V uplynulých dvou týdnech provedl český dirigent světového renomé Jakub Hrůša dva programy s Českou filharmonii, přičemž dramaturgie druhé série koncertů uskutečněných ve dnech 11.-13. února 2026 přinesla díla dvou skladatelů z přelomu 19. a 20. století – Jeana Sibelia a Josefa Suka. Zazněla orchestrální předehra Pohádka zimního večera, op. 9 Josefa Suka, virtuózní Sibeliův Koncert pro housle a orchestr d moll, op. 43 s naprosto výjimečným Augustinem Hadelichem, dále jeho symfonická báseň Oceanidy, op. 73 a nakonec byl přednesen opět Suk s jeho orchestrální suitou s názvem Pohádka, op. 16.

Český dirigent Jakub Hrůša (*1981) je hudební osobností světového významu. Jeho dirigentský přínos oceňují odborníci po celém světě, přičemž sezona 2025/2026 byla pro Hrůšu výrazně úspěšná: magazín Musical America ho poctil titulem Dirigent roku a porota International Classic Music Awards mu udělila ocenění Umělec roku. Když k tomu připočítáme Hrůšovo působení v roli ředitele Královské opery v Londýně a jeho plánované převzetí šéfdirigentské pozice České filharmonie v sezóně 2028/2029, je na místě ho považovat za nejúspěšnějšího českého dirigenta současnosti.

Jedna z Hrůšových velkých zásluh je propagace české tvorby v zahraničí (Voříšek, Suk, Martinů), a tak není divu, že i večerní program s Českou filharmonii byl založen na dirigentově celoživotní hudební lásce – Josefu Sukovi (1874–1935). Velmi oceňuji, že kromě častěji hrané Pohádky, op. 16 z let 1897-1898 byla do programu vybrána právě Pohádka zimního večera, op. 9, která patří k spíše vzácnějšímu orchestrálnímu repertoáru. Josef Suk napsal tuto přibližně patnáctiminutovou předehru pro symfonický orchestr na základě inspirace Shakespearovou Zimní pohádkou v roce 1893-1895 a jedná se o jeho první snahu napsat programní skladbu. V letech 1897-1898 oslovilo Suka pohádkové drama Julia Zeyera a vytvořil scénickou hudbu k příběhu Radúze a Mahuleny s jednoduchým názvem Pohádka, op. 16, přičemž na večerním programu České filharmonie zazněla její podoba ve formě orchestrální suity. Této zajímavé části Sukovy tvorby inspirované idylickou tématikou pohádek byla svěřena úvodní i závěrečná část programu. Poznání orchestrálního kompozičního umění přinesly také skladby finského skladatele Jeana Sibelia (1865–1957), jehož symfonická báseň Oceanidy, op. 73 zcela přirozeně navázala na koncertní dramaturgii programní hudby. Zařazením Koncertu pro housle a orchestr d moll, op. 47 do večerního programu bylo posluchači zase umožněno zažít nejenom potřebný zvukový kontrast, ale i poznat mezinárodně uznávanou uměleckou osobnost za zahraničí.

Houslový virtuóz Augustin Hadelich (*1984) je ve svých jednačtyřiceti letech oceněn Grammy za sólové album z roku 2015 a vyučuje na prestižní Yale School of Music. S Jakubem Hrůšou spolupracuje již několik let, ale zmiňovaný houslový koncert (mimochodem, Sibeliův jediný) společně uvedli poprvé. Hudebními kritiky je považován za umělce s nejrůznějšími superlativy (barva tónu, technika, dramaturgie). Při takto etablovaných umělcích světového renomé bývá očekávání uměleckého zážitku velké. A to se také naplnilo. Večerní program započala Suková Pohádka zimního večera, op. 9, v které nešlo zvukově přehlédnout, že ji zkomponoval houslista. Idylický námět byl podpořen právě velkou rolí smyčcových nástrojů, jejichž frázování zejména po dynamické stránce pomohlo vystavět opravdu citově silný výraz skladby. Hrůša s hráči vedl empatický, srozumitelný dialog – žádné dirigování navíc, ale jasná gesta za účelem vytvoření co nejvýstižnějšího prožitku hudebního díla. Výsledkem jejich vzájemné spolupráce bylo emoční sdělení příběhu Shakespearové Zimní pohádky společně s promyšleností a hloubkou (zejména artikulačně a dynamicky vystavěné fráze). V duchu vzájemné empatie se pokračovalo i s Augustinem Hadelichem v Sibeliově Koncertu pro housle a orchestr d moll, op. 47. Tento třívětý koncert, v něm se pojí romantický houslový koncert se symfonickou básní, nabízí sólistovi možnost předvést nejrůznější barevné odstíny, nálady, charaktery, obrazy. A to se Hadelichovi v spolupráci s Hrůšou neskutečně dařilo. Houslistovo pohrávání se s nejrůznějšími dynamickými i artikulačními nuancemi ve spojitosti s nádherně zvládnutými virtuózními běhy, skoky a kadencemi vytvořilo opravdu silný, emoční zážitek. Orchestr podpořil sólistu zvukovou vyvážeností, která se projevila zejména ve druhé, lyričtější větě Adagio di molto. V poslední větě koncertu předvedl Hadelich divoký charakter Allegra, ma non tanto s virtuózním rytmem, jenž vybídl publikum ke standing ovation. Silným momentem se pro mě stala Hrůšova reakce v průběhu Hadelichova přídavku, když si u jeho poslechu naprosto přirozeně a přátelsky přisedl ke hráčům České filharmonie.

Ve druhé polovině koncertu zazněla programní symfonická báseň, která naprosto výstižně evokuje hudební obraz moře. Nejedná se však o známou Debussyho skladbu, nýbrž o Oceanidy, op. 73 Jeana Sibelia. Ačkoliv tato skladba trvá necelých deset minut, jde o dílo bohaté na zvukomalebnou, barevnou a citlivě vypracovanou instrumentaci, což Česká filharmonie s Jakubem Hrůšou přesvědčivě předvedla (tremola ve smyčcích, chromatika = bouře). Večerní program kulminoval Sukovou Pohádkou, op. 16, suitou ze scénické hudby o Radúzovi a Mahuleně podle Julia Zeyera. Skutečnost, že tato Sukova hudba s bohatou melodickou invencí a zajímavými harmonickými kombinacemi je schopna fungovat samostatně, potvrdili i filharmonici. A i když se jedná o poměrně častý repertoárový kus, Hrůša dokázal s našim prvním orchestrem vytvořit nápaditou, promyšlenou, interpretaci (např. dynamickými odstíny ve 2. větě Hra na labutě a pávy), což publikum ocenilo neutichajícím potleskem ve stoji.

Tímto posledním koncertem, který proběhl v pátek 13. února 2026 v pražském Rudolfinu, Jakub Hrůša zakončil své dvoutýdenní hostování s Českou filharmonii.  Když se asi u páté děkovačky vrátil na pódium, pozdravil křížkem do nebes i pana dirigenta Bělohlávka. To je přesah nejenom umělecký, ale i lidský.

foto: Česká filharmonie / Petr Chodura

Facebook X E-mail WhatsApp