Michał Jopek: Skutečná zkouška není ta soutěžní
„Chtěl jsem sestavit pestrý program, který by mi umožnil ukázat různé barevné odstíny mého hlasu, hudebnost i interpretační schopnosti.“
„Někdy mám pocit, že se režijní koncepce stává důležitější než samotná hudba, přestože právě hudba by měla vždy zůstat srdcem opery.“
„Jeden výkon ani jeden názor nedefinují, jakým jsem umělcem.“

KlasikaPlus.cz i letos přináší seriál rozhovorů s vítězi a vítězkami Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Dalším v pořadí je letošní držitel prvního místa v kategorii Opera, polský tenorista Michał Jopek. Ten už je z dřívějška známý místnímu publiku: v Ústí nad Labem se představil jako Alfredo Germont v Traviatě; v Teplicích na něj zas čeká Princ v Rusalce. Jaké interpretační přednosti má mladý polský pěvec a čím okouzlil porotu v Karlových Varech?
Polští pěvci a pěvkyně výrazně zabodovali v letošní Dvořákově soutěži. Když přihlédneme k tomu, že Polsko dalo v posledních deseti či dvaceti letech světové opeře řadu skvělých hlasů – Piotra Beczału, Mariusze Kwiecieně, Artura Rucińského, Aleksandru Kurzak, Jakuba Józefa Orlińského, Tomasze Konieczného a mnoho dalších, nemohu se nezeptat: Čím si to vysvětlujete? Existuje podle vás něco jako svébytná polská pěvecká škola?
Myslím, že ano, i když je obtížné ji přesně definovat. Polsko má velmi bohatou pěveckou tradici a mnoho vynikajících pedagogů, kteří předávají své znalosti a zkušenosti dalším generacím. Velký důraz se klade na pěveckou techniku, hudebnost a interpretaci. Domnívám se však, že úspěch polských pěvců souvisí také s naším národním charakterem. Svým způsobem máme tvrdohlavost, odhodlání a píli v krvi. Snadno se nevzdáváme a když si stanovíme nějaký cíl, jsme připraveni tvrdě pracovat, abychom ho dosáhli. Věřím, že právě tyto vlastnosti v kombinaci s talentem a kvalitním vzděláním přispívají k úspěchu polských pěvců na mezinárodních scénách.
Máte už značné zkušenosti s českým repertoárem, včetně postavy Janíka ze Zápisníku zmizelého a Prince v Rusalce. Jak se vám zpívá češtině?
Český repertoár mám velmi rád. Příležitosti, které jsem měl, mě také inspirovaly k tomu, abych se začal učit česky – ten jazyk mě fascinuje čím dál víc. Obzvlášť mě přitahuje emocionální hloubka a dramatická intenzita Janáčkovy hudby. Do budoucna bych se chtěl zaměřit především na rozvíjení dramatického tenorového repertoáru. Velmi mě zajímá zejména role Borise v Janáčkově Kátě Kabanové, stejně jako Smetanův Dalibor a Dvořákův Dimitrij. Tyto role vyžadují nejen hlasovou sílu, ale také velké emocionální a dramatické nasazení. Kdo ví, třeba se jednou, dovolí-li mi to osud, stane Česká republika také mým domovem. Zatím je však mým hlavním cílem rozvíjet zde svou uměleckou kariéru.
Jednou z vašich charakteristických rolí je Damazy v Moniuszkově opeře Strašidelný zámek. Toto dílo je českému publiku jen málo známé, v Polsku se však těší velké oblibě. Mohl byste ho našim čtenářům představit a vysvětlit, proč stojí za to ho objevit?
Strašidelný zámek patří k nejvýznamnějším dílům polské opery. Najdeme v něm skvělý humor, nádhernou hudbu, a především silný pocit polské identity a tradice. Měl jsem příležitost ztvárnit roli Damazyho a nyní tuto operu poznávám ze zcela jiné perspektivy. S tím, jak se můj hlas vyvíjí a proměňuje, se v současnosti připravuji na roli Stefana, která pro mě představuje novou a velmi vzrušující uměleckou výzvu. Domnívám se, že tato opera si zaslouží mnohem větší uznání i za hranicemi Polska.

Přejděme k vašemu nedávnému úspěchu v Karlových Varech, kde jste získal první cenu v kategorii Opera. Mohl byste nám přiblížit program, který jste na soutěži přednesl a vysvětlit, proč jste si vybral právě tyto skladby?
V prvním kole jsem přednesl tři skladby: svou milovanou árii Prince „Vidino divná, přesladká“ z Dvořákovy Rusalky, Wertherovu árii „Pourquoi me réveiller, ô souffle du printemps“ a „Vedròmi intorno“ z Mozartova Idomenea. Ve druhém kole jsem zpíval Faustovu árii „Salut! demeure chaste et pure“ z Gounodova Fausta, „Forse la soglia attinse“ z Verdiho Maškarního plesu a polskou píseň „Śpij w blaskach nocy“.
Chtěl jsem sestavit pestrý program, který by mi umožnil ukázat různé barevné odstíny mého hlasu, hudebnost i interpretační schopnosti. Nechtěl jsem však vybírat skladby pouze podle jejich pěveckých nároků. Každá z nich je mi svým způsobem blízká a nese v sobě jiné emoce. Árie Prince je pro mě obzvlášť důležitá, protože mám s touto hudbou spojené krásné vzpomínky a osobní vztah. Polská píseň mi naopak dala příležitost sdílet s publikem malý kousek své kultury. Chtěl jsem, aby program nebyl pouhou ukázkou pěveckých schopností, ale upřímným hudebním vyprávěním.
Čím jste si podle vás získal takovou přízeň poroty, že vám udělila první cenu? Co se podle vás změnilo oproti loňskému roku, kdy jste skončil třetí?
Myslím, že jsem letos měl větší umělecké povědomí a byl jsem si jistější. Loni jsem sice postoupil do druhého kola, bohužel jsem však onemocněl, což ovlivnilo můj výkon a nedovolilo mi ukázat celý můj potenciál. I proto pro mě letošní první cena tolik znamená. Soutěž jsem zároveň vnímal jako příležitost ukázat, jak moc se můj hlas i můj přístup k hudbě posunuly. Věřím, že porota ocenila nejen mou technickou přípravu, ale také zralost, emoce a autenticitu mé interpretace.

Co si kromě samotné ceny odvážíte z Karlových Varů?
Především velkou radost a pocit, že se má tvrdá práce vyplácí. Soutěž mi připomněla, jak důležité je důvěřovat vlastní umělecké cestě a mít odvahu být na jevišti sám sebou. Uvědomil jsem si, že nejde jen o to ohromit publikum svým hlasem, ale především zprostředkovat mu opravdové emoce. Toto ocenění mi dodalo větší sebejistotu a motivaci dál na sobě pracovat. Z Karlových Varů jsem si odvezl krásné vzpomínky, nová přátelství a ještě hlubší lásku k tomu, co dělám.
Jak byste tuto soutěž srovnal s ostatními, kterých jste se zúčastnil?
Každá soutěž je jiná a každá nabízí něco cenného. Domnívám se, že soutěže mohou být důležitou součástí rozvoje mladého pěvce. Učí nás zvládat stres, pomáhají získávat zkušenosti a dávají nám příležitost vystoupit před odbornou porotou. Neměli bychom však zapomínat, že několik minut na jevišti nemusí vždy stačit k tomu, abychom plně posoudili pěvecké schopnosti interpreta. Skutečná zkouška přichází až později, při práci na jevišti a v kontaktu s publikem.
Koho považujete za své vzory mezi stále aktivními pěvci?
Bezpochyby Piotra Beczału a Roberta Alagnu. Na Beczałovi obdivuji mimořádnou pěveckou vytříbenost, vyrovnanost a eleganci, s níž si vybudoval svou mezinárodní kariéru. Alagna mě inspiruje svou spontánností, temperamentem a obrovskými emocemi, které přináší na jeviště. Od obou se lze tolik naučit, ale věřím, že nejdůležitější je najít si vlastní cestu a rozvíjet svou osobitou uměleckou identitu.

Zajímal by mě také pohled mladého umělce na budoucnost opery. Jaké má vyhlídky a v čem naopak spočívají její slabiny? Co vás na dnešním operním světě těší a co ve vás vyvolává obavy?
Jsem přesvědčen, že opera má budoucnost. Je to jedinečná umělecká forma, kterou nelze plně nahradit žádným jiným médiem. Zážitek z živého lidského hlasu, orchestru a emocí sdílených s publikem má mimořádnou sílu. Opera samozřejmě musí jít s dobou a hledat nové způsoby, jak oslovovat diváky. Zároveň však považuji za důležité zachovat rovnováhu mezi moderností a úctou k hudbě a původnímu dílu. Někdy mám pocit, že se režijní koncepce stává důležitější než samotná hudba, přestože právě hudba by měla vždy zůstat srdcem opery.
Jak pečujete o svou fyzickou a duševní kondici? Co kromě hlasové přípravy děláte pro to, abyste zvládal mimořádné nároky operní kariéry?
Snažím se udržovat v dobré kondici pravidelným pohybem. Velmi rád chodím po horách a jezdím na kole. Tyto aktivity pro mě nejsou jen způsobem, jak zůstat fit, ale také příležitostí vyčistit si hlavu a odpočinout si od každodenních povinností. Stejně důležitý je pro mě spánek, regenerace a rovnováha. Snažím se mít na paměti, že jeden výkon ani jeden názor nedefinují, jakým jsem umělcem. Nejdůležitější je dál se rozvíjet a mít radost z toho, co dělám.
Kdybyste mohl pozvat na sklenku vína jakoukoli operní postavu, koho byste si vybral a o čem byste si chtěl povídat?
Vybral bych si Rodolfa z Pucciniho Bohémy. Myslím, že by byl skvělým společníkem pro rozhovor o lásce, umění a životě umělce. Rád bych se ho zeptal, zda by se při pohledu zpět rozhodl stejně a zda oběti, které si umělecký život žádá, skutečně stojí za to. A možná bychom si na konci večera jednoduše společně zazpívali duet!

Foto: web umělce
Příspěvky od Jan Sebastian Tomsa
- Javier Arrey: Práce umělce dochází naplnění, když ji sdílíme s někým dalším
- Marianna Čurková: Nemyslím si, že se u operní profese dá fungovat s plánem B
- Krzysztof Warlikowski: Jaký je ‚správný‘ výklad Janáčka? Být blíž ke skladateli nezaručí lepší interpretaci
- Dvě podoby Památky zesnulých. Pärt a Britten v dialogu o smrti a smíření
- Česko-slovenská diskotéka trochu jinak
Více z této rubriky
- Javier Arrey: Práce umělce dochází naplnění, když ji sdílíme s někým dalším
- Donald Runnicles: Hudba je duší vesmíru, všemu kolem dává život
- Vladimír Šrámek: Crossovery v hradecké filharmonii ano, ale nebudeme tlačit na pilu
- Marianna Čurková: Nemyslím si, že se u operní profese dá fungovat s plánem B
- Violeta Urmana: Kabanicha je arogantní, a neschopná mateřské lásky
- Krzysztof Warlikowski: Jaký je ‚správný‘ výklad Janáčka? Být blíž ke skladateli nezaručí lepší interpretaci
- Arnau Izard: Interpretační škála je široká. Umělec odhaduje, co všechno hudba snese
- Eunika Gabriela Pechánková: Přála bych si, aby diváci odcházeli méně lhostejní k současnému dění
- Petr Nouzovský: Mezi řádky not hledám, co Martinů nenapsal
- Dan Dlouhý: AI může být pro skladatele něco jako brainstorming s kolegy