Tleskala jí milánská La Scala, pařížská Opéra Bastille i Vídeňská státní opera, kde zářila po boku světových tenorů a kde spolupracovala s dirigenty, jako jsou Daniel Barenboim či Gustavo Dudamel. Na festivalu Třeboňská nocturna se 11. července představila s Theodorem Šimáčkem a Robertem Kružíkem. V otevřeném rozhovoru ohlíží za končící sezónou. Dotýká se v něm aktuálního tématu utlačování svobodné kultury na Slovensku, mluví o své osudové Lišce Bystroušce i o tom, proč je pro ni umírání pro lásku na jevišti tím nejkrásnějším darem.

Začnu možná trochu osobně: publikum vás vnímá jako jednu z klíčových osobností opery Slovenského národného divadla. Nicméně v poslední době nikde v obsazeních nefigurujete. Čím to je?

V Bratislavě jsem opravdu byla dlouho velmi aktivní. Ale poté, co ministryně Šimkovičová odvolala z ředitelského postu Matěje Drličku, jsem se však rozhodla pod novým vedením a v nastalé situaci již v v divadle nevystupovat. Zrušila jsem proto jak minulou, tak i tuto sezónu, a přes jejich opakované návrhy jsem se na prkna divadla nevrátila. Poslední inscenací, na které jsem se podílela, byla mimořádně povedená Liška Bystrouška s Jurajem Valčuhem a Slávou Daubnerovou.

Vedl vás k tomuto kroku jen morální apel a gesto nesouhlasu?

Ano, jednalo se o morální přesvědčení, opravdu se mi nelíbí, jak se na Slovensku s kulturou zachází. Ale zároveň by mi připadalo nepatřičné, abych zůstávala v angažmá a de facto tak schvalovala nové vedení, které odstranilo mého partnera. (Matěj Drlička je životním partnerem Adriany Kučerové, pozn. redakce)

K tomuto tématu jsem se chtěl dostat až na konci rozhovoru, ale když už jsme k tomu sklouzli – jak jako aktivní umělkyně vnímáte situaci na Slovensku?

Zásah do kultury a umění je velmi symptomatický pro populistické a často krajně pravicové politiky, kteří se v dnešní době prosazují po celém světe. Oni totiž vědí, že kulturnost a vzdělanost je přesně to, co je ohrožuje. Pokud jde o současnou slovenskou vládu, jsme v tom jakýsi předvoj – ať už jde o galerie, muzea nebo SND, které si teď procházejí těžkými zkouškami. Umělecká svoboda, které jsme si možná dostatečně nevážili, je dnes tvrdě zkoušena. Na ministerstvu jsou lidé, kterým vadí profesionalita i umělecká svoboda, a snaží se všechny umlčet. Je to těžké období, o němž jsme si mysleli, že už ho nikdy nezažijeme. Ale není to jen slovenský problém. To, co se děje vnímám i za hranicemi Slovenska a možná to začínáte pociťovat už i v České republice. Snad pro vás budeme odstrašujícím příkladem a nedopustíte, aby se česká kultura dostala do stejné situace, v jaké je teď ta slovenská.

Můžete být trochu konkrétnější? Jak přesně vás zasáhlo omezení umělecké svobody?

Myslím, že zářným příkladem je moje poslední angažmá ve Slovenském národním divadle v titulní roli již zmiňované Lišky Bystroušky. Reprízy byly vyprodané a kritiky velmi pozitivní. Pak si ale někdo z ministerstva zjistil, že tam zpívám milostný duet s mezzosopranistkou, která v opeře ztvárňuje Lišáka Zlatohřbítka. To bylo vyhodnoceno tak, že dvě ženy v ní mají lesbický vztah, a tudíž jde o propagaci LGBTQ témat, načež musela být inscenace stažena.

Člověk by si řekl, že milostný duet mezi dvěma ženami dnes nikoho pohoršovat nebude…

Ano, a navíc se v tom díle o dvě ženy vůbec nejedná. Je to nejen arogantní, ale i nesmírně hloupé. A hlavně je to obrovská škoda opravdu povedené inscenace.

Ale vraťme se k hudbě, jak jste trávila právě končící sezónu?

V posledním období pro mě bylo nejdůležitější být co nejvíc s dětmi. Angažmá v operní produkci znamená odchod z domu, což moji dva kluci špatně snášejí, takže se snažím dělat spíše koncerty, a to hlavně v blízkém okolí. Už před dvěma či třemi lety jsem se rozhodla, že štafetu péče o domácnost a starost o děti převezmu já. Ráda proto uvítám koncertní vystoupení na festivalech, ale operní představení jsem tuto sezónu zcela vypustila.

Zpívala jsem však například na třech koncertech s Plácidem Domingem – v pražském Rudolfinu, v Bratislavě a v rakouském Schladmingu. Je pro mě obrovskou ctí, že si mě stále zve, a doufám, že přijdou i další společné projekty. Měla jsem pocit, že Domingo byl na každém z těch koncertů lepší a lepší. On je obrovskou inspirací pro všechny zpěváky; ukazuje nám, že se dá krásně zpívat i v pětaosmdesáti letech. Minulý víkend jsem navíc koncertovala v Paříži s Thymos Ensemble, se kterým nás před lety spojilo nahrávání s Christophem Eschenbachem a od té doby spolu vystupujeme. Tentokrát byly na programu písně Debussyho, Dvořáka, Martinů a Janáčka, přičemž Janáčkovy skladby si od nás francouzské publikum vyloženě vyžádalo.

Opět se vracíme k Janáčkovi…

Fascinuje mě způsob, jakým psal pro hlasy, a jeho melodiku vycházející z moravské lidové literatury zkrátka zbožňuji. Proces, kdy se člověk učí janáčkovskou roli, je náročnější nežli třeba u Mozarta nebo Pucciniho, jejichž melodie jdou takzvaně hned do ucha. Cesta k Janáčkovi je složitější, ale o to intenzivnější. Výsledkem je, že se na každé představení nesmírně těším, a jsem ráda, že vedle jeho operní tvorby mohu publiku zprostředkovávat zážitky a emoce také prostřednictvím jeho písní.

Lišku Bystroušku jste tuším zpívala i v Paříži…

Ano, to byl můj debut v Opéra Bastille. Pak jsem ji ještě zpívala v Hamburku s Tomášem Netopilem a v německém Münsteru. Tam to byla mimořádně realistická produkce – bylo léto a já měla na sobě hustý kožich, takže jsem během představení vypotila nejméně litr vody. (smích) Bylo to zajímavé srovnání s Bratislavou, kde byl naopak akcentován filozofický rozměr díla. Já mám ostatně za to, že je to opera především pro dospělého diváka, protože jsou v ní obsaženy všechny odkazy na životní peripetie a etapy. A jsem pokaždé unesená tím, jak lidé na Janáčka v zahraničí reagují. My se ho tady u nás doma pořád trochu bojíme.

Dalším pozoruhodným angažmá byla role Violetty v opeře Impresario DotCom skladatelky Ľubice Čekovské. Ta je jednou z našich nejuváděnějších žijících skladatelek. Co se vám na její hudbě líbí, čím je jiná?

Ľubica je odvážná, vždy umí moderní operu zatraktivnit a přinést posluchači povědomé pasáže – v tomto díle byly například citace Violettiných árií z La traviaty, Olympia citovala z Hoffmannových povídek, a podobně. Krásně tak propojila klasické motivy s moderním hudebním jazykem. Lidé v tom slyší tradiční árie, což je uklidní a přiměje k tomu, aby si poslechli i něco jiného. Nakonec pak poslouchají Čekovskou a ocení i melodie, které napsala velmi novátorsky. Ona dokáže diváka vtáhnout a dílo tak zatraktivnit, že si člověk ani neuvědomí, že poslouchá hudbu 21. století – a to platí i pro konzervativní publikum. 

A co známější Violetta od Verdiho? Jaký k ní máte vztah?

Rozhodně nejkomplexnější role, jakou jsem kdy po pěvecké i interpretační rovině zpívala. Je to pro mě pokaždé svátek, když si můžu zazpívat aspoň její árii nebo duet.

Ještě u jedné role bych se chtěl na chviličku zastavit, a tou je Anne Trulove. Stravinského Život prostopášníka nastuduje Národní divadlo v Praze v nadcházející sezóně vůbec poprvé. Co byste vzkázala, případně jakou radu byste dala pražské představitelce této role?

Měla jsem to štěstí, že jsem tuto roli nastudovala v Divadle na Vídeňce pod vedením dirigenta Nikolause Harnoncourta a v režii Martina Kušeje. Pro Harnoncourta to tehdy byla s tímto dílem první zkušenost, a proto nepřišel až na poslední týden, jak je dnes bývá zvykem, ale strávil s námi celých pět týdnů. Pohrávali jsme si s každou melodií a v každé frázi jsme se snažili objevit, čím se Igor Stravinský vlastně inspiroval. Celou tou inscenací jsme se doslova protancovali. Režisér mi radil, ať si neustále hraju s tanečními rytmy a připomínal mi, že se Stravinskij v tomto díle nechal inspirovat i českou hudbou.

Tuto roli jsem dělala také v Berlíně, ale tam se všechno zkoušelo hrozně narychlo a na výsledku to bohužel bylo znát. Proto velmi přeji Robertu Jindrovi, který bude inscenaci v Praze hudebně připravovat, aby k ní soubor přistoupil takto tvořivě a měl dostatek času operu vyšperkovat a odhalit všechny její krásy. Moje rada tedy zní: nechte si na celý hudební proces dost času, abyste se mohli soustředit na detaily. Na pražské provedení se moc ráda přijedu podívat.

Kritici a publikum často vyzdvihují vedle vašeho vokálního mistrovství i jakousi jevištní přítomnost a charisma. Je to něco, čemu se umělec může naučit, nebo to v sobě člověk prostě buď má, anebo ne?

Myslím si, že v každém z nás je něco osobitého, čím může odevzdat své vlastní cítění a to, co mu hudba přináší. Důležité je ale dokázat se vnitřně osvobodit a zprostředkovat publiku nejen samotnou partituru, ale i kus sebe sama. Právě to je totiž věc, kterou divák ocení nejvíc. Můj vlastní prožitek se pak přenese na lidi v sále, oni to vycítí. Když stojí člověk na jevišti, je zkrátka potřeba se hudbě zcela oddat, hluboce ji prožít a předat divákovi živé umění, ne pouze chladný notový zápis. Tento potenciál je skrytý v každém z nás, ale jeho intenzita je samozřejmě individuální. Žádný univerzální recept sice neexistuje, ale interpretační zralosti se člověk musí neustále učit – a té samozřejmě předchází technická vyspělost a poctivé studium.

Publikum vás nyní uslyší na Třeboňských nokturnech, kde vystoupíte s Theodorem Šimáčkem. Jaký program jste si připravili?

Na tomto festivalu jsem měla vystoupit už v roce 2014, ale tehdy mi do toho bohužel vstoupil termínový konflikt, takže jsem ráda, že to teď konečně vyjde. Program je sestavený tak, že vyžaduje zkušeného zpěváky. Společně s Theodorem totiž předneseme scény Adiny a Dulcamary z Donizettiho Nápoje lásky. Tuto operu jsem doposud vždy zpívala se staršími, zralými kolegy, takže se nesmírně těším, že mým partnerem bude tentokrát mladý muž a těším se, že mi ho Theodor s patřičným šarmem a „šmajchlovně“ prodá. Nápoj lásky je vůbec moje nejoblíbenější opera, se kterou jsem procestovala celou Evropu, a Adina je bez nadsázky mou životní rolí. Čeká nás také duet z Dona Giovanniho a sólově vystoupím jako Rossina z Lazebníka sevillského, kterou jsem zpívala i ve Vídni a mám ji moc ráda. Zařadila jsem také Rusalku – celá tato role sice není úplně pro můj hlasový obor, ale slavnou árii o měsíčku mi, myslím, každý odpustí a rád si ji poslechne v mém lyričtějším podání. Zazpívám také španělskou píseň z operety Cádiz, kterou interpretuji nesmírně ráda, a pro diváky velmi atraktivní árii O mio babbino caro od Pucciniho.

Letních open-air koncertů se účastníte poměrně často, naposledy například s Plácidem Domingem ve Schladmingu, jak jste zmiňovala. Co vás na nich vlastně láká? Je to ta neopakovatelná atmosféra?

V první řadě musím říct, že zvuk bývá na těchto koncertech zkreslený mikrofony, a ne vždy se vše ideálně podaří – samozřejmě mám raději akustiku pražského Rudolfina než otevřené nebe. Na druhou stranu jsem ale moc ráda, že open-air koncerty představují skvělou příležitost pro širší veřejnost. Pro lidi, kteří mají možná určitou bariéru nebo ostych vykročit do vznešeného prostoru kamenného operního domu. Takhle jim operu přiblížíme a možná je časem přilákáme i do klasického koncertního sálu nebo divadla. Ukážeme jim, že se není čeho bát a že operní hudba má šanci dotknout se každého z nás. Když je krásně interpretovaná, divák si k ní cestu a lásku najde.

Vnímám to tedy jako svým způsobem záslužnou činnost, zároveň bych ale ráda zdůraznila, že je nesmírně důležité dopřát publiku open-air koncertů tu nejvyšší možnou kvalitu. Open air koncerty totiž mají často tendenci sklouznout k lacinému repertoáru, což znamená podceňování diváka. Měřítko umělecké kvality je třeba držet vysoko za každých okolností.

Jakým největším omylem současná operní scéna trpí?

Myslím, že se bohužel až příliš často potkáváme se samoúčelným režijním zpracováním. Mnoha pěvcům se pak stává, že se nedokážou ztotožnit s režijním záměrem – a v takový moment do výkonu nejsou s to vložit emoce, ale pouze odzpívají partituru. Já osobně jsem pro moderní ztvárnění, ale jen dokud to nejde proti základní logice, nebo nedej bože proti samotné hudbě. Divák je pak takovým pojetím zaskočený, nerozumí mu a většinou nedostane žádný klíč k jeho pochopení. Byla bych velmi nerada, kdybychom si takto zbytečně odháněli publikum. Mnohdy má zkrátka režisér pocit, že musí dílo za každou cenu ozvláštnit, a zajde lehce za hranici únosnosti. Sama jsem se podílela na mnohých odvážných inscenacích, včetně zmiňovaného Života prostopášníka, kde byla nahota a simulovaný sex na jevišti, ale mělo to svůj hluboký smysl. Divák unese ledacos, dokud to má opodstatnění. Jakmile smysl chybí, představení odmítne.

Jste ráda, že jste sopranistka?

(smích) Jsem moc ráda! Ty nejhezčí úlohy mají totiž odjakživa sopranistky a tenoři. Sama jsem emotivní, romantický typ ženy. Všechny ty úžasné postavy, které jsem si mohla zahrát, jsem prožila emočně až na dřeň. Jsem za to nesmírně vděčná a doufám, že mi budou dopřány ještě další. Možnost prožívat prostřednictvím opery takto hluboké city je pro mě obrovský dar. Osobně mi úplně stačí prožít si to krásné, dramatické a tragické na jevišti – umírat pro lásku v opeře je zkrátka nádherné. V soukromí si pak užívám poklidný rodinný život. 

Kdybyste mohla pozvat jakoukoliv postavu z hudební historie na sklenku vína, kdo by to byl a o čem byste si chtěla povídat?

Těch postav je tolik, že bych měla program na měsíc dopředu a každý večer seděla s někým jiným. (úsměv) Ale kdybych měla vybrat, byl by to Leonard Bernstein. Zbožňuji West Side Story i jeho písňovou tvorbu. Byla bych na něj nesmírně zvědavá, protože mě vždycky fascinoval jeho humor a obrovský temperament. Na druhém místě by pak určitě byla Maria Callas. Ona si bohužel všechny ty bolesti a tragické osudy operních hrdinek prožila i ve svém skutečném životě, a o to intenzivnější to pak v jejím podání bylo na jevišti. Je to pro mě ta největší diva všech dob. S Bernsteinem by to bylo bujaré a veselé povídání, s Callas bychom si naopak spíš poplakaly.

Nicméně především považuji za své ohromné štěstí, že jsem si mohla v reálném životě popovídat u sklenky vína s řadou skvělých současných osobností, ať už to byl Gustavo Dudamel, Jonas Kaufmann, Rolando Villazón, Riccardo Muti nebo Juan Diego Flórez.

Foto: web Adriany Kučerové, Zdenko Hanout

Facebook X E-mail WhatsApp