V pondělí 1. června si na koncertu festivalu Pražské jaro ve Smetanově síni přišli na své především milovníci romantické hudby. V programu sestaveném ze skladeb Johana Wagenaara, Roberta Schumanna a Johannesa Brahmse vystoupila proslulá Rotterdamská filharmonie se svým šéfdirigentem Lahavem Shanim. V Schumannově Klavírním koncertu se k ní připojil pětadvacetiletý rakouský pianista Lukas Sternath, jenž nahradil původně avizovanou, legendární Marthu Argerich.

Lahav Shani je dnes jedním z nejžádanějších světových dirigentů. Svou kariéru však zahájil jako klavírista a dodnes vystupuje jako sólista. Často také na svých vystoupeních propojuje roli sólového interpreta a dirigenta. Do funkce šéfdirigenta Rotterdamské filharmonie nastoupil v roce 2018, ve svých devětadvaceti letech. Stal se tak vůbec nejmladším šéfdirigentem tohoto orchestru. 

Jako první číslo pražskojarního večera zazněla předehra Cyrano de Bergerac, op. 23 Johana Wagenaara (1862–1941), významného nizozemského představitele pozdního romantismu. Wagenaar zanechal poměrně rozsáhlý skladatelský odkaz, přičemž v jeho orchestrální tvorbě nepřeslechneme silný vliv Richarda Strausse. Předehra Cyrano de Bergerac, inspirovaná slavnou veršovanou divadelní hrou Edmonda Rostanda, se řadí k Wagenaarovým nejhranějším kompozicím. Přestože autor nadepsal některé části této skladby kratičkými programními texty, nejedná se o programní hudbu v pravém slova smyslu. V každém případě tu ale Wagenaar zaslouží obdiv za „straussovsky“ barvitou instrumentaci a za působivé střídání kontrastních náladových ploch.

Lahav Shani vstoupil na festivalové pódium se zářivým úsměvem a hned prvními několika gesty si podmanil nejen orchestr, ale také publikum. Jeho způsob dirigování je těžko popsatelný – zásoba jeho dirigentských gest se zdála být nevyčerpatelná, často jsem měl dokonce pocit, jako by Shaniho gesta cosi „vyprávěla“ už sama o sobě. Bylo to poutavé a krásné na pohled, ale nebylo v tom ani stopy po nějakém samoúčelném „předvádění“; dirigentská gesta prostě nemohla být jiná. A tak tomu bylo nejen ve Wagenaarovi, ale posléze i v Schumannovi a v Brahmsovi (nutno zdůraznit, že Shani dirigoval celý festivalový koncert zpaměti!). Orchestr dělal Shanimu pomyšlení: úvodní fanfáry, nadepsané autorem „hrdinské“, zářily, jako by byly vytepané ze zlata, následující tichá tremola ve smyčcích byla měkká jako samet a hned v další části (nazvané Láska, Poesie) orchestr pod rukama Shaniho doslova zpíval. Jak se nálady ve skladbě postupně měnily, dostávaly příležitost stále jiné a jiné nástrojové kombinace, jedna krásnější a zajímavější než druhá. Už po prvním čísle večera nebylo pochyb, že před sebou máme orchestr a dirigenta nejvyšších kvalit. 

Schumannův Klavírní koncert a moll, op. 54, jenž zazněl po Wagenaarovi, je jedním z nejhranějších romantických klavírních koncertů vůbec. Lukase Sternatha, který se ujal sólového partu, jsme u nás zatím ještě neměli možnost slyšet. Předchází ho ovšem skvělá pověst. Úspěšně se zúčastnil řady prestižních klavírních soutěží, přičemž mezi světovou pianistickou elitu jej v roce 2022 katapultovala mnichovská soutěž ARD, kde se stal nejen absolutním vítězem, ale zároveň ještě získal dalších sedm cen, včetně ceny publika.

Rytmicky vyhrocenou akordickou introdukci úvodní věty Schumannova koncertu nehrál Sternath nijak razantně a když o chvíli později nastoupil se svým prvním sólem, bylo zjevné, že se jedná o interpreta zejména lyrických herních poloh. Schumanna hrál měkce, oduševněle, zpěvným, jemně nuancovaným úhozem, a nápaditě pracoval s dynamikou i s rubaty. Nijak se nesnažil drát se do popředí, vnímal klavír jako součást orchestru a často s orchestrem ve zvuku nenápadně splýval. Bylo to velmi intimní pojetí, v lyrických místech přímo okouzlující (křehká druhá věta, překrásný přechod z druhé do třetí věty). Poezii objevoval klavírista i tam, kde bychom ji nehledali (kadence v první větě). Dirigent Sternathovo introvertní pojetí respektoval. Orchestrální složku koncertu nijak neupřednostňoval ani nedramatizoval, spíš ji nechával volně plynout. O tom, že je Sternathovi bližší poezie než drama, jsme se mohli přesvědčit i v přídavku: neobyčejně citlivě předneseném Brahmsově Intermezzu A dur, op. 118/2.

Festivalový koncert uzavřela Symfonie č. 2 D dur, op. 73 Johannesa Brahmse. Skladba, z níž dýchá dobrá pohoda, se často objevuje s přízviskem „pastorální“, a Shani si ji viditelně užíval. Měl ji propracovanou do nejmenších detailů a orchestr hrál tak inspirovaně, že Shani mohl svá gesta mnohdy omezit na úplné minimum. Nádherné melodie první věty plynuly průzračně a zpěvně, opravdu „pastorálně“. Druhá věta je z celé symfonie nejzávažnější. Její začátek je kompozičně trochu potemnělý a zatěžkaný, ale s postupem času se hudebníkům podařilo i v této větě tok hudby prosvětlit. Třetí větu pojal Brahms jako menuet. Rotterdamská filharmonie ji hrála s nenuceným půvabem a s rokokovou grácií. Světlo i humor vnesly do této věty dvě rychlé, brilantně a svižně provedené epizody. Symfonii korunovala finální věta, z níž přímo tryskala radost, která v závěru přerostla až v euforii. Nadšené obecenstvo odměnilo sympatického dirigenta a „jeho“ skvělý orchestr velkolepými ovacemi vstoje. A tak po nespočtu klaněček zazněl na závěr večera ještě přídavek: populární Brahmsův Uherský tanec č. 5. Proletěl v úžasném tempu a uchvátil dechberoucí vitalitou. Na Rotterdamskou filharmonii a Lahava Shaniho budeme určitě ještě dlouho vzpomínat.

Foto: Václav Hodina

Facebook X E-mail WhatsApp