michal: Pro město je jubileum velké téma, jako ostatně celý festival. Mým přáním ovšem je, abychom nejen v roce 2028, ale každoročně přišli s alespoň nějakým malým překvapením pro město. Aby se proměnila nějaká scéna, aby přibyl nějaký nápad, nějaký malý site specific project. Aby hudba nebo poezie zazněly z nějakého nově otevřeného okna. Chtěli bychom využívat krásné kulisy města a překvapovat. Chceme, aby oken, dvorků a zákoutí, kterých Litomyšl nabízí nespočet, bylo čím dál víc. 

Do městského prostoru zasahuje hodně i Smetanova výtvarná Litomyšl, že? 

Marek: To trvá a trvat bude. Koncept, který má ředitelka Městské galerie Martina Zuzaňáková spolu s panem starostou, říká, že město se v rámci Smetanovy výtvarné Litomyšle prezentuje díky své galerii. I díky tomu, že na zámku je nový prostor obrazárny na druhých arkádách. Shodli jsme se, že v tomhle prostoru se vždycky objeví věci z depozitáře, které svým způsobem reflektují téma festivalu. Bude tomu tak i letos. Také chceme překvapovat výstavami v plenéru a rozdmýchávat diskuzi a debatu, protože víme, že když byly po městě nějaké instalace, že nám někteří Litomyšlané spílali, ale pak o něčem dalším řekli „tohle je super“ a chodili se dívat… V plenéru budou letos sochy Jaroslava Róny, v ekumenické kapli na zámeckém návrší bude výstava rakouského umělce Gerharda Flekatsche, která přinese nadhled, pohled někoho zvenku… Vedle toho – a to je na desetitisícové Litomyšli pro mě stále fascinující – je ve městě řada soukromých galeristů. Jsou nedílnou součástí festivalu. Je úžasné, kolik lidí má zájem být součástí Smetanovy výtvarné Litomyšle! A v Nových Hradech, které jsou pro nás tradičně spojeny s barokní operou, tam se rodina Kučerů rozhodla být součástí festivalu i dvěma výstavami. 

Když se zastavíme u slova depozitář – v hudbě je také řada skladeb, které se nehrají, ale víme o nich… Jde třeba i o Smetanovy současníky nebo o pozapomenuté či odložené modernější autory… Chcete jít i tímto směrem a depozitáře otvírat? 

Marek: Michal i já máme zázemí ve světě staré hudby. Já jsem ve Schole Gregorianě Pragensis strávil čtrnáct let, Michal tam zpívá dodnes. Stará muzika je nám velmi blízká, zpívali jsme i s Václavem Luksem, s Markem Štrynclem a Adamem Viktorou. Staré hudbě na festivalu dáváme velký prostor, ale to, co v archivech objevují kapelníci daných souborů, necháváme čistě na nich. Já sám jako dramaturg nemám ambici to určovat. Oni jsou v tom mnohem zdatnější. Součástí naší strategii je spíš hudba nová. Moc bychom si přáli, aby v Litomyšli a pro Litomyšl například v rámci skladatelských rezidencí vznikly skladby, které s ní mají nějakou souvislost.

Michal: Pro mě je absolutně klíčové, abychom nebyli letním festivalem hrajícím jen kratochvilnou a předvídatelnou hudbu. To je pro nás neakceptovatelné. Nechceme být jenom hezcí. Chceme oslovovat a mít takovou posluchačskou vrstvu, která nám věří. Takovou, které dáme pocit důvěry, že přijdou i na titul, který neznají. Takoví lidé nás zajímají. 

Marek: A proto máme i festivalová témata taková, jaká máme. Loni to byla Vášeň, která může mít mnoho podob: jak tu hladivou, tak tu svíravou. To samé platí i o letošním tématu Natura. Důkazem je na jedné straně Beethovenova Pastorální symfonie, kdy půjdeme s orchestrem  FOK do příjemné přírody, ale na druhé straně zazní letos i Stravinského Svěcení jara… Je z roku 1913. A když si uvědomíme, co všechno vzniklo v tom roce… Stravinskij tehdy udělal revoluci a jde dodnes o hudbu moderní. Proto zazní letos i jeho oratorium Oedipus Rex, proto bude na programu dětská opera Miloše Orsoně Štědroně… Takové kontrasty chceme každý rok ukazovat. 

Pokud se týká účinkování London Symphony Orchestra, to je velmi ambiciózní pozvání. Bude velké zahraniční těleso na festivalu poprvé? 

Michal: Takhle renomované těleso v Litomyšli ještě nebylo. 

Takže předpokládejme, že ani toto není jednorázová záležitost? 

Michal: Rozhodně nejde jen o pokus. Rádi bychom takhle významná symfonická tělesa do Litomyšle vozili. Ale na druhou stranu není cílem přivézt takových orchestrů každé léto čtyři nebo pět. To by byla jen přehlídka peněz. Pro nás je smyslem vystavit nejlepší české orchestry, které na festivalu mají pravidelné angažmá, pozitivní konkurenci, srovnání. A dosáhnout žánrové pestrosti. Se světovými orchestry budou přijíždět světoví dirigenti…. Na druhou stranu důležité také bude, že hráči London Symphony Orchestra budou vědět, že existuje kdesi Litomyšl, že je tam báječný festival a že jim tam na tom krásném zámku bylo dobře. I to je hodnota. 

Takže český Salcburk ano, ale jenom do určité míry. 

Michal: Český Salcburk ve své autenticitě, ale ne v počtu hvězd. 

Marek: Moc bych si přál, aby všichni světoví umělci a festivaloví hosté uměli slušně a obstojně vyslovit jméno Litomyšl. Zatím se nám nedaří toho dosáhnout. Je to těžké slovo. Teď jsme nedávno byli u jednoho evropského orchestru, který se k nám chystá, setkali jsme se náhodně s jedním ze členů – a on věděl, že už nás mají v kalendáři. Ale neuměl Litomyšl vyslovit…

Michal: To je přece super! Být v zákulisí nejmenované hudební instituce a potkat se tam s trumpetistou, který se rozehrává a ví, že za dva roky bude vystupovat na tvém festivalu… Tak to má být. 

Foto: Smetanova Litomyšl a Petr Veber

Facebook X E-mail WhatsApp