Vojtěch Trubač, rodák z Frenštátu pod Radhoštěm a držitel doktorátu z Frost School of Music na University of Miami, vystoupí 21. června na koncertě Smetana & Šostakovič v mladých rukou v rámci festivalu Smetanova Litomyšl. Mladý klavírista se také profesionálně věnuje hře na varhany a v obou oborech dosáhl významných úspěchů – získal například druhou cenu v klavírní soutěži Beethovenův Hradec v roce 2022, ve stejném roce také druhou cenu z Mezinárodní soutěže F. Chopina v Darmstadtu (1. cena nebyla udělena), vyhrál varhanní soutěž Organum regium 2012, soutěž Pro Bohemia 2018 a dostal se do finále Mezinárodní varhanní soutěže v Bialystoku. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus jsme si povídali o české hudbě, zahraničních studiích, spojení hry na klavír s hrou na varhany a dalších souvisejících tématech.

V rámci festivalu Smetanova Litomyšl vystoupíš na koncertě společně s dalšími mladými umělci, klavíristou Janem Bartošem a violoncellistou Tomášem Jamníkem. Jak přišla příležitost, zahrát si na tomto festivalu?

Příležitost vyšla ze spolupráce s Janem Bartošem, pod jehož vedením a vedením Martina Kasíka jsem studoval na Akademii múzických umění v Praze. Jsem tomu velmi rád, neboť jsem byl delší dobu v zahraničí a neměl jsem příležitost vystupovat v Čechách tak často, jak bych si přál. Když přišla nabídka, věděl jsem, že v červnu už budu doma, tak to vyšlo hezky i termínově. Je to pro mě příjemné také v tom, že se zase setkám se svými pedagogy a kolegy. Vnímám to celé jako takový hudební návrat do Česka. Budu hrát sólově Smetanu a pak dua se svými přáteli. Cítím tam velkou souvislost mezi Smetanou a Litomyšlí. O to víc je to pro mě návrat do vlasti, když je program koncertu s českým autorem.

Kdy ses vlastně vrátil z Ameriky?

Bylo to uprostřed května, krátce po promocích. Musel jsem se aklimatizovat na změnu času a počasí. Opět jsem viděl horu Radhošť, Lysou horu, Beskydy. Je to úplně jiná příroda než Florida. A je to veliká krása.

Jaké máš plány do budoucna? Zůstaneš v Česku, nebo budeš udržovat kontakt s Amerikou?

Říká se, že nejlepší je neplánovat, neboť, jak se říká, člověk míní a Pán Bůh mění. Ale zatím jsem rozhodnutý, že zůstanu doma v Česku. A uvidíme, co čas přinese. Více než na konkrétním místě mi záleží na tom, abych pracoval s lidmi, se kterými se cítím dobře.

Pocházíš z Beskyd. Když jsi v tom prostředí, uvědomuješ si, že tam lidé vnímají hudbu odlišně ve srovnání například s Prahou, nebo s jinými místy? Liší se hudební tradice navzájem?

Tahle bych to neřekl. Zkusím to vyjádřit z širšího hlediska. Přijde mi, že hudba je právě skvělá v tom, jak je univerzální. A nejenom v kontextu Frenštátu a Prahy. Věřím, že se to týká hudby na celém světě. Když jsem byl v Miami a hrál například Janáčkovu hudbu, vždy jsem si s lidmi rozuměl, přestože jsme každý mluvili třeba jiným jazykem. Samozřejmě že existují rozdíly. Například folklor ve Frenštátě, tradice a jazyk se drobně liší od Prahy. Ale v základu je to všechno v něčem podobné.

Mě to vlastně napadlo v souvislosti s tím, jak skládal Janáček, protože jeho styl skladby je úplně jiný, než třeba styl Dvořáka nebo Smetany. Přemýšlela jsem, jestli prostředí mohlo ovlivnit Janáčkovu tvorbu a v čem je to prostředí specifické, že Janáček psal zrovna tak, jak psal.

To je častá zajímavá otázka. Já také vnímám, že Janáček je něčím svůj, a vnímám tam i blízkost s naším rodným krajem, který máme společný. Jako příklad můžu zmínit Lašské tance. Tam je ta tradice regionu velmi patrná a mnoho lidí tyto lidové tance zná. 

Co se prostředí týče, vzpomínám, že jsem měl příležitost hrát v Americe Janáčkův klavírní cyklus V mlhách. Člověk hrál v koncertní síni a venku okolo byly palmy. Ale je pravda, že když se člověk zasní, má před očima ty Beskydy, Valašsko, Lašsko, Hukvaldy. Vidí tu přírodu, krajinu v mlze. Ale je to naše krajina, kterou znám od malička.

Byl jsem překvapen, jak dobře Američani Janáčka a ostatní české autory znají. Byli rovněž fascinováni tím, když jsem jim řekl, odkud pocházím a jak mám k Janáčkovi geograficky blízko. Janáček mi přijde také velmi specifický tím, jak se zajímal o řeč a mluvu lidí. Pro mě osobně je fascinující jeho orchestrální instrumentace. Odráží se v tom jeho charakter, člověk ho v tom hned pozná. Ve své době dokázal vytvořit něco nadčasového, co do té doby ještě nebylo. Je v tom obrovská originalita.

Jaký máš vlastně vztah ke Smetanovi a co zazní v tvém podání na koncertě v rámci festivalu Smetanova Litomyšl?

Na festivalu budu hrát sólově výběr z druhé řady Smetanových Českých tanců: Hulána a Skočnou, což jsou dvě kontrastní skladby. Smetanu mám moc rád. Obrovsky ho obdivuji také proto, že cyklus Má vlast a další úžasná díla komponoval už jako neslyšící. Vytvořit takto nádherné dílo a nemít sluchovou zpětnou vazbu, to je pro mě nepochopitelné. V jeho klavírním díle velmi silně vnímám vliv jeho blízkého přítele, Ference Liszta. Ten byl inspirací pro mnoho autorů a myslím, že Smetana z jeho díla získal mnoho. Je to někdy trochu jakoby „lisztovská“ sazba s češstvím dohromady. Je tam domov, je tam Česko. A zároveň je to fascinující hudba.

Jak vlastně Smetanovu hudbu vnímáš ve světovém kontextu? Dvořákova hudba se hodně prosadila. Janáček je hodně hraný operní skladatel a říkal jsi, že v Americe velmi dobře znali jeho dílo. Co v případě Smetany?

Pokud bych měl Smetanu srovnat s Janáčkem nebo s Dvořákem, tak ve Smetanově díle cítím hodně vlastenectví. Jeho hudba je s národem velmi úzce spjatá, ať už náměty, či použitím tradiční české polky. Rovněž vnímám, že je hodně spojená s českým jazykem. Je to určitá charakteristická věc. Rozhodně si myslím, že Smetana je autorem, který má co říct, a pro mě je rovnocenný s Janáčkem či Dvořákem.

Jak se stalo, že ses ocitl v Americe na Frost School of Music na University of Miami?

Všechno pro mne začalo v roce 2021, kdy jsem soutěžil na Pražském Jaru. Tehdy jsem se dostal do semifinále a získal 4. místo (čestné uznání), což považuji do dneška za fascinující výsledek, zvláště když si vezmu, že jsem se spolu s hrou na klavír odmalička intenzivně věnoval i hře na varhany. Vlastně až na vysoké škole jsem se začal prioritně věnovat klavíru, do té doby tomu tak nebylo. Měl jsem to štěstí, že v porotě na Pražském Jaru toho roku po boku Garricka Ohlssona seděl Kevin Kenner, vítěz Mezinárodní soutěže Fryderyka Chopina ve Varšavě. Po soutěži se mě ptal, jaké jsou moje plány do budoucna a jestli jsem uvažoval o studiu v zahraničí. Tenkrát to pro mě bylo těžce představitelné – byl jsem v bakalářském programu a plánoval jsem magisterské studium zakončit v Praze. Zahraničí pro mě nebylo aktuální. Pak jsem ale na podzim roku 2022 soutěžil na Chopinově soutěži v Darmstadtu, kde byl Kevin Kenner předsedou poroty po boku dalších světových klavíristů, odborníků na Chopinovu hudbu. Soutěž se mi podařilo vyhrát a já znovu řešil plány do budoucna. Jako vítěz jsem také obdržel příležitost být účastníkem na Frost Chopin Academy v Miami v létě 2023. Kevin Kenner mě podpořil v tom, abych zkusil přijímací zkoušky do doktorského studia na Frost School of Music v Miami, všechno nakonec vyšlo. Nejenom, že jsem se stal studentem doktorského studia, ale taky jsem získal stipendium a stal jsem se asistentem klávesové katedry, kde jsem tři roky vyučoval. Najednou se mi otevřel svět; byl jsem na prestižní univerzitě v zahraničí, mezi studenty z celého světa.

V rámci tvého působení jako asistent klávesové katedry jsi vyučoval studenty bakalářského a magisterského programu té univerzity?

Ano, vyučoval jsem několik studentů na klavír, také jsem asistoval jako korepetitor, učil jsem hudební teorii a další předměty s tím spojené. Byla to výborná zkušenost, zvlášť protože všechno bylo v angličtině. Veškerá hudební teorie byla v angličtině! Přišlo mi, že například nad harmonií uvažují trochu jinak než my v Evropě. Jsem rád, že mám teď k dispozici oba pohledy. Několikrát jsem dokonce narazil na nesoulad v názvosloví. Něco jiného je hudební teorii chápat a popsat, a něco jiného je stoupnout si před katedru a hudební teorii v angličtině vysvětlit.

Můžeš být konkrétní, co se názvosloví týče? V čem jste narazili na odlišnosti?

Ano, názvosloví bylo nejdříve oříškem. Bylo obtížné pochopit, co po mně chtějí, když mám jmenovat parciální tóny (tóny alikvotní řady) či akordové inverze (obraty). Denně se využívala solmizace a v harmonickém rozboru namísto funkčních značek (jako například tónika, dominanta aj.) označení římskými číslicemi, které se řídí drobnými pravidly. Myšlení je dle mého názoru maličko jiné, ale dává smysl. Naopak, některé harmonické postupy či akordy jsou označovány jinak, než jsem byl dříve zvyklý. Jako příklad uvedu označení akordu „German“. Přiznám se, že ačkoliv jsem věděl některá akordová označení, název „německý akord“, jak jsem si to sám pro sebe přeložil, jsem tehdy neznal. Pak jsem však zjistil, že jde o alterovaný akord na snížené sextě a už jsem byl doma. Nebylo to tedy nic, co bych neznal, avšak musel jsem si termín nově přiřadit. Celkově to tedy byla nejdříve velká změna, ale později jsem si na to zvykl. 

Čím tě studium v Americe nejvíc obohatilo?

Jedna z věcí je, že člověk není doma, není v Česku, ani v Evropě, ale je v Americe, kde je svět úplně jiný. Příroda je jiná. Léto je v Miami celý rok. V prosinci jsem snídal venku na terase, měl jsem kraťasy a tričko. Jsou tam palmy, je tam horko a vlhko. Čas je tam jiný. Všichni mluví jiným jazykem. Byla tam spousta studentů z Asie, Evropy, Ameriky. Nevěděl jsem, že se na Floridě také mluví hodně španělsky, kvůli silné španělské komunitě. Z toho důvodu jsem se začal učit španělštinu.

Kvalita fakulty byla skvělá. Mohu zmínit klávesovou katedru nebo příležitost korepetovat u pěveckých pedagogů, kteří za sebou měli desítky či stovky vystoupení v Metropolitní opeře v New Yorku. Měl jsem také možnost studovat dirigování pod vedením Gerarda Schwarze, jednoho z nejvýznamnějších amerických dirigentů vůbec.

Stávalo se mi však často, že jsem i tam narazil na kousek domova, kousek Evropy. U mého profesora Kennera to bylo pro jeho spojení s Chopinem, s Polskem, kam pravidelně jezdí, a s Evropou, kde studoval a vyučoval. Maestro Schwarz měl ve své kanceláři vyvěšený oficiální plakát v češtině ze sezóny České filharmonie a koncertu v Rudolfinu, který dirigoval.

Život v Americe byl pro mě zcela nový svět. Vždycky, když jsem stál na opačné straně „břehu mořského“ a koukal na obzor, říkal jsem si: „Tam vzadu je Evropa, více než 8000 kilometrů daleko je můj domov.“

Bylo pro tebe přirozené se na ten život „za břehem mořským“ nějak adaptovat? Nebo byly i těžké momenty, které jsi musel nějak překonat?

Samozřejmě přišly i těžké momenty, ale pozitivní nakonec vždy převážilo. Bylo to vlastně nakonec docela přirozené. Protože, jak jsem už říkal, jsem si vždycky našel kus domova. Člověk se přizpůsobil, ale bylo to pozvolné. Moje spolužačka, Američanka z Texasu, měla například prarodiče z tehdejšího Československa. Lidé znali české klavíristy, české dirigenty, české umělce. Krásně mě přijali mezi sebe a vnímal jsem, že Česko má v oblasti umění opravdu co nabídnout.

V čem tě zkušenost obohatila nejvíc po hudební stránce? Vnímal jsi třeba nějaké rozdíly ve stylu výuky?

Já jsem si spíš uvědomoval, jak je hudba skutečně univerzální. Neřekl bych, že to bylo v něčem zcela odlišné. Profesor Kenner byl velice důsledný a velmi detailní, což byl přístup, který jsem znal už z dřívějška. Bylo to spíše takové doplnění mé vlastní umělecké mozaiky. Máme spolu velmi blízký vztah. Rozuměli jsme si, ať už jsme hráli Mozarta, Chopina či Rachmaninova. Bylo velmi zajímavé s ním hrát Janáčka, protože k jeho hudbě přistupoval s velkou pokorou, a nikoliv pod vlivem nějaké interpretační tradice. Vždy hledal podstatu hudby. Tak to bylo i v případě Chopinovy hudby. Bylo to pro mě velmi inspirující.

Odlišnost byla například ve formátu výuky: Každá hodina byla nahrávána a pan profesor si dělal poznámky do svého tabletu. Ty se mi pak automaticky propisovaly přes sdílený dokument do mých vlastních not. Doma jsem si mohl pustit záznam z lekce a znovu si vše v klidu projít a zaznačit. Každý týden kromě šedesátiminutové individuální lekce probíhala skupinová výuka. To byla dvouhodinová lekce, na které jsme byli tři klavíristé a každý z nás hrál čtyřicet minut, zatímco ti ostatní si dělali poznámky. Tím jsem slyšel interpretační pohledy pana profesora i ke skladbám, které jsem třeba zatím ještě nehrál a teprve plánoval zařadit do svého repertoáru. Hodilo se to také v čase příprav na Chopinovu soutěž ve Varšavě, kdy jsme všichni hráli Chopinovu hudbu. Za jednu skupinovou lekci jsem se toho mnohdy dozvěděl až třikrát více! Skupinová výuka vedle individuální výuky byla velmi přínosná. 

Dále pravidelně každou středu bývala třídní přehrávka a pak byl velký seminář pro celé klavírní oddělení každý pátek. Člověk měl tedy mnoho příležitostí vystupovat. Během cvičení se běžně stávalo, že někdo na mě zaklepal a zeptal se mě, zda by mi nemohl zahrát skladby, které připravuje na nadcházející koncert či soutěž. Byla tam vždy přátelská atmosféra, podobně jako tady v Česku.

Přemýšlel jsi někdy, že by ses věnoval hře na varhany jako hlavnímu oboru, nebo pro tebe klavír vždycky hrál prim? Kdy přišel moment, že ses rozhodl pro klavír?

Dělat taková zásadní rozhodnutí je v dnešní době složitější, zvláště když je mnoho umělců pouze úzce zaměřených. V historii tomu tak nikdy nebylo. Takový Johann Sebastian Bach byl improvizátor, skladatel, zkrátka muzikant. Stejně tak Mozart, Mendelssohn, Liszt a spousta jiných. Mnoho umělců těchto velkých jmen mělo širší záběr. Co se týče klavíru, tak schopnost improvizace, skladby a samotné interpretace jde ruku v ruce. Improvizace je mezi klavíristy v dnešní době daleko méně obvyklá než za časů Beethovena, Chopina či Liszta.

Naopak kombinace klavíru a varhan v historii není vůbec neobvyklá. Možná je v dnešní době vzácné, když se dva různé nástrojové obory prolínají, ale já to vidím tak, že mi to dává širší pohled na hudbu. Jako malý jsem začínal s hrou na klavír, byť mě varhany fascinovaly od malička. Na varhany je ale obtížnější začít v raném věku, protože děti dobře nedosáhnou na pedály. Později jsem na základní umělecké škole studoval jak klavír, tak varhany. Když jsem se však hlásil na hudební gymnázium do Ostravy, mohl jsem si vybrat jenom jeden hlavní obor. Díky vítězství na varhanní soutěži v roce 2012 jsem se rozhodl, že budu pokračovat na varhany. Klavír jsem však k tomu studoval v rámci povinného předmětu. Měl jsem velké štěstí, že jsem se potkal s Monikou Tugenliebovou, která mě toho mnoho naučila. Ačkoliv jsem tedy měl pouze týdenní půlhodinovou dotaci klavíru, hrál jsem Beethovenovy sonáty či Chopinovy valčíky a scherza. Zkrátka pokročilý klavírní repertoár, který hráli studenti hlavních oborů.

Před nástupem na vysokou školu jsem znovu přemýšlel, co dál. Lákalo mě dirigování, lákaly mě varhany, měl jsem úspěchy z mezinárodních soutěží, navštěvoval jsem kurzy. Uvažoval jsem tedy o studiu varhan v zahraničí. Avšak klavír mě také bavil. Pamatuji si, že jsem snil o tom hrát klavírní koncerty s orchestrem, neboť je jich mnohem více než těch varhanních, které jsem měl tehdy možnost hrát. 

Nakonec jsem se přihlásil na Akademii múzických umění v Praze na obor klavír a přijali mě. Bylo to pro mě něco naprosto mimořádného, protože jsem se tam dostal de facto jako student varhan s vedlejším předmětem klavíru. Naštěstí první úspěch přišel už pouhý měsíc po začátku studia, kdy jsem na podzim roku 2018 získal druhou cenu na Smetanově klavírní soutěži v Plzni. Můj sen, zahrát si klavírní koncert s orchestrem, se mi tedy splnil již během prvního měsíce studia hry na klavír, a to ve finále Smetanovy soutěže.

Hře na varhany jsem se však věnovat nepřestal. Mívám koncerty a s oběma nástroji jsem dodnes stále v kontaktu. Monumentalita a velikost, to jsou varhany. Klavír je nástroj mnohem citlivější a intimnější. Jsou to dva jiné světy. Kdyby mi však někdo v dětství řekl, že budu studovat klavír u světově uznávaného profesora v Miami, tak bych tomu nevěřil. O to úžasnější to pro mě je, když jsem k tomu vystudoval i varhany, a přesto jsem získal doktorát z americké univerzity v klavíru. Zaplať Pán Bůh za to.

To by byl krásný závěr rozhovoru. Ale přece se ještě zeptám… Soutěží jsi absolvoval opravdu hodně. V čem vidíš jejich přínos a vnímáš, že mohou mít i nějaká rizika pro mladé klavíristy?

Vnímám, že příprava na soutěž je určitý proces, kdy člověk pracuje velmi intenzivně a důkladně. Je to určitá prezentace. Zároveň však i velký stres. Jsou to příležitosti, a kdo ví, jak by všechno pro mě dopadlo, kdyby nebyla soutěž Pražského Jara 2021. Vystoupení, hraní na pódiu, porota. Je to velmi cenná zkušenost, která se asi nedá získat jinde. Je ale důležité k tomu přistupovat správně a sportovně. Když se člověku zadaří, je to velký úspěch. Když se ale nezadaří, nic to nemusí vypovídat o jeho uměleckých kvalitách. Jenom se to prostě nesešlo v konkrétním momentu. Jsou třeba věci, které se na soutěži neukážou nebo nemohou vyniknout. Když některá soutěž nevyjde, ale člověk se z toho zvedne, poučí a jde opět dál, je to takové malé, ale velmi cenné osobní vítězství.

Řekni mi prosím ještě na závěr, čím tě tolik oslovily varhany?

Varhany mě oslovily snad úplně vším. Od malička chodíme do kostela a tam mě fascinovaly. Je to pro mě nástroj, který mi přijde úžasný nejenom zvukem a paletou barev, ale také tím, jak jsou stavěné, že jsou tam různé rejstříky. Je to obrovský svět, být varhanářem je věda. Některé píšťaly jsou kovové, některé dřevěné, je to v zásadě stroj a současně hudební nástroj. Ale obecně mám rád hudbu. Rád sednu za varhany a zaimprovizuji si… stále vykonávám roli varhaníka. Pro varhany vznikly nádherné skladby a hraje se v nádherných prostorách. Je to nástroj, který je obdivuhodný, velký a majestátní.

Foto: archiv KlasikaPlus.cz, archiv Smetanovy Litomyšle,

Facebook X E-mail WhatsApp