Jaromír Javůrek je dirigent, hudební vědec, popularizátor klasické hudby, ale především praktik. Má za sebou bohatý umělecký život, a to především díky Mezinárodnímu hudebnímu festivalu Leoše Janáčka (dříve zvanému Janáčkův máj), který dlouhá léta vedl. Javůrek aktuálně stojí za novým koncertním Vysočina sobě, jehož druhý ročník, startující 12. listopadu, je inspirací rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz.

Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka se vydal novou cestou pod patronací Janáčkovy filharmonie Ostrava a vy jste se s ním rozloučil. Není vám to líto? 

Není, proč? Naopak! Festival jsem vedl čtyřicet let a on stále mohutněl a krásněl a já si uvědomil, že se mnou je to naopak. Pětasedmdesát let festivalu je nádherný věk – ale sedmdesát let člověka, to už trochu hrozí prst osudu a rozvíjet se mohou pomalu už jen starosti a nemoci. A přestože se stále ještě cítím na vrcholu sil, nemusí to tak být stále, a jestliže má festival dál krásnět, tak ho musí vést někdo jiný, mladší, energičtější. Proto přeji festivalu pod novým vedením mnoho štěstí a krásných koncertů a hodně nadšených posluchačů. Samozřejmě se mezi ně stále budu počítat, ale nenechám si ujít ani jiné krásné koncertní počiny, a to nejen v Ostravě a v České republice. 

A máme tu najednou nový koncertní cyklus Vysočina sobě v Jihlavě a vy jste s ním spojen jako dramaturg a moderátor jednotlivých koncertů…

Byla to taková shoda okolností. Na jubilejním pětadvacátém ročníku Festivalu Petra Dvorského v Jaroměřicích nad Rokytnou, na němž jsem rovněž v posledních ročnících participoval, převzal vedení po Miroslavu Stehlíkovi, jednateli koncertní agentury ARS/Koncert, jenž festival doslova na zelené louce a téměř s nulovou finanční podporou založil a vybudoval, pan Jiří Pustina. Tehdejší hejtman kraje Vysočina pan Jiří Běhounek, jemuž se festival líbil, podporoval jej a navštěvoval (což není vždy v českém prostředí totéž) přišel s myšlenkou, že by i tento kraj, který jako jediný v České republice nemá profesionální symfonický orchestr ani operní soubor, měl mít „něco svého“ – nejlépe svůj koncertní cyklus. Oslovil pana Miroslava Stehlíka, aby připravil první ročník Koncertního cyklu pro kraj Vysočina. A začal běh na dlouhou trať. Vystřídali se během doby hejtmani, primátoři, starostové… Po okamžicích naděje přicházela období deprese a až beznaděje. A nyní, po neuvěřitelných šesti letech, se díky současnému panu hejtmanovi Martinu Kuklovi, podařilo tento mimořádný projekt realizovat. Výsledkem je, že se náš rozhovor koná po prvním ročníku úspěšného koncertního cyklu, který je, a patrně ještě delší dobu bude, v našem prostředí ojedinělý. Jde totiž o to, že na šesti koncertech se přestavilo šest „prvoligových“ (neboť Jihlava žije především hokejem) orchestrů z České republiky a Slovenska s vynikajícími dirigenty. A to skutečně nemá u nás obdoby.

Ale kde se koncerty konají? Jihlava přece nemá žádný koncertní sál, nebo má? 

No, to máte pravdu, v tomto slova smyslu nemá, ale upřímně, kolik českých měst má skutečný koncertní sál? Ale divadelní sál Domu kultury odborů, známý pod zkratkou DKO, je dost velký. Díky diplomacii a zároveň i určité „urputnosti“ pana Stehlíka, byl ředitel DKO pan Palovčík, který začal našemu projektu postupně fandit víc a víc, ochoten realizovat určitá technická opatření, aby se zde zvuk netříštil a zněl kompaktně a ne tolik „suše“, což se myslím docela podařilo. Samozřejmě i zde můžeme pořád ještě leccos vylepšovat. I proto jsme si mohli dovolit do sálu Domu kultury odborů (on jim skutečně patří!) pozvat velká symfonická tělesa. 

Dramaturgie je tedy hlavně vaším dílem. Čím jste jihlavské publikum přivítali? 

Jako první zazněl samozřejmě cyklus symfonických básní Má vlast Bedřicha Smetany. Nic slavnostnějšího a reprezentativnějšího česká hudební literatura nemá! A to v podání Symfonického orchestru hl. m. Prahy, s vynikajícím mladým dirigentem Markem Prášilem. Byl to jednoznačně úspěch, publikum, které vyprodalo sál DKO, bylo nadšené. Byl to velmi důležitý a pozitivní signál a zároveň pobídka pro nás. Důkaz, že pořádání dalších koncertů má smysl. Následovalo dalších pět koncertů a návštěvnost se zvyšovala s každým koncertem, až opět k zcela vyprodanému závěrečnému koncertu. A tady už kapacita sálu požadavkům na vstupenky dokonce nestačila, poptávka byla daleko vyšší! Takže to opravdu mělo smysl. 

Ten závěrečný koncert byl rovněž výjimečný? 

Určitě ano, už svým provedením i obsazením. 21. května 2026 vystoupil Symfonický orchestr Českého rozhlasu a dirigovala renomovaná dirigentka Alena Hron. Zazněla nejprve Pražská symfonie Wolfganga Amadea Mozarta a v druhé polovině večera to byla Novosvětská Antonína Dvořáka. A věřte, že to byl neuvěřitelně emotivní zážitek i pro tak otrlého profesionála, jako jsem já…

A letos tedy začne již druhý ročník… 

Druhou, tedy nastávající sezónu, zahájíme 12. listopadu, opět Mou vlastí. Bylo to na přání publika a my se domníváme, že by mohla vzniknout hezká tradice. On ani ten název cyklu „Vysočina sobě“ není totiž nahodilý. Na zahajovací koncert a konkrétně na Smetanovu Mou vlast bylo hodně velmi pozitivních ohlasů. Tentokrát bude hrát Filharmonie Brno pod taktovkou Petra Altrichtera.

17. prosince bude vánoční koncert, na němž vystoupí orchestr Barocco sempre giovane se souborem Zvonky pro radost ZUŠ Hrotovice. Je to jedna z dramaturgických cest – zapojit vysočinské rodáky, sólisty a soubory do tohoto výsostně profesionálního symfonického cyklu. Také tento jediný koncert nebude vpravdě symfonický. Jen pro zajímavost – pouštíme se již i do projektu, kdy musíme nechat některé skladby profesionálně instrumentovat –, málokterý autor v minulosti totiž psal pro „soubor zvonků“.

Novoroční koncert zastane 6. ledna 2027 Janáčkova filharmonie Ostrava se svým novým šéfdirigentem Danielem Raiskinem a sólistou, houslovým virtuosem Jiřím Vodičkou. Na koncertě 18. března se představí dokonce i Slezská filharmonie Katowice s Českým filharmonickým sborem Brno a společně provedou Beethovenovu „Devátou“ s Ódou na radost. Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK pod vedením Tomáše Braunera se sólistou Janem Mráčkem provedou Čajkovského houslový koncert D dur a na závěr celého cyklu, 20. června přivítáme Slovenskou filharmonii s klavíristou Igorem Ardaševem a dirigentem Leošem Svárovským.

Vím, že mnozí mohou namítat, že je to program hezký, zajímavý – ale hodně populární. Ale nemyslím si, že je to na škodu. A slavný vysočinský rodák Gustav Mahler? Mohu všechny ujistit, že vše přijde. Potřebujeme cyklus vybudovat, ukotvit, naplnit posluchači, nejlépe abonenty, získat sponzory a donátory – a pak přijde v programu řada i na klasiky 20. století, a samozřejmě i na Gustava Mahlera. 

To je tedy lákavý výhled, jen mi teď hlavou zvoní otázka: To bude stát spoustu peněz! Seženete je? 

Tak to je vždy ta nejzásadnější a nejtěžší otázka! V příspěvkových organizacích se svádí boje mezi dramaturgy a ekonomy a ředitel je zde arbitrem. Tady všechny ty tři funkce musí zastat kolega Miroslav Stehlík. Je neskutečný optimista! Z mého pohledu a z hlediska mých zkušeností mohu zodpovědně říct, že se mnohé od „slavných“ devadesátek změnilo. Všechny ceny stále rostou a umělci už nedělají rozdíl mezi státy Evropy a naší vlastí (všimněte si, prosím, že toto slovo se téměř vytratilo z českého jazyka). Věřím, společně s kolegou Stehlíkem, že se podaří nemalé finanční prostředky získat, že vedení kraje i jednotlivých měst kraje Vysočina pochopí, o jak mimořádný projekt jde, a že i podniky na Vysočině působící, i když se mnohým opravdu ekonomicky příliš nedaří, mimořádný koncertní cyklus podpoří. Nebude to snadné, ale když nic nezkusíte…

Vtírá se další otázka: V Jihlavě přece existuje Festival Mahler – Hudba tisíců. Nebudete konkurenti? 

O to se opravdu nebojím. S Jiřím Štilcem, zakladatelem festivalu, se znám léta osobně a dovoluji si tvrdit, že jsme velmi dobří kolegové a že se navíc vzájemně respektujeme. Festival Mahler – Hudba tisíců má v Jihlavě své pevné místo, ale specializuje se na poněkud jiný druh hudby. Základem je Mahlerova hudba, ale jeho symfonie jsou personálně tak opulentní, že se v Domě kultury odborů v Jihlavě nedají realizovat. I proto se konají i na jiných místech kraje především Mahlerovy skladby komorní. Dalšími skladateli, které si Festival Mahler vzal pod svá křídla, jsou bratři Antonín a Pavel Vranitčtí z Nové Říše. Soubor Wranitzky Kapelle dirigenta a uměleckého ředitele souboru a dnes též festivalu Marka Štilce, který realizuje vědeckou a nesmírně záslužnou práci svého otce Jiřího, zde dělá úžasnou realizační, interpretační práci v uvádění skladeb bratrů Vranických. V tom jsou jedineční a nedocenitelní. Další stránkou jejich dramaturgie je soudobá hudba. Což je také specifická oblast, do které náš festival zatím neplánuje vstoupit.

Jak vidíte, Festival Mahler – Hudba tisíců a koncertní cyklus Vysočina sobě jsou akce velmi odlišné, a tedy se nemohou nijak vzájemně ohrožovat; každý si své příznivce zcela jistě najde. Navíc tu máme věc termínu: Festival Mahler – Hudba tisíců se koná poté, co koncertní cyklus Vysočina sobě skončí. To je obrovský bonus pro publikum kraje Vysočina, které si může po celý rok užívat krásnou klasickou hudbu. Navíc se mohou oba významné hudební projekty vzájemně doplňovat a podporovat. A to určitě není málo!

***

Předchozí rozhovor s Jaromírem Javůrkem čtěte ZDE.

Foto: archiv KlasikaPlus.cz, archiv Jaromíra Javůrka

Facebook X E-mail WhatsApp