Před osmdesáti lety, v květnu a červnu 1946, se konal první ročník festivalu Pražské jaro. Rok po skončení druhé světové války, v padesátém roce existence České filharmonie. Právě její tehdejší šéfdirigent Rafael Kubelík byl jedním z těch, kdo v Praze uvedli do života uměleckou událost a zároveň kulturní a politický projekt, který i v proměňujících se okolnostech rok za rokem dosvědčuje svou oprávněnost a životaschopnost. Bylo tomu tak bez pochybností i letos.

Jedenaosmdesátý ročník festivalu Pražské jaro rámovala v kalendáři data 12. květen a 4. červen. A v programech to byl maraton od Smetanovy Mé vlasti s Petrem Popelkou a rozhlasovými symfoniky  po Verdiho Rekviem  s Danielem Gattim, Staatskapelle Dresden, vídeňským sborem Singverein der Gesellschaft der Musikfreunde a mezinárodní čtveřicí sólistů. 

Konaly se čtyři desítky koncertních a dalších akcí, na které se prodalo přes třicet tisíc vstupenek, spolu s programy s volným vstupem se tak zaplnilo celkem 33.000 míst a sedadel s tržbami 39,4 milionu korun, většími než o rok dříve. To jsou statistická data, kterých si festival považuje a pečlivě si je schovává.  

První ročník Pražského jara měl v květnu a červnu 1946 za cíl přivést na jedno pódium v srdci Evropy tuzemské hudebníky s těmi z vítězných zemí a manifestovat tak, že bezprecedentní mezinárodní konflikt je minulostí. A že by to tak mělo zůstat už jednou provždy. S válkami to tak úplně nevydrželo, ale reprezentativní hudební programy vybočující ze dnů všednosti se dají rok za rokem a v mezinárodní spolupráci koncipovat dál a dál. 

Bez patosu byly takovými letos zcela určitě koncerty Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu se Simonem Rattlem, vystoupení Filharmonie Oslo a dirigenta Klause Mäkeläho, České filharmonie s Patricií Kopatchinskou a Jakubem Hrůšou,  Deutsches Symphonie-Orchester Berlin s dirigentem Tomášem Hanusem či festivalový debut Rotterdamského filharmonického orchestru s Lahavem Shanim. Událostí byla novodobá premiéra oratoria La Purificazione di Maria Virgine od Antonia Casimira Cartellieriho , kterou přivezl Helsinský barokní orchestr v čele s Aapo Häkkinenem. 

Vokálně-symfonických programů se však ujaly i domácí soubory: Tomáš Netopil se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK uvedl Berliozovo Faustovo prokletí a Robert Jindra s tělesy Národního divadla Massenetovu Máří Magdalenu. Skvělou mezinárodní produkcí pak bylo Haydnovo oratorium Stvoření s Václavem Luksem, který řídil Orchestra of the Age of Enlightenment a jeho sbor. 

Výjimečnou koncentrací jedinečnosti, atraktivnosti a umělecké síly byly koncerty rezidenční umělkyně Pražského jara 2026 Barbary Hannigan (reflexe jejích koncertů čtěte ZDE, ZDE, ZDE a ZDE), která suverénně obhájila jak svou pěveckou, tak i dirigentskou erudici, ale navíc i uplatnění obou interpretačních oborů současně.  

V podobné míře, v tomto případě vrchovatě ve všech čtyřech případech naplněné nonkonformním umem, snad Pražské jaro ještě žádnou rezidenci nevytěžilo. 

Zavedeným koncertem už je Debut Pražského jara. Letos jím úspěšně prošel dirigent Ondřej Soukup, který stál za pultem Prague Philharmonia a se sopranistkou Simonou Šaturovou vytvořil americký program. Festival také nabídl publiku řadu špičkových sólistů: klavíristy Erica Lu, Lukase Sternatha, violoncellistu Trulse Mørka nebo nizozemské klavírní duo bratrů Jussenových.  

V květnu 1946 na Pražském jaru poprvé v Evropě vystoupil mladý Leonard Bernstein – temperamentní, živelný, mladý a nekonvenční, muzikální, inteligentní a dravý. Dirigoval tehdy za pultem České filharmonie 15. května Americkou slavnostní předehru Williama Schumana, Essay č. 2 Samuela Barbera, Rhapsody in Blue George Gershwina, Symfonii č. 3 Roye Harrise a EI Salón México Aarona Coplanda a o den později ještě jednou stejný program, jen místo Gershwina v něm figurovala jeho vlastní Symfonie č. 1 Jeremiáš. 

Podstatným hybatelem prvního festivalového ročníku byl pochopitelně Rafael Kubelík, který 12. května řídil Smetanovu Mou vlast a 4. června na závěrečném koncertě symfonickou báseň De profundis Vítězslava Nováka, tehdy ještě žijícího autora, Janáčkovu Sinfoniettu a Dvořákův Klavírní koncert s Rudolfem Firkušným jako sólistou. Takové okamžiky jsme v roce 2026 asi nezažili – mladých tuzemských výborných pianistů je souběžně několik, ale jsou nenápadnější a nemají za sebou léta válečného exilu… a klasici Novákova typu dnes už nežijí. Ostatně – soudobí autoři jsou i se svými kompozicemi jiní, stejně jako je po osmdesáti letech jiná doba.  

A tak je dnes současná tvorba přítomna na festivalu i v některých nespecializovaných koncertech, ale hlavně je koncentrována do víkendového projektu Prague Offspring. Bylo tomu tak letos už pátým rokem. V Praze byl přítomen Ensemble Modern, rezidenční soubor Prague Offspring v letech 2025 až 2027, s ním poprvé přijela proslavená korejská skladatelka Unsuk Chin. Vedle její hudby zaznělo také pět světových premiér od českých a slovenských autorů, děl, která vznikla na objednávku festivalu. 

V roce 1946 bylo Pražské jaro oslavou nové budoucnosti kulturních kontaktů a svobodné spolupráce i vyjádřením radosti nad koncem války. Praha se prezentovala novodobou domácí tvorbou, ale po letech okupační cenzury zároveň hltala zahraniční hudbu. Bernsteinovo hostování bylo ztělesněním tehdejšího nového směřování. Automaticky si tehdy odvážel z Prahy pozvání také na příští ročník. Když potom v roce 1947 přijel, tak vedle pozornosti hostitelské zemi uvedením Dvořákovy ouvertury Husitská řídil – sedm měsíců po bostonské premiéře – evropskou premiéru 3. symfonie Aarona Coplanda.

Pražské jaro, od prvopočátku dodnes provázené nadčasovým tyrkysovým symbolem Františka Muziky, přežilo nástup i pád komunismu a v roce 2000 se transformovalo ze státní příspěvkové organizace na obecně prospěšnou společnost s příjmy z třetiny ze sponzoringu a donátorství z privátního či nadačního sektoru, z třetiny z financí ministerstva kultury a Hlavního města Prahy a z třetiny z prodeje vstupenek. Nabralo dech ve svobodném světě, rozkročilo se z hlavního proudu klasiky ke staré i současné tvorbě, nadále je konfrontací špiček domácího a světového interpretačního umění, přiváží do Prahy hudbu přesahující běžnou sezónu. Vyhýbá se komerci, populismu a prvoplánovosti. A dokáže svými koncertními řadami sledovat nové trendy. Vedle toho, že je vpravdě mezinárodní, je také opravdu národní značkou.

A jde s dobou. Nemůže ani jinak. Odlišnými způsoby komunikuje s publikem, respektive se zákazníky. Sto procent vstupenek se prodává on-line. Pražské jaro uzavřelo partnerství s Českými centry a 12. května se díky tomu uskutečnily přímé přenosy zahajovacího koncertu v kinech ve Vídni, Londýně, Bělehradu a Bratislavě a 14. května promítlo záznam České centrum v Tokiu. Na svých profilech crosspostovali Smetanovu Mou vlast další členové sítě Českých center. Konal se koncert Open Air Pražského jara a jako nejčerstvější, jen několik málo let pořádaná aktivita, vrůstají do nabídky programy pro mladé publikum, včetně projektu SpringTEEN anebo veřejné generální zkoušky pro děti ze základních škol.

Pražské jaro je společností s rozpočtem kolem 125 milionů korun. Daří se mu rozpočet držet vyrovnaný. Je stabilní a z hlediska programové nabídky zajímavé. S Robertem Hančem  jako novým mužem na postu ředitele začíná novou kapitolu, jejímž cílem je podle jeho slov technologicky inovativní, teritoriálně a časově odvážnější festival, který se také chce víc otevřít edukacím a mezioborovým projektům.

Letošním ročníkem určitě Pražské jaro neřeklo poslední slovo. Tím spíše, že byl připraven ještě za vedení předchozího ředitele Pavla Trojana. Na druhou stranu, dlouhodobější kontinuitu vizí a jejich realizování měl, má a bude mít v rukou dramaturg a umělecký ředitel Josef Třeštík. Bylo by zajímavé se ho zeptat, kolik dalších ročníků už je v podstatě hotových, naplánovaných, a jak daleko, k horizontu kolika roků, už dnes za ně hledí.

Foto: archiv Pražského jara / Michal Fanta, Václav Hodina, Petra Hajská, archiv KlasikaPlus.cz, Jan Kantor, Petr Chodura, Milan Mošna

Facebook X E-mail WhatsApp