Symfonický orchestr Českého rozhlasu uvedl 2. listopadu v Obecním domě pod taktovkou Lukáše Vasilka dvě skladby, které spojuje téma paměti, smrti a smíření: Cantus in Memoriam Benjamin Britten estonského skladatele Arva Pärta a monumentální Válečné rekviem Benjamina Brittena, jednu z nejpůsobivějších protiválečných kompozic 20. století. V sólových partech vystoupili sopranistka Elena Tsallagova, tenorista Robert Murray, barytonistka Avi Fagerfjäll a varhanice Linda Sítková. Účinkoval také Pražský filharmonický sbor a spolu s ním Dětský pěvecký sbor Českého rozhlasu. Potěšující bylo, že Brittenovo Válečné rekviem po delší době opět zaznělo v Praze. Jeho poselství, založené na hlubokém odmítnutí válečného násilí a heroizace války, je totiž aktuálnější než kdy jindy.

Spojení skladeb Arva Pärta (*1935) a Benjamina Brittena (1913–1976) vytvořilo dramaturgicky pozoruhodný celek, jehož těžiště neleželo pouze v tématu smrti a válečného utrpení, ale také v neobyčejném lidském příběhu, který obě díla propojuje. Pärtův Cantus in Memoriam Benjamin Britten totiž není jen poctou významnému skladateli. Je také připomínkou nenaplněného setkání dvou umělců, jejichž hudební světy se na první pohled zdají být velmi vzdálené. Arvo Pärt a Benjamin Britten se osobně nikdy nesetkali. Pärt se o Brittenovu hudbu začal intenzivně zajímat teprve krátce před jeho smrtí a toužil se s ním setkat. Když se 5. prosince 1976 z rozhlasového vysílání dozvěděl, že Britten zemřel (samotné úmrtí nastalo 4. prosince), estonského skladatele zpráva hluboce zasáhla. Pocit nenaplnění dal vzniknout skladbě, kterou Pärt věnoval Brittenově památce.

Šestiminutový Cantus patří k prvním orchestrálním kompozicím, v nichž Pärt uplatnil svůj osobitý kompoziční princip tintinnabuli, jehož název odkazuje k latinskému označení zvonečků. Na třikrát opakované údery zvonu navazuje postupně se rozvíjející proud smyčcových hlasů, založený na sestupné stupnici a moll. Jednoduchý hudební materiál se vrství v různých oktávách a tempech, postupně nabývá na intenzitě a vytváří téměř hypnotický zvukový oblouk. Pärt zde nepotřebuje dramatická gesta; jeho hudba působí jako soustředěné rozjímání, v němž se prostota stává prostředkem mimořádné výrazové síly.

Rozhodnutí dirigenta a sbormistra Lukáše Vasilka uvést Pärtovu skladbu bez přestávky před Brittenovým Válečným rekviem se ukázalo jako výborný dramaturgický nápad. Sotva dozněly – či v tomto případě spíše se „dochvěly“ – poslední tóny Cantu, rozezněly se první tóny Brittenova díla. Pärtova kompozice tak získala funkci jakési předehry k následujícímu opusu. Symfonický orchestr Českého rozhlasu ji zahrál velmi přesvědčivě, byť smyčcové tahy vyznívaly možná poněkud střídměji, než bývá obvyklé. Vynikla především barva zvonu, jeho doznívání a přirozené propojení s orchestrem. Průzračnost smyčců, intonační čistota i souhra jednotlivých skupin umožnily zachovat čitelnost jednotlivých hlasů i v jejich postupném vrstvení. O to působivěji vyzněla celková gradace skladby, která v závěru dospěla k mohutnému, vibrujícímu zvukovému proudu smyčců. Orchestr dokázal jednoduchou hudební strukturu proměnit v přesvědčivou a niternou výpověď o ztrátě a vzpomínce.

O patnáct let starší Brittenovo Válečné rekviem představuje zcela odlišný, mnohem rozsáhlejší a dramaticky vrstevnatější pohled na lidské utrpení a smrt. Vzniklo roku 1961 pro znovuvysvěcení katedrály sv. Michaela v anglickém Coventry, zničené při německém bombardování. Nová katedrála, postavená vedle ruin původní stavby, měla být symbolem obnovy a usmíření. Britten, který byl, stejně jako je autor těchto řádků, přesvědčeným pacifistou, nechtěl vytvořit slavnostní hudební památník. Svým dílem vyslovil mnohem naléhavější poselství: odmítnutí války a připomenutí její skutečné, lidské ceny. Jeho dílo se tak nestává oslavou hrdinství ani vojenské moci, ale především připomínkou těch, na jejichž osudy válka dopadá nejkrutěji – obyčejných lidí, kteří o ní nerozhodují, nemají z ní žádný prospěch, a přesto za ni platí nejvyšší cenu.

Základem kompozice je tradiční latinský text mše za zemřelé, který Britten propojil s poezií Wilfreda Owena (1893–1918). Britský básník a voják zahynul na západní frontě pouhý týden před koncem první světové války. Jeho verše nevystupují jako pouhé literární ilustrace liturgického textu, ale vstupují s ním do bolestného dialogu, někdy dokonce přímo zpochybňují jeho poselství. Jedním z nejpůsobivějších příkladů je propojení biblického příběhu Abraháma a Izáka s Owenovou básní The Parable of the Old Man and the Young. Zatímco biblický Abrahám nakonec svého syna ušetří, v Owenově verzi jej obětuje – a spolu s ním symbolicky i budoucnost části Evropy.

Vasilkovo nastudování bylo působivé a SOČR je třeba ocenit za to, že se pro nastudování tak náročného díla obrátil na renomovaného sbormistra a svěřil mu dirigentskou taktovku. Způsob, jakým dokázal vrstvit zvuk jednotlivých nástrojových skupin, aniž by se jejich hlasy vzájemně překrývaly a zároveň se vytrácelo celkové napětí, byl obdivuhodný. U Brittena totiž nejde jen o to, aby orchestr vytvořil mohutné dramatické plochy, stejně důležité je, aby ani v tichých, komorních a meditativních pasážích neztrácel vnitřní napětí. V tomto podání vynikla neobvyklá barevnost velkých sborových a orchestrálních ploch, stejně jako výrazná čitelnost žesťových nástrojů a kontrast mezi jejich fanfárami a ozvěnami v dřevěných dechových nástrojích. Lukáši Vasilkovi se podařilo udržet pevnou kontrolu nad celkovou strukturou díla, aniž by uspěchal jeho vývoj nebo rozostřil jeho hudební architekturu. Velmi působivě vyzněla orchestrální složka také v části Dies irae, kde trubka a bicí nástroje evokují zvuk polnice a bitevního pole.

Jedním dechem je rovněž třeba vyzdvihnout výkon jako vždy perfektně připraveného Pražského filharmonického sboru. Jeho kvality se projevily především v bezchybné souhře jednotlivých hlasových skupin, intonační stabilitě i v náročných intervalových postupech a v jednotné barvě sborového zvuku. Přesná nasazení a dynamická ukázněnost umožnily sboru zachovat výrazovou intenzitu i v těch nejmohutnějších pasážích, aniž by se vytratila čitelnost jednotlivých skupin.

Sopránového partu, který v díle představuje liturgickou rovinu rekviem a je zpíván v latině, se ujala původem ruská sopranistka Elena Tsallagova (rozhovor ZDE), u nás poměrně známá koncertní umělkyně. Svého úkolu se zhostila přesvědčivě. Její průrazné výšky, tolik potřebné pro zvládnutí tohoto partu, zněly nenuceně a přirozeně. Nejlépe se jí dařilo v lyričtějších pasážích, v nichž publikum zaujala výraznými, pečlivě vyklenutými dramatickými oblouky a rozvinutou kantilénou. Snad nejsilnější dojem ve mně zanechala v části Sanctus, kde soprán jako by soupeřil se zvukem zvonů. Její hlas s nimi navázal naprosto plynulý dialog a tento „zvonivý souboj“ skončil nerozhodně. V pasážích, v nichž se uplatňuje fragmentace a nepravidelný rytmus, tolik typické pro Brittenovu vokální tvorbu, ji však místy potrápila intonační stránka interpretace. Také její přílišná fixace na notový pultík byla poněkud na škodu.

K téměř nadpozemskému světu latinského rekviem staví Britten jako kontrast syrovou lidskou výpověď Owenových básní, kterou zprostředkovávají tenor a baryton – samostatně i v duetech – za doprovodu komorního orchestru. Tenorového partu se ujal britský pěvec Robert Murray, který má bohaté zkušenosti jak s Brittenovou tvorbou, tak s oratorním a písňovým repertoárem. Na jeho projevu to bylo znát. Jeho hlas sice neoplývá monumentálním objemem a „neboří sály“, zato přesvědčil bezchybnou anglickou deklamací, která je při zpěvu v angličtině podstatně obtížnější, než by se mohlo zdát. Svým celkově lyrickým projevem velmi dobře vystihl básně mladého vojáka zlomeného hrůzami bojiště. Stejně jako Tsallagova disponoval pevnými výškami a dokázal spojit lyrickou měkkost hlasu s naléhavostí Owenových veršů. Mimořádně silný dojem zanechal jejich duet na konci části Dies irae, v němž spolu oba hlasy komunikovaly jakoby přes hranici dvou světů.

Barytonového partu se ujala švédská pěvkyně Avi Fagerfjäll (nebinární umělkyně používající ženský rod). Z dramaturgického úhlu pohledu mi bylo trochu líto, že SOČR neobsadil do koncertu německého pěvce, a nenaplnil tak původní Brittenovu představu, že Válečné rekviem budou společně interpretovat umělci z Anglie, Německa a Ruska. To je však pouze poznámka na okraj, která nijak nesouvisí s hodnocením švédské barytonistky. Její hlas je medově hladký a něžně lyrický. Je znát, že se často věnuje také písňovému repertoáru – její interpretaci charakterizovala niternost a hloubka, které by patrně ještě lépe vynikly v sále s příznivější akustikou, než jakou nabízí Smetanova síň. Její přednes vynikal rovněž srozumitelností anglického textu, schopností vyjádřit bolest bez sentimentu, její sametový témbr se pojil s přirozenou deklamací. Pouze ve výškách se její hlas místy zdál méně uvolněný a jejich dosažení vyžadovalo zřetelnější fyzické úsilí. Fagerfjäll má s tímto dílem zkušenosti, ostatně zpívala barytonový part při obou posledních pražských provedeních 21. února a 3. září 2023. Vzájemná souhra tenorového a barytonového hlasu plasticky vykreslovala rozměr lidské tragédie a dodávala jednotlivým výstupům téměř divadelní charakter. Výrazně se to projevilo zejména v duetech v již zmiňované básni The Parable of the Old Man and the Young a v závěrečné Strange Meeting – z jejíhož vyznění doslova mrazilo. 

Pochvalu si zaslouží také Dětský pěvecký sbor Českého rozhlasu pod vedením své sbormistryně Věry Hrdinkové. který má v díle zcela specifické postavení. Jeho hlas má působit jako vzdálený, téměř nepozemský zvuk, stojící v kontrastu k syrovosti lidských výpovědí. Sbor zaujal nejen intonační čistotou, přirozenou prostotou projevu a zářivými výškami typickými pro dětské hlasy, ale také překvapivě barevným zvukem v nižších polohách. Varhanní part Lindy Sítkové citlivě doplnil orchestrální zvuk a přispěl k barevné i prostorové plasticitě celého díla.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu, který v současné době prochází náročným obdobím v souvislosti se spory o financování veřejnoprávního rozhlasu a televize, jež se ho bezprostředně existenčně dotýkají – ostatně na konci koncertu ředitel orchestru Jakub Čížek informoval obecenstvo o dnešní stávce zaměstnanců Českého rozhlasu a České televize – znovu potvrdil nejen svou vysokou uměleckou úroveň, ale především mimořádnou erudici při interpretaci náročných děl hudby 20. století. Snad jen škoda, že programová brožura neobsahovala také texty Owenových básní. Jejich naléhavost se totiž při zprostředkování prostřednictvím titulků přece jen poněkud rozmělňuje.

Závěrečné Libera me patří k nejpůsobivějším momentům celého díla. Britten v něm postupně propojuje dosud oddělené hudební světy liturgického rekviem a Owenovy poezie. V jejich vzájemném střetávání se znovu ozývá lidská tragédie války, tentokrát však s naléhavou touhou po smíření. Teprve po tomto dramatickém vyústění přichází závěrečné In paradisum, jehož ztišená atmosféra nepůsobí jako efektní finále, ale spíše jako křehké a těžce vykoupené spočinutí. Dramaturgické spojení Pärtovy skladby s Brittenovým Válečným rekviem nabídlo dva odlišné pohledy na téma ztráty a paměti. Právě v čase, kdy si připomínáme Památku zesnulých, bychom neměli přehlížet, jak aktuální toto poselství zůstává. Válka na Ukrajině, utrpení civilistů v Gaze či krvavé konflikty v Súdánu a dalších částech světa nám znovu a znovu připomínají, že za politickými a vojenskými rozhodnutími stojí konkrétní lidské osudy. Brittenovo Válečné rekviem není výzvou k vítězství jedné strany nad druhou, ale odmítnutím války jako takové. A právě proto má smysl je uvádět i dnes.

Foto: Matěj Komár

Facebook X E-mail WhatsApp