Orchestrální řada festivalu Pražské jaro každoročně přiváží světovou kvalitu a letošní 81. ročník není výjimkou. V úterý 19. května se ve Dvořákově síni Rudolfina uskutečnil koncert s poutavými a v Čechách méně uváděnými orchestrálními skladbami 20. století. Zazněla energická tvorba pro housle Luboše Fišera a orchestrální suity mistrů Leoše Janáčka a Bély Bartóka. To vše v živelné interpretaci Patricie Kopatchinské ve společnosti České filharmonie pod taktovkou Jakuba Hrůši.

Festival Pražské jaro – to nejsou jen mezinárodně proslulí interpreti, ale i poutavá, promyšlená dramaturgie. Letošní nabídka umělců je opravdu lákavá (Lucas a Arthur Jussen, Barbara Hannigan, Klaus Mäkelä a další), což potvrzuje i spolupráce moldavské houslistky Patricie Kopatchinské s mezinárodně uznávaným českým dirigentem Jakubem Hrůšou. Umělecky se setkali již několikrát, například v dubnu minulého roku společně uvedli sérii koncertů s orchestrem New York Philharmonic. Doposud mezi jejich vzájemný repertoár nepatřilo dílo Luboše Fišera (1935–1999) a jeho Koncert pro housle a orchestr z roku 1997 uvedli oba umělci na pražskojarním koncertu premiérově. Není se zas tak moc čemu divit, protože v Čechách i ve světě se z díla tohoto výborného českého skladatele 20. století hraje především tvorba filmová (je autorem hudby k více než třem stům filmů). Poté, co Kopatchinskaja na předešlém ročníku Pražského Jara uvedla několik Fišerových skladeb (program Pocta Luboši Fišerovi – reflexe ZDE), zatoužila po další interpretaci jeho děl, čehož výsledkem byla právě úterní spolupráce s Jakubem Hrůšou. Podotkněme, že Koncert pro housle a orchestr je Fišerovou poslední skladbou pro housle vůbec. 

Rapsodie pro housle a orchestr č. 2, Sz. 90 maďarského skladatele Bély Bartóka (1881–1945) představuje další „hudební lásku“ Patricie Kopatchinské. Tato výrazná moldavská umělkyně se netají svým vztahem k folklóru, a proto je volba zařadit na pražskojarní program tyto prokomponované lidové tance z roku 1928 zcela přirozená. Za výrazný dramaturgický přínos pak považuji uvedení orchestrální suity z opery Osud, kterou český skladatel Leoš Janáček (1854–1928) zkomponoval v roce 1905, ale o její orchestrální úpravu se postaral dirigent František Jílek v roce 1958. Úprava operního díla do orchestrální podoby klade před hráče orchestru zcela novou výzvu – zprostředkovat emoční sdělení příběhu pouze zvukem hudebních nástrojů, což vyžaduje velmi propracovanou a procítěnou interpretaci. Jak se v průběhu koncertu ukázalo, hráči České filharmonie s dirigentem Hrůšou rozhodně touto schopností disponují, a proto bylo svěření daného úkolu do jejich rukou naprosto opodstatněné.

Velmi také oceňuji, že dramaturgie festivalu Pražské Jaro zařazuje do svého programu skladby, které nepatří k často uváděným (což Janáčkův Osud pro svůj nekvalitní text je), a nebojí se uvést ani orchestrální suitu z baletní pantomimy Podivuhodný mandarín už zmíněného maďarského autora Bély Bartóka. Právě kvůli svému provokativnímu příběhu se tato pantomima napsaná v letech 1918–1919 na pódiích neobjevuje často, ale podobně jako u Janáčkova Osudu se i v tomto případě jedná o originální, výbornou hudbu, kterou by bylo škoda neuvádět; zvlášť v kombinaci s výtečnou interpretací České filharmonie pod vedením Jakuba Hrůši. Ten se totiž vedení „svého budoucího orchestru“ ujal s maximálním nasazením, což bylo vidět a slyšet v průběhu celého večera.

V první skladbě úterního koncertu, v orchestrální suitě z opery Osud, Hrůša do detailů vypracoval kontrastní plochy suity. Vedle lyrických pasáží přesvědčivě vyzněly dramatické hudební momenty, které výborně interpretovaly smyčcové nástroje. Janáčkův smysl pro hudební vykreslení dramatu se projevuje (mimo jiné) ve výrazném uplatnění žesťových a bicích nástrojů, které hráči České filharmonie obsloužili znamenitě. Pod Hrůšovým vedením byl zvuk orchestru od prvních tónů kompaktní, ucelený a posluchač si mohl vychutnat detailně vystavěné dynamické plochy vykreslující částečně autobiografický příběh zamilovaného Janáčka.

V druhé skladbě večera, v Bartókově Rapsodii pro housle a orchestr č. 2, Sz. 90, mě nejvíc zaujal autentický projev Kopatchinské. Naprosto přesvědčivě, přirozeně, a přitom s emočním ponorem odehrála Bartókem prokomponované lidové tance. Její skvělá interpretační schopnost se projevovala i zvukovými finesami, na které reagoval i samotný Hrůša. To, že tato interpretka patří mezi všestranné umělkyně, dokázala tím, že jako přídavek dopřála pražskému publiku soudobou skladbu s názvem CRIN původem venezuelského skladatele jménem Jorge Sánchez-Chiong.

I ve druhé polovině koncertu pro mě byly silným, hlubokým zážitkem obě skladby. Expresivitu ve Fišerově poslední kompozici pro housle s názvem Koncert pro housle a orchestr vystihla Kopatchinskaja svou emoční hrou na housle s nádherně čistou intonací. Za jeden z nejkrásnějších hudebních momentů večera považuji dokonale vypracovanou plochu v úplném pianu pianissimu, po které následoval zvuk zvonů. Taková pianissima znějí ve Dvořákovém sále pražského Rudolfina nádherně, ale není snadné jich docílit.

Na citově zabarvenou hudbu navázala suita z Bartókovy baletní pantomimy s názvem Podivuhodný mandarín, ve které mohla České filharmonie předvést své umění, především zvukovou vyváženost a virtuozitu jednotlivých nástrojových skupin. Bartókovo dílo je plné disonancí a instrumentačních zajímavostí s velkým prostorem pro žestě. Barevné plochy Hrůša výborně zvukově odstínil (pasáže s klavírem, harfami, tremola ve smyčcích), přičemž postupně vyburcoval filharmoniky k maximálnímu výkonu u závěrečné „rockové“ pasáže. Doslova pecka na závěr… Opravdu, co skladba, to zážitek.

Foto: Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp