Mim, režisér a pedagog Radim Vizváry se v novém hudebně-dramatickém projektu La Rameau potkává s flétnistkou a hudební dramaturgyní Janou Semerádovou. Společně přibližují osobnost a život Jeana-Philippa Rameaua, skladatele, který se vymykal své době, a hledají současný ekvivalent jeho provokativnosti. V rozhovoru Vizváry mluví také o své roli Barona Prášila, proměnách pantomimy, nedostatku mladých mimů i o tom, proč tento obor vyžaduje mimořádnou trpělivost.

27. září na Mezinárodním hudebním festivalu Lípa Musica uvedete s Janou Semerádovou v turnovském divadle premiéru hudebně-dramatického projektu La Rameau. Čím vás právě Jean-Philippe Rameau oslovil?

Dlouho znám Diderotovu knihu Rameaův synovec a rád poslouchám Rameauovu hudbu. Jeho osobnost mi imponuje svou nadčasovostí. Ve své době byl provokativní, vymykal se společnosti svou extravagancí, myšlením, oblékáním i chováním a do určité míry se izoloval. Je pro mě příkladem umělce, kterého jeho současníci neuznávají nebo odmítají a který začne být oslavován třeba až dvě stě let po smrti. Fenomén odmítané geniality a nepochopení dobovou společností mě fascinuje i u dalších umělců, například u Van Gogha nebo Kafky. Jejich dílo jsme někdy schopni rozpoznat až po dlouhé době, když se společnost postupně promění. Takové osobnosti mě přitahují.

Nacházíte na Rameauovi také něco, s čím se osobně ztotožňujete?

Nedovolil bych si se s takovým umělcem ztotožňovat. Fascinuje mě ale jeho dílo, které je nadčasové a dokáže oslovit i v dnešní době. Někteří tvůrci jsou s nadsázkou zapomenuti do druhého dne, zatímco jiní jako by měli zvláštní antény, jimiž do sebe absorbují něco, co společnost v danou chvíli ještě nevidí. Dokážou to proměnit v umělecké dílo a krásu, které v ten moment nerezonují s dobovými konvencemi. Rameau mě tedy spíše inspiruje a skrze jeho dílo se ho snažím pochopit. Moje umění vyžaduje pozorování, citlivost a mentální i emoční vžití do postavy. A právě dílo se tak stává cestou k pochopení určitého lidského vzorce.

Kdy vznikla myšlenka spojit Rameauovu hudbu s pantomimou?

Rameau miloval pantomimu a tanec. Jeho hudba bývá taneční, ale zároveň je velmi narativní, takže je pro současnou pantomimu vhodným materiálem. Když jsem objevil skladbu, která se přímo jmenuje La Pantomime a kterou napsal přímo pro pantomimu, napadlo mě ztvárnit ji pantomimicky. Později jsem v Pařížské opeře viděl inscenaci Platée, která mě nadchla. Přestože ji vytvořili současní umělci a pracovala s baletem, podařilo se jim vyzdvihnout naraci hudby prostřednictvím techniky pohybu. Celé to na mě působilo jako velmi současná pantomima. I tohle představení mě tedy inspirovalo k hlubšímu poznávání Rameaua.

Rameaua v představení sám hrajete. Jak se vám daří tuto možná poněkud komplikovanou osobnost ztvárnit?

Daří se mi to lehce, protože komplikované postavy ztvárňuji velmi rád. Můžu pracovat s kontrasty, které dramatickou postavu staví do dramatických situací, v nichž nedokáže žít. A to je úžasný materiál pro herectví jako takové. Někdy je nicméně obtížné trefit se skrze hudbu do jeho myšlení. Vytváříme situace, o nichž se domníváme, že mohly nastat nebo že se v nich mohl cítit a uvažovat podobně. Jana Semerádová i režisérka Magdalena Švecová mají Rameaua nastudovaného do podrobností. Společně zkoumáme tehdejší jazyk a mentalitu a hledáme způsob, jak je zpřístupnit dnešnímu divákovi. Současně se pokoušíme nabourávat dnešní konvence podobně, jako to ve své době dělal Rameau.

Co bylo považováno za provokativní právě v Rameauově době?

Jeho provokativnost spočívala v tom, že při tvorbě divadelní hudby uváděl na jeviště postavy, které se tam do té doby neobjevovaly. Například postavy z nižších společenských vrstev nebo postavu, která nebyla ani ženou, ani mužem. Často také vedl spory o tom, zda má větší význam harmonie, nebo melodie. Provokoval také svou osobností a celkově se vymykal dobovým konvencím. Rameau byl rebel, rád zesměšňoval konkrétní lidi a společenskou smetánku. To lze dělat i dnes, jen musíme najít správnou míru.

Co vás na projektu La Rameau svedlo dohromady s flétnistkou a hudební dramaturgyní Janou Semerádovou?

Spojila nás láska k Rameauovi a jeho hudbě. Jana jeho hudbě rozumí jako instrumentalistka, zatímco mým nástrojem je tělo. V propojení s hudbou se snažím interpretovat její obsah a společně s Janou hledáme, na co mohl skladatel myslet nebo co mohlo vzniku skladby předcházet. Víme například, že měl problémy v lásce. Z konkrétního úryvku tak může vzniknout etuda o muži, který nemá úspěch u žen. Budou tam i interaktivní situace, v nichž Rameau konfrontuje dnešní společnost, nebo grotesknější pasáže inspirované Les Indes galantes. Rameau měl rád pouliční divadlo, a dokonce pro něj také skládal hudbu. Právě na ulici měl možnost vidět vystupovat autentické indiány. Chceme tedy zachytit esenci a poetiku zdrojů, z nichž Rameau čerpal inspiraci. Zajímá nás ale také obecnější otázka, jak v člověku vzniká hudba: zda nápad přijde náhodou, přinese ho múza, zda vychází z vnitřních bolestí a frustrací, nebo se skladatel musí přinutit tvořit, protože dostal zakázku.

Jak se takové situace převádějí do pantomimy?

Vždy záleží na konkrétní situaci. Chceme-li vyjádřit příběh či obsah skladby, vytvořím na ni etudu, kde použiju formu imaginární pantomimy – ta nás přivádí blíž k autorově fantazii. Když chci udělat přítomnou situaci, tak už do hry beru konkrétní předměty. Pracuji vlastně se třemi rovinami: s přítomností, fantazií a obrazovostí či snem. Třetí rovina může předcházet tomu, co skladatel vytvoří, nebo naopak přijít až potom. Je to čistá abstrakce, která souzní s hudbou.

Podle jakého klíče jste do představení vybírali Rameauovy skladby?

Janě jsem navrhl dramaturgickou kostru programu a potom jsme hledali skladby podle nálady – například veselejší úvod, smutnější či dramatičtější část. Zároveň sledujeme v základních obrysech chronologii Rameauova života. Začínáme v době, kdy ještě nebyl známý, nabízel svá díla lidem, které bychom dnes nazvali producenty, a setkával se i s odmítnutím. Pokračujeme přes období, kdy se mu ve Francii začalo dařit a skládal opery, proto zařazujeme řadu úryvků z jeho úspěšných operních děl. Dostáváme se až k jeho pozdější izolovanosti od společnosti a k tvorbě vycházející z vnitřní melancholie. Dlouho jsme zvažovali, zda jeho život metaforicky zakončit vesele a pompézně, nebo naopak lyricky. Nakonec jsme zvolili lyrický závěr, protože v Rameauově životě vnímáme určitý stín samoty.

Barokní hudba i pantomima pracují s výraznými gesty. Využíváte ve vystoupení také historickou barokní gestiku?

Barokní tance a pantomimu jsem v minulosti trochu studoval, ale od rigidní barokní techniky se v tomto představení snažíme spíše oprostit. Vyhodnotili jsme, že by se barokní pantomima do současné doby a pro současného diváka příliš nehodila. Navíc samotná hudba už nese dobové baroko, proto pantomimická barokní gesta rukou či prstů připomínám pouze v náznaku, jako metaforický odkaz. Primárním vyjadřovacím jazykem je současná pantomima.

V čem se barokní pantomima lišila od současné?

Byla velmi taneční a měla jasný řád kroků, gest, postojů i poloh. My nicméně nechceme ztvárnit barokní styl, ale především Rameauovu osobnost, která tento řád narušovala. Nechci se proto historickou formou svazovat. Snažím se vyjádřit jeho mentalitu a emoce, obraz šíleného či bláznivého umělce. Rameau nepasoval do své doby. Opakují se u něj motivy uzavřenosti, pozdního uznání a neustálých sporů. Líbilo by se mi, kdyby se nám podařilo ukázat, proč nepasoval do své doby. 

Jak do vaší spolupráce vstupuje režisérka Magdalena Švecová?

Magdalena je nesmírně zkušená, vzdělaná a talentovaná režisérka, která přináší faktické i inspirativní podněty. Pro Janu i pro mě je důležité mít někoho zvenčí, kdo nám pomáhá držet strukturu a původní záměr. Její role je částečně režijní a částečně dramaturgická. Ke spolupráci jsme ji přizvali až poté, co jsme s Janou vytvořili základní kostru: já divadelní rovinu a Jana hudbu. Původně jsme si s Janou mysleli, že to zvládneme sami, ale materiálu kolem Rameaua je tolik, že jsme potřebovali vnější oko, konzultaci a supervizi. Magdalena navíc miluje pantomimu a jako jedna z mála operních režisérek umí přemýšlet pantomimicky, což je pro celou spolupráci velmi přínosné. Dokáže nad příběhem uvažovat tak, aby jej bylo možné vyprávět beze slov, a rozumí zkratce, metafoře i temporytmu. Pantomima je velmi náročná disciplína, která se od klasického herectví výrazně liší. Je to téměř jako chtít po choreografovi, aby zároveň složil hudbu – pracuje s úplně jinými prostředky a vyžaduje jiný způsob uvažování i vyjadřování. Právě v této zdánlivé jednoduchosti však spočívá její síla. Dobrý mim dokáže jediným gestem vyjádřit emoci, celý životní příběh nebo myšlenku, na kterou by v činoherním divadle nestačila ani dlouhá replika. Každý pohyb má svůj význam a i to nejmenší gesto může v sobě nést překvapivou hloubku.

Pomáhá vám Magdalena také udržet rovnováhu mezi hudbou a pantomimou?

Určitě. Výborně slyší hudbu, rozumí divadlu a obě roviny dokáže citlivě propojit. Už při přípravě materiálu ale mezi mnou a Janou fungovala skvělá symbióza a vzájemné porozumění. My jsme zjistili, že já dlouho chodím na její koncerty a obdivuji ji, a ona zase pravidelně navštěvuje moje představení. Jsme si vzájemně fanoušky a jeden druhého máme načteného. Při jejích koncertech mě už dříve napadalo, jaké by to bylo, kdybych místo operní pěvkyně stál na jevišti já a ztvárnil árii pantomimicky. Spoluprací se mi tak splnilo jedno přání. Pokud se La Rameau podaří, rádi bychom inscenaci nechali na repertoáru a hráli ji dál.

K vašim letošním premiérám patří také Baron Prášil v Laterně magice, v němž ztvárňujete titulní roli. Dříve jste řekl, že tělem se lhát nedá. Jak se tedy tělem hraje jeden z nejslavnějších lhářů evropské literatury?

Baron se ztvárňuje velmi dobře, protože své lži vytváří jako příběhy. Neví, že lže – svým příběhům a světu vlastní fantazie věří. Koncept proto nestojí na tom, že bych lhal tělem. Baron své příběhy skutečně žije a zhmotňuje svou fantazii. Pro mima je to nejpřirozenější způsob sebevyjádření.

Jak se pantomimou buduje delší příběh, aby nevznikla jen řada oddělených obrazů?

Máte libreto nebo popsanou situaci. Já si z ní vytvářím jakýsi storyboard: situaci si rozdělím do šesti až sedmi obrazů a vyberu základní pozice, které mě inspirují k tomu, co jim předchází a co po nich následuje. Jednotlivé situace pak propojím, uděláme mezi nimi takzvané švíčky, takže vznikne plynulý obraz. Zároveň odstraním plevel – zbytečná gesta, myšlenky i imaginární objekty – a jdu po podstatě, jednoduchosti a síle sdělení.

Mají Baron Prášil a La Rameau něco společného?

Průsečíkem je můj pantomimický styl. Vycházím z vlastní techniky mima a autentického herectví, které podle námětu proměňuji. Zajímal jsem se i o loutkové divadlo, nový cirkus a další disciplíny, takže se mohu posunovat od klasické pantomimy přes fyzické divadlo až k tanci butó, klaunství, černé grotesce nebo imaginární pantomimě. Každé téma vyžaduje určitý specifický styl vyjádření. Rameau snese klasickou i současnou techniku, dokonce až i klaunskou polohu. Baron by klasickou pantomimu neunesl, protože je syrovější a přirozenější. Je blíž fyzickému divadlu nebo němé činohře. Technika mima je v něm stále přítomná, ale pro diváka je méně viditelná. Slova pantomima se dnes bojíme, protože se s ním pojí určité předsudky. Režiséři po mně mnohdy chtěli, abych pantomimu nedělal, a odmítali i pantomimické gagy a triky. Já mám ale pocit, že ji dělám pořád – jen současnou a srozumitelnou dnešnímu publiku.

Proč se podle vás tvůrci někdy samotného slova pantomima obávají?

Pantomima nemá takový prostor se vyvíjet jako například tanec. Je málo mimů i tvůrců, chybějí divadla, školy, finance a obecně zázemí. Malá konkurence znamená také méně podnětů, které by vývoj oboru urychlovaly. Když chybí zázemí, chybějí postupně i diváci a člověk si začne klást otázku, pro koho tvoří, kromě studentů a kolegů. Snažíme se pantomimu inovovat a aktualizovat, ať už při výuce, nebo prostřednictvím Mime Festu v Poličce. V poslední době ale zájem klesá. Ubývá performerů i studentů, a to podle mého pozorování celosvětově. Dříve přijelo na naše workshopy třeba padesát studentů z různých zemí, letos čtyři. Nevíme, zda lidé nemají peníze, mizí zájem o obor, nebo se obecně mění chování diváka i těch, kteří chtějí dělat umění. I na HAMU vidíme mizící zájem o studium na katedře nonverbálního divadla. Mladí lidé už to třeba nevnímají jako perspektivní povolání. 

Lze zájem mladší generace podpořit třeba prostřednictvím sociálních sítí nebo propojováním pantomimy s jinými žánry?

Nad tímhle se teď hodně zamýšlím. Doba se zrychlila natolik, že když tři roky vytvářím metodiku a konečně s ní přijdu, doba už ji předběhla. Je nás málo a nedokážeme na změny reagovat dost rychle a adekvátně. Tanec a jiné obory mají víc výrazných osobností, a tím i silnější motor. Ale nevěším hlavu. Dnes třeba děláme Rameaua s barokní hudbou, i velmi současné projekty a pantomimu propojujeme s dalšími žánry. Potřebujeme ale motivovat nové zájemce a absolventy. Pantomima je těžké povolání, protože spojuje herectví a tanec a nedá se naučit rychle. Motivací by mohlo být právě umění trpělivosti. Mladší generace si musí uvědomit, že zvládnutí řemesla vyžaduje čas. Talent není jako vítr, který se točí všemi směry, ale semínko, které je třeba trpělivě pěstovat po celý život. 

Pozorujete nedostatek trpělivosti také u svých studentů?

Ano. Když jim ukážu něco technicky obtížného, někdy jdou od toho. Nedají si čas zkusit nějaký prvek z techniky mimu třeba stokrát, aby ho pochopili, naučili se ho a mohli pokračovat. Když před nimi vyroste skála, nepokusí se ji prorazit, ale otočí se a hledají jinou cestu. Často pak objeví jiný žánr a na pantomimu zapomenou. Současný tanec nebo nový cirkus jim nabízí větší svobodu fyzického vyjádření, zatímco pantomima vyžaduje techniku, kterou není snadné dostat do těla ani do mysli. Mim navíc potřebuje pohybový i herecký talent. Ne každý tanečník, akrobat nebo performer fyzického divadla může být dobrým mimem. Dobrý mim však musí ovládat různé pohybové disciplíny, být zároveň dobrým hercem a mít také hudební i výtvarné nadání.

Co se vám naopak podařilo vybudovat prostřednictvím Mime Festu?

Získali jsme diváckou obec a všechna představení bývají vyprodaná, což není malý úspěch. Vytvořili jsme publikum, které rozumí i náročnější pantomimě. Zároveň vznikla mezinárodní síť umělců, kteří se žánru věnují dlouhodobě – nejen jednorázově v projektu, který pantomimu připomíná. Podstatné je pro mě sledovat tvůrce, kteří se jako mimové profilují, zabývají se oborem umělecky, teoreticky i pedagogicky a ve své zemi jej prosazují a snaží se ho udržet, aby nevymizel. Díky festivalu se nám podařilo takové osobnosti z různých zemí propojit a stále objevujeme další.

Proč by měl na pantomimu přijít divák, který s ní dosud nemá zkušenost?

Pantomima nás dokáže v dnešní rychlé době zastavit a přimět k rozhovoru se sebou samými. Pomáhá nám uvědomit si vlastní hloubku, emoce i myšlení, zasnít se a dotknout se svého pravého já. Mám pocit, že dnes často jdeme po povrchu, bojíme se fantazie, hravosti i vlastní autenticity. Protože se pantomima vyjadřuje nonverbálně, divák si může na základě toho, co vidí, vytvořit vlastní příběh a význam. Mohu například otevřít pomyslné dveře, ale každý divák si za tímto gestem může představit něco jiného. Pro někoho to může být vstup do nového světa, pro jiného vzpomínka, touha nebo třeba možnost začít znovu. Jeden v obrazu vidí barvy, jiný v něm téměř cítí vůně. Je to ponor do vlastní fantazie a představivosti. Člověk tak může na chvíli zůstat sám se sebou – a to může být v dnešní době velmi osvobozující a povznášející.

Foto: David Konečný, Petr Lebeda, Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp