KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

SmetaNOVÝ sál otevřeli Beethoven a Prokofjev s Hrůšou english

„Vilde Frang, podpořena Jakubem Hrůšou a pozorně a empaticky hrajícími filharmoniky, nadchla cudně dokonalou, neokázalou a bezchybnou hrou, svou vzácnou introvertností.“

„Citová intenzita, které s filharmoniky ve stupňovaném nasazení Hrůša v Prokofjevovi dosáhl, odpovídala tomu, že autorem té mistrovské světové hudby je nezpochybnitelný klasik.“

„Příběh Romea a Julie je sice smutný, tragický, ale přesto krásný a povznášející.“

Organizátoři festivalu Smetanova Litomyšl pokřtili novou podobu amfiteátru na zámeckém nádvoří jako SmetaNOVÝ sál. V sobotu tam po tříleté pauze vrátila koncerty Česká filharmonie s Jakubem Hrůšou. Úvodní koncert letošního ročníku patřil efektnímu Smetanovi, vášnivému Prokofjevovi, nebesky krásnému Beethovenovi a odzbrojujícímu umění norské houslistky Vilde Frang.

Sedmašedesátý ročník Národního festivalu Smetanova Litomyšl má jako motto slovo Vášeň – ať už stav duše, slovně vyjádřený jako „nemohu jinak“, znamená vášnivost citovou, tělesnou, duchovní, uměleckou… nebo ještě jinou. Suita z Prokofjevova baletu Romea Julie, která završila úvodní koncert České filharmonie, připomněla zničující vášeň ve vztahu znepřátelených rodin i láskyplnou vášeň mladičkých milenců. Jde o hudbu z konce třicátých let, nesmírně intenzivní, lyrickou a naléhavou, sdělnou, působivostí pronikající hluboko do srdce. Světovou premiéru měl balet shodou okolností v Brně.

Provedení Jakubem Hrůšou, podepsaným mimochodem pod výběrem a novým seřazením částí suity, nedovolilo ani na chvíli přemýšlet o tom, jestli se nesmiřitelnost Monteků a Kapuletů náhodou nepodobná něčemu z konfliktů současného světa a jestli by tedy nebylo lepší se zaobírat něčím jednoznačně pozitivnějším… Láska Romea a Julie, Prokofjevem vyjádřená bezkonkurenčně nádherným způsobem, takové pochybnosti nepřipouští. Příběh vedoucí až za hrob je sice smutný, tragický, ale přesto krásný a povznášející. Hrůšova suita (u níž sám odmítá úlohu aranžéra uvedenou v programu, neboť do hudby podle svých slov vůbec nezasahoval) směřuje v půlhodinové stopáži od kratších výjevů k zásadním, jimiž jsou Romeo u hrobu a Juliina smrt. Citová intenzita, které s filharmoniky ve stupňovaném nasazení, svém i jejich, dosáhl, plně odpovídala tomu, že autorem téhle mistrovské světové hudby je někdo, kdo je nezpochybnitelným klasikem. 

Středobodem suity se stala část s názvem Romeo a Julie, naplněná v espressivu tím nejlepším, čeho jsou v orchestru schopny smyčcové nástroje, ať už všechny spolu, nebo v různých kombinacích. Absolutním kontrastem byla Tybaltova smrt s virtuózně vířivou, strhující dramatičností, vystupňovanou do krajnosti tempa, i s navazujícím zatěžkaným smutečním pochodem. Zmíněné dvě závěrečné části, hudebně nádherně vyjádřené, pak oscilovaly mezi závažností a projasněním a směřovaly do nekonečně krásného spočinutí.

Se shakespearovským baletním námětem korespondoval v programu večera Pochod ke slavnosti Shakespearově z pera Bedřicha Smetany, příležitostná skladba z roku 1864, více slavnostní než charakterizační a barvitá; skladba dávající nahlédnout do tvořících se skladatelových idiomů a typických instrumentačních postupů, ale přece jen skladba vhodně otvírající večer, nic víc a nic méně. 

Smetanův Pochod byl nicméně – po vroucné české státní hymně – zcela příznačně, logicky a správně první kompozicí oficiálně (a v přímém televizním přenosu) rozeznívající SmetaNOVÝ sál, tedy alespoň pokud se nepočítá veřejná generálka v předchozí den a Velká zkouška o týden dříve. Jde o prostor s vysokým stropem, to znamená s vysouvací střechou situovanou o jedenáct metrů výše, než byla ta někdejší z devadesátých let; prostor nově posluchačům odhalující sgrafita a sluneční hodiny na západní stěně nádvoří; prostor s novým pódiem a technologiemi a s o něco pozvolnějším sklonem elevace sedadel v hledišti, obohaceném o střední uličku. Akustika prostoru se ukazuje být vyhovující, předmětem měření a diskusí budou však zřejmě ještě akustické prvky a doplňky nad pódiem pro její doladění a zdokonalení.  

Středobodem slavnostního večera bylo provedení Beethovenova Houslového koncertu D dur norskou sólistkou Vilde Frang. Kombinace vhodného díla a proslulé umělkyně mladší střední generace umožnilo nabídnout festivalovému publiku nejvyšší možné kvality světového interpretačního umění. Přesně v tom smyslu, který zmínil později večer ministr kultury Martin Baxa, když charakterizoval návrat festivalu po dvou provizorních ročnících na zámek, do nového letního prostoru, jako předpoklad a začátek jeho budoucnosti ve skutečně evropských kontextech.

Vilde Frang, podpořena Jakubem Hrůšou a pozorně a empaticky hrajícími filharmoniky, nadchla cudně dokonalou, neokázalou, naprosto poctivou a bezchybnou hrou, jemnou stylovostí bez romantizujících prvků, uměřeností v tvarování hudební linky a líbezným tónem. Jedinečně zapůsobila vzácnou introvertností, která však není bázlivě zanořena do sebe, ale obrací se ven a vydává ty nejkrásnější výsledky, jakých extravagantní housloví šoumeni, ale ani ti jen průměrně extrovertní nikdy nemohou dosáhnout.  

Sólistka excelovala zejména v pomalé větě skladby, zahrané nejen jí samotnou, ale mimořádně pozorně i orchestrem v tak vlasové dynamice, že by se okouzlené napětí dalo, jak se říká, krájet. Hrůšovo umění modelovat v náročném soustředění interpretovanou hudbu do nejmenších detailů proměn, a to v rovnováze dokonalých tvarů a zřetelných, ale nepřeháněných emocí, se ve shodě s houslistkou blížilo ideálu.

A Vilde Frang zaujala také zajímavou sólovou kadencí, do níž je poměrně výrazně zapojen tympánista: stojí za ní rakouský houslista Wolfgang Schneiderhan (1915–2002), který pro svůj vlastní nástroj přepsal kadenci ze stejného Beethovenova Koncertu D dur, skladatelem aranžovaného do verze pro klavír a orchestr. Beethovenův Houslový koncert na letošní Smetanově Litomyšli zazněl celkově tak krásně, jak ho z přítomných, ať už kdekoli, slyšel dosud asi málokdo. Důstojný začátek zdravě ambiciózního, skvěle zavedeného festivalu, začínajícího teď v novém sále a s novým vedením novou kapitolu.

……………

Foto/zdroj: Smetanova Litomyšl / František Renza, Ivan Krejza, Ivan Malý, Majda Slámová

Petr Veber

Novinář, hudební kritik

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů a rozhlasových pořadů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispíval do odborných českých hudebních měsíčníků i do deníků a dalších časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas, do Hudebních rozhledů a Harmonie a publikoval na internetu. Píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem a spolumajitelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz a aktivním dennodenním spoluautorem jeho obsahu.



Příspěvky od Petr Veber



Více z této rubriky