Deset Beethovenových sonát pro housle a klavír uvede Jan Fišer s Martinem Kasíkem 11., 14. a 19. října během tří večerů Českého spolku pro komorní hudbu. Houslista a koncertní mistr České filharmonie mluví o proměnách Beethovenovy hudby i o tom, čím ho věhlasný skladatel dokáže stále překvapit. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz také přibližuje, co mu po více než dvaceti letech dává Dvořákovo trio, jehož je členem. A řeč přišla také na práci s mladými hudebníky a zkušenosti ze zahraničních orchestrů.

Deset Beethovenových sonát zahrajete během tří večerů. Proč jste se s Martinem Kasíkem rozhodli pro takto koncentrované představení celého cyklu?

Byl to víceméně můj nápad a Martin Kasík se k projektu připojil na mé pozvání. Chtěl jsem, aby posluchači, kteří přijdou na všechny tři večery, mohli vedle sebe slyšet vývoj Beethovenovy kompoziční techniky i jeho osobního vyzrávání. Prvních devět sonát psal v rozmezí přibližně šesti let, zatímco desátou napsal až s devítiletým odstupem. Není to tedy tak široký průřez tvorbou, jaký nabízejí například jeho sonáty pro klavír. My se pohybujeme spíše v ranější době jeho působení ve Vídni. I tak ale nacházíme linii vývoje a progresu. Zároveň jsem chtěl tímto programem trochu předjímat rok 2027, kdy si připomeneme dvousté výročí Beethovenova úmrtí.

Jakou proměnu mohou posluchači v sonátách sledovat?

Například jak se Beethoven postupně odpoutává od svých vzorů, především Mozarta a Haydna. Ale také od Antonia Salieriho, u kterého studoval a jemuž jsou věnovány první tři sonáty, jež zazní na prvním večeru. Po nich bude následovat čtvrtá, která se už svým charakterem i mollovou tóninou trochu vymezuje. Zajímavé je, že čtvrtou a pátou „Jarní“ sonátu psal Beethoven přibližně ve stejné době, ale jsou to úplně odlišné kompozice. Sonáta a moll je potemnělá, zádumčivá, místy až lehce agresivní. Jarní sonáta F dur je naopak pastorální. Podobné kontrasty se objevují i uvnitř jednotlivých děl.

Proč jste si pro tento projekt vybral právě Martina Kasíka?

Pro projekt jsem uvažoval o několika klavíristech, i zahraničních, a své nápady jsem konzultoval také s naším generálním ředitelem Davidem Marečkem, který je sám výborný klavírista a má skvělý přehled. I s jeho pomocí jsem poté vybral Martina Kasíka, který k mé radosti nabídku k účasti na projektu přijal. Je to naše první společná práce na pódiu a mám z ní krásný pocit. Martina ale sleduju delší dobu. Znám ho už ze studií na HAMU, navštívil jsem mnoho jeho koncertů a několikrát jsem měl tu čest doprovázet ho s orchestrem. I to jsou důvody, proč padla volba právě na něj.

Jak hledáte společný pohled na tak rozsáhlý cyklus?

Většinu sonát jsem už během své kariéry na koncertech hrál. Dvě jsem se pro tento projekt musel doučit, což byla příjemná motivace. S Martinem jsme začali zkoušet na začátku léta, kdy jsme si prošli jednotlivá tempa a základní představy. Potom přišla samostatná příprava a od konce prázdnin se pravidelně scházíme nad jednotlivými sonátami. Potřebujeme si na sebe zvyknout a sladit svůj pohled tak, aby z toho bylo skutečně jednotné provedení. 

Říkáte, že jednotlivé sonáty se od sebe poměrně dost liší. Vyžadují tedy i odlišný interpretační přístup?

Myslím, že ano a s Martinem se o to snažíme. První tři sonáty z let 1797 až 1798 jsou výrazně ovlivněny vídeňským klasicismem. Proto k nim i my přistupujeme vylehčeně a uměřeně, i když už v nich Beethoven „vystrkuje růžky“. Od čtvrté sonáty se hudba posouvá do větší hloubky i filozofického záběru, kdy se střídají různé nálady a obrazy. Závěrečná desátá se zase charakterem úplně vymyká: je zpěvnější a méně v ní slyšíme typické Beethovenské plochy s prudkými kontrasty a dynamickými překvapeními. Beethoven ji psal pro francouzského houslistu Pierra Rodeho a snažil se napodobit jeho zpěvný a melodický styl. V poslední větě nicméně chtěl zařadit trochu virtuóznější linku, ale Rode s tím nesouhlasil. V dopise arcivévodovi Rudolfovi si pak Beethoven postěžoval, že Rode nemá rád brilantnější pasáže, jaké by si ve finále přál, a že ho to při komponování omezuje.

Vracíte se při přípravě často k takovýmto momentům ze života Beethovena, které nějakým způsobem nechaly otisk v jeho tvorbě? 

Ano, to je obecně můj způsob práce. Baví mě bádat v historii, a to nejen té hudební. Snažím se načíst co nejvíce materiálu, ať jsou to poznámky, přípravné črty a skici, nebo se podívat přímo do manuskriptu, je-li k dispozici. Zajímá mě, co mohl skladatel v dané době prožívat a co dalšího psal. Hodně mě v tomto inspirovaly přednášky Andráse Schiffa, které vytvořil před dvaceti lety ke všem dvaatřiceti Beethovenovým klavírním sonátám a jsou na internetu k poslechu. Dokáže v nich skladby rozebrat a zasadit do souvislostí, což mě velmi oslovilo. 

Dá se Beethovenův život přímo slyšet v jeho hudbě?

Myslím, že každá sonáta i každá věta v sobě mají nějaký otisk vnitřních hnutí, která prožíval nebo která měl při psaní na mysli. Vždy je dobré udělat si nějaký obraz o jeho osobě a o tom, čím si procházel. Samozřejmě do interpretace nelze vložit všechno, co o něm víme. Snažíme se pochopit, co mohl chtít hudbou říct, a dát do ní i svůj vlastní odraz.

Máte mezi deseti sonátami pro klavír a housle jednu, která je vám nejbližší?

Těžko se mezi nimi vybírá. Každá je jiná a svým způsobem kouzelná. Mám rád velké kontrasty, proto mě přitahuje třeba čtvrtá sonáta a moll nebo sedmá c moll, samozřejmě také Kreutzerova. Ale miluji i Jarní sonátu.

Kreutzerova sonáta bývá označována za vrchol celého cyklu a za téměř koncertní dílo. Vnímáte ji stejně?

Určitě patří k vrcholům sonát pro klavír a housle. Už rozsahem je mimořádná: variační druhá věta trvá skoro čtvrt hodiny a monumentální první věta je technicky velmi náročná pro oba interprety. Housle a klavír jsou naprosto rovnocenní partneři, předávají si jednotlivá témata ve velmi virtuózních, hudebně i charakterově výstižných momentech. 

Dokáže vás Beethoven po letech ještě něčím překvapit?

Pořád. Člověk postupně zjišťuje, že vedle démonické a prudké povahy dokáže být Beethoven ohromně něžný až křehký. V jeho hudbě jsou místa, která v melodii i harmonii působí ohromně niterně. Nejvíc to možná vystupuje v pozdních smyčcových kvartetech, ale náznaky těchto poloh jsou už v sonátách mladého Beethovena. Dokázal být velmi bipolární, ale já ho vnímám jako autora s křehkou duší, který má světu co říct a kterého stále objevuji.

Tři večery s jediným skladatelem na vás kladou vysoké nároky na soustředění. Připravujete se na ně jinak než na běžný koncert?

Příprava je v zásadě stejná. Jeden styl od jednoho skladatele je ale pro udržení pozornosti náročnější, než když přecházíte z jednoho stylu do druhého. S Martinem jsme si proto vymysleli pomůcku: před každou větou si mezi sebou řekneme dvě tři slova, která nám připomenou její charakter a to, jak ji chceme hrát.

Na koncertech hrajete na francouzské housle z počátku 19. století, tedy přibližně z Beethovenovy doby. Má pro vás tato souvislost nějaký hlubší význam?

Nevím, jestli hlubší význam, ale je zajímavé si představit, že v tom dřevě už je otisk dané doby. Na ty housle tehdy někdo hrál a možná v nich něco z tehdejší atmosféry zůstalo. Navíc jsou to francouzské housle a oba zmínění houslisté – Kreutzer i Rode – byli Francouzi. 

V této sezoně jste také kurátorem Českého spolku pro komorní hudbu. Co vaše role obnáší?

Je to víceméně čestná role. Dramaturgii ostatních koncertů příliš neovlivňuji, jsem spíše takovou záštitou ročníku. Přál bych si, aby se celá řada vydařila po stránce koncertů i návštěvnosti a aby naše večery zanechaly v posluchačích hluboký dojem před beethovenovskými oslavami v následujícím roce.

Vedle spolupráce s Martinem Kasíkem pokračujete také v Dvořákově triu, kde hrajete s Ivem Kahánkem a Tomášem Jamníkem. Jak dlouho už tento projekt trvá?

Tento podzim je to už dvaadvacet let, co spolu hrajeme. Začínali jsme ještě jako Trio Concertino. S Ivem se známe dokonce od patnácti let, z doby Concertina Praga. Ty vazby jsou tedy opravdu dlouhé.

Co vás při dnešní profesní vytíženosti drží pohromadě?

Možná právě to, že společné hraní je pro nás vzácnější. Každý máme mnoho práce a nevystupujeme spolu tak často, jak bychom si přáli. Ale stále se nám spolu hezky hraje a velmi dobře na sebe slyšíme. Nepotřebujeme ani tolik zkoušet, funguje mezi námi chemie, díky které se věci začnou dít samy. Mám rád, když na pódiu při koncertu chytneme inspiraci a vzájemně se obohacujeme. I proto se snažíme každý rok uskutečnit několik vystoupení; v této sezoně nás čeká například Beethovenovo Arcivévodské trio v komorní řadě FOK.

Součástí vaší práce se stalo i působení v MenARTu, kde mentorujete mladé hudebníky i jejich učitele. Co jim chcete předat?

Tento ojedinělý projekt mě velmi těší. Nejsme v něm klasickými pedagogy, ale spíše aktivními profesionály, kteří ukazují vlastní pohled na skladby, na přípravu a cvičení, ale také na profesní život. Chci mladé lidi povzbudit, že je to krásné povolání, ale zároveň velká dřina. Nestačí cvičit na nástroj; je potřeba se i zajímat o jeho historii, o skladatele a o všechno kolem hudby. A hlavně je chci nadchnout a ukázat jim, proč má smysl se hudbě věnovat. Je nádherné, když můžete druhým přinášet radost a sami se z toho radovat.

Když si vzpomenete na svá mladá školní léta a srovnáte je s přístupem současné mladé generace, vidíte nějaké odlišnosti? 

Někteří mladí hráči jsou v určitém ohledu dál, než jsme byli v jejich věku, a to nejen technicky, ale i intelektuálně. Zároveň ale vidím úskalí, že se nesnaží tomu dát maximum možného. Někdy mám pocit, že současné děti jsou přecitlivělé a člověk k nim musí přistupovat trochu jiným způsobem. Vidím to i doma u svých tří dětí, z nichž dvě se teď hudebně vzdělávají. I u nich jsem musel začít trochu krotit svůj temperament. Na mě kdysi fungovalo, když mě někdo vyburcoval, ale u některých dnešních dětí je třeba našlapovat jemněji, více vysvětlovat a dát věcem čas. Neplatí to ale samozřejmě o každém stejně. 

Co se při mentorování mladých talentů učíte vy sám, kromě upozadění svého temperamentu?

Když potřebuji vysvětlit techniku pravé ruky, úchop smyčce nebo postavení prstu na levé ruce, zjišťuji, kolik věcí a detailů už dělám automaticky. Musím znovu přemýšlet, kde může mít žák blok a jak ho odstranit. To je skvělé zrcadlo i pro mě. Pomáhá mi odstraňovat vlastní nánosy a dbát o svou „houslovou hygienu“, aby všechno dobře fungovalo.

Jako koncertní mistr jste hostoval také v zahraničních orchestrech. Co vám tyto zkušenosti daly?

Zjistil jsem, že se všude pracuje v zásadě podobně, ale právě drobné rozdíly pro mě byly zajímavé a inspirativní. V Německu mě zaujala ohromná vnitřní disciplína hráčů. Přicházejí na zkoušky výborně připravení a mnozí sledují i celou partituru, nejen svůj part. U Němců je vidět velký profesní zápal. V britském BBC Symphony Orchestra mě zase ohromila pohotovost, s jakou dokážou nastudovat náročná, často soudobá díla během velmi krátké doby. Mnohdy jim stačí pouhé dvě zkoušky, aby vystřihli skvělý výkon. Jelikož jsou rozhlasovým orchestrem, snaží se vždy o co nejlepší výsledek, protože se jednotlivá díla nahrávají a uchovávají pro další generace. 

Přenášíte něco z toho do práce v České filharmonii, v níž od roku 2020 působíte?

Spíš se snažím jít vlastním příkladem, než že bych kolegům něco ústně předával. Důslednou přípravu mi vštěpovali už rodiče, zejména tatínek, sám houslista a vynikající pedagog. Říkal, že na housle se musí hrát hlavou, ne rukama. A že se člověk musí pečlivě věnovat přípravě. Snažím se na zkoušky přicházet s vědomím, že jsem pro danou chvíli udělal maximum.

A co považujete za přednost českého orchestrálního prostředí?

Dokážeme být uvolnění oproti některým zahraničním orchestrům a tato přirozenost se přenáší i do samotného koncertního projevu. Hudba pak může působit autenticky, uvolněně a atmosféra se tvoří přímo na pódiu. Mám rád přirozenou českou muzikalitu, která nám v žilách pořád koluje. A taky barvu našich smyčců, kterou považuji za jednu z nejkrásnějších na světě.

Je ještě skladba, ke které jste si zatím nenašel cestu, ale rád byste se s ní interpretačně setkal?

Láká mě Schönbergova Fantazie pro housle a klavír. K dodekafonii obecně nemám úplně vřelý vztah, i když rozumím skladatelskému záměru. Schönberga mám ale rád, zejména jeho tvorbu z přelomového období, kdy složil například Zjasněnou noc a První komorní symfonii. Tato skladba na mě možná ještě čeká. Třeba jednou najdu odvahu se ji naučit…

Foto: archiv umělce, archiv KlasikaPlus.cz

Facebook X E-mail WhatsApp