Slavnostní koncert ke Dni vzniku samostatného československého státu v podání Moravské filharmonie Olomouc pod taktovkou Maroše Potokára spojil Korngoldův virtuózní houslový koncert s Dvořákovou Šestou symfonií. Sólistou večera v olomoucké Redutě byl virtuóz Jiří Vodička. Dramaturgie nabídla zajímavý průřez středoevropskou hudební identitou – od kosmopolitního světa filmové hudby až po symfonickou podobu české taneční a melodické tradice. Slavnostní rámec, česká a slovenská hymna i oba přídavky navíc připomněly, že hudba může být nejen uměleckým zážitkem, ale také živým nositelem společné kulturní paměti.

Večer 28. října zahájilo orchestrální provedení české a slovenské státní hymny. Jejich společné zaznění v prostoru Reduty vytvořilo přirozený slavnostní rámec, na nějž navázalo úvodní slovo primátorky MiroslavyFerancové, která vzdala poctu zakladatelům československého státu a význam jejich odkazu. David Gerneš, ředitel Moravského divadla a Moravské filharmonie Olomouc,následně poděkoval orchestru i publiku za účast a zdůraznil roli umělců při budování československého státu již v době národního obrození; umělce označil za „tmel společnosti“. Hudební dramaturgie vedle sebe následně postavila dva skladatele různého uměleckého směřování, přesto pevně spojené se středoevropským kulturním prostorem.

Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 35 Ericha Wolfganga Korngolda patří k dílům, v nichž skladatel proměnil vlastní zkušenost s filmovou hudbou v plnohodnotnou koncertantní formu. Jeho tři věty vycházejí z tematického materiálu několika filmových partitur. Houslový part vyžaduje značnou technickou jistotu, především však schopnost udržet dlouhou melodickou linii a dát jednotlivým figuracím smysl v rámci většího oblouku, což virtuózní sólista Jiří Vodička perfektně vystihnul. V houslovém partu se střídaly široce vedené melodické oblouky s rychlými sekcemi, v nichž se technická náročnost stávala součástí samotného hudebního výrazu. Vodička musel v Korngoldově koncertu zvládnout značné rozpětí poloh, rychlé běhy, dvojhmaty i dlouhé kantilény, přičemž sólový hlas neustále přecházel mezi rolí nositele hlavní melodie a aktivního partnera orchestrálního dění. První věta Moderato nobile stavěla na velkorysé melodice a harmonické plnosti, která houslovému hlasu poskytovala bohaté zázemí. Pohádkový charakter zde pro mě nejvíce podtrhoval doprovod harfy. Korngoldův tematický materiál z filmů Another Dawn a Juárez byl v koncertním kontextu rozvíjen s důsledností, která přesahovala pouhé převzetí původních filmových motivů. Melodie se rozvíjely v delších obloucích, jejichž napětí spočívalo v harmonických proměnách i v postupném narůstání orchestrální sazby a dialogu se sólem, což udržovalo v neustálém pozoru. Ve druhé větě Romance (Andante) se těžiště přesunulo k lyričtějšímu pohádkovému výrazu. Hlavní melodie, převzatá z filmu Anthony Adverse, patřila k těm Korngoldovým tématům, v nichž se jeho melodický talent projevoval s mimořádnou bezprostředností. Tajemnější střední část s tlumenými houslemi a celestou změnila zvukovou perspektivu a přinesla jemnější, téměř snovou polohu. Závěrečné Allegro assai vivace, inspirované filmem The Prince and the Pauper, pak znovu otevřelo prostor virtuozitě a svižnějšímu, až tanečnímu pohybu.

Po bouřlivém potlesku se Jiří Vodička vrátil k sólovému nástroji s úryvkem z Paganiniho Nel cor più non mi sento. V přídavku vynikla především bravurní kombinace rychlých běhů a jejich prokládání pizzicatem, která nabídla další pohled na technické možnosti houslí.

Druhá polovina koncertu patřila Symfonii č. 6 D dur, op. 60 Antonína Dvořáka. Po Korngoldově koncertu, v němž se středoevropská hudební tradice setkala s pozdější zkušeností hollywoodské filmové tvorby, se program vrátil k jednomu z jejích nejvýraznějších českých představitelů. Dvořákova symfonie nabídla jiný typ hudebního vyprávění – melodická invence zde vyrůstala z pevné symfonické stavby absolutní hudby, promyšlené tematické práce a osobitého rytmického cítění. První věta Allegro non tanto rozvíjela široce klenutá témata, jejichž návraty a proměny vytvářely organický pohyb hudebního celku. Orchestr pod taktovkou Maroše Potokára dokázal propojit jednotlivé tematické plochy do souvislého proudu, aniž by potlačil jejich vlastní charakter. V následujícím Adagiu se hudební pohyb kontrastně zklidnil a dostal prostor lyrický, vášnivější výraz. Zpěvné melodie se rozvíjely v delších obloucích, jejichž účinek na posluchače podtrhovaly proměny orchestrální barvy a kontrast mezi plnějším orchestrálním obsazením a komornějšími pasážemi. Nejvýraznější „český“ charakter pro mě získala symfonie ve třetí větě Scherzo (Furiant), kdy proměnlivé akcenty a rytmus přenesly do symfonického tvaru pohybovou energii českého tance. Kontrastní Trio poté změnilo náladu a přineslo odlehčení a návrat scherza znovu obnovil ráznější tah. Závěrečné Allegro con spirito pak dovedlo symfonii k energickému vyústění a završilo tak její čtyřvětý oblouk. V kontextu slavnostního koncertu získala Dvořákova hudba zvláštní význam – její české kořeny se přirozeně propojily s připomínkou vzniku samostatného československého státu a s úvodními slovy o úloze umělců při utváření národní kultury. Dvořák dokázal hudební inspiraci domácím prostředím proměnit v jazyk, který oslovoval posluchače daleko za hranicemi českých zemí.

Po bouřlivém potlesku zazněl jako přídavek Slovanský tanec č. 8 g moll. op. 46. Jeho taneční bezprostřednost, rytmická živost a výrazný melodický charakter navázaly na furiantovou větu Šesté symfonie a vrátily večer k hudebnímu principu, který byl Dvořákovi tak blízký.

Vedle Korngoldova koncertu vytvořila symfonie druhý pól programu, zároveň však oba skladatele spojoval jejich středoevropský původ a schopnost překročit hranice vlastního kulturního prostředí. Korngoldova cesta z Brna přes Vídeň až do Hollywoodu a Dvořákovo prosazení české hudební řeči v mezinárodním měřítku představovaly dvě rozdílné, přesto související podoby kulturní identity. Československý rozměr slavnostního večera podtrhlo i obsazení – český houslista Jiří Vodička vystoupil se slovenským dirigentem Marošem Potokárem a Moravskou filharmonií Olomouc. Hudba dostala prostor připomenout společné dějiny způsobem, který nepotřeboval další vysvětlování – prostřednictvím nápadité melodiky, typického rytmu a výrazové síly.

Foto: Facebook Moravské filharmonie

Facebook X E-mail WhatsApp