Jana Synková. Jméno nepatří jen již zesnulé divadelní a filmové herečce, ale také už několik desetiletí klíčové osobnosti olomouckého dětského sboru Campanella. Sbormistryně a „jazykářka“, jak se nazývá, se se svým tělesem aktuálně připravuje na alespoň z jednoho pohledu velmi specifické vystoupení, které se uskuteční 4. listopadu v rámci festivalu soudobé hudby Opera Schrattenbach. Koncert v olomoucké kapli Božího Tělesa přinese výhradně kompozice jiné význačné osobnosti kulturního života, skladatele a muzikologa Víta Zouhara, se kterým Synkovou pojí dlouholeté profesní i osobní přátelství. Zejména nadcházející koncert, ale zdaleka nejen ten je tématem rozhovoru, který sbormistryně poskytla portálu KlasikaPlus.cz.

Jano, s dětským sborem Campanella jste spjata takřka celý život. Jeho členkou jste byla v letech 1978 až 1993, rovněž jste vedla přípravná oddělení a sbormistryní jste od roku 2017. Zní mi to, že Jana a Campanella jsou téměř neoddělitelné pojmy. Co vás i po takové době stále drží při dětech a při zpívání?

Dobrá otázka. Nazvala bych to asi srdeční záležitostí, až téměř vášní. Je nádherné být součástí formování zpěváků jak lidsky, tak profesně. Z desetiletých dětí, které vám jsou svěřeny, se stávají v přímém přenosu dospělí zpěváci se vštípenými téměř profesionálními návyky, kteří spolu tráví spoustu času a jsou spolu moc rádi. Je to tým, který funguje jako živý organismus, kde každý jednotlivý zpěvák představuje buňku a hlasové skupiny tvoří specializované orgány. Aby tento organismus žil, dýchal a tvořil umění, musí všechny jeho části pracovat v dokonalé harmonii. Během deseti let, co s hlavním sborem Campanella pracuji, se dokonce čtyři zpěváci vydali na svoji profesionální pěveckou dráhu a daří se jim opravdu znamenitě. Velkým impulzem pro tuto krásnou, leč namáhavou práci nejsou jen talentované děti, ale také jejich podporující rodiče – je to taková zvláštní komunita. Tato práce mi dává velký smysl a naplnění.

V roce 2020 získala jste získala Cenu Františka Lýska, která je udělována významným českým sbormistrům jako výraz uznání kvalitní umělecké činnosti a společenského ocenění práce s dětskými sbory. Zanechalo ve vás toto ocenění nějakou dlouhodobou stopu?

Dlouhodobou stopu ne – nejsem člověk, který potřebuje pro to, aby odváděl dobrou práci, dostávat ceny. Určitě mě toto uznání před šesti lety jako výraz kvalitní umělecké činnosti potěšilo, ale stejně tak mě těší jakékoliv poděkování či uznání po koncertě z řad rodičů dětí, kolegů, mojí rodiny či zcela neznámých lidí, kteří mají tu potřebu mi napsat a poděkovat, jak hluboký dojem v nich vystoupení Campanelly zanechalo. Když vidíte v publiku plakat posluchače dojetím nad krásně provedenou hudbou, to jsou nepopsatelné okamžiky, které mě utvrzují v tom, že práce, kterou dělám, má velký smysl.

V kontextu minulé otázky: Dočetl jsem se, že máte vystudovanou němčinu a hudební výchovu. Chápu správně, že sbormistrovství jste nikdy cíleně nestudovala?

Ano, chápete to správně; sbormistrovství jsem nikdy cíleně nestudovala. Spíš bych svou cestu sbormistryně nazvala školou života – setkávání se s mimořádnými a následováníhodnými lidmi, od kterých jsem se naučila hudbu milovat a se vší zodpovědností provozovat. Mými učiteli v tomto směru byli především Karel a Jiří Klimešovi, P. Josef Olejník a Petr Šumník.

V dnešní době se často klade obrovský důraz na tituly a diplomy, ale skutečná praxe, cílevědomost a schopnost naučit se vše sama mají v reálném světě mnohem větší váhu. Domnívám se, že lidé, kteří se vypracovali sami od nuly bez formálního vzdělání v oboru, mají často obrovské výhody. Například vysokou vnitřní motivaci – nikdo vás do toho nenutil, chtěla jste vy sama. Nebo praktické uvažování – neřešíte příliš teorii, ale to, co skutečně funguje v praxi. V hudebním světě, a zejména v tom sborovém, není formální titul z akademie zdaleka vším. Praxe, přirozená autorita a schopnost nadchnout lidi pro společnou věc jsou často mnohem důležitější než diplomy. Mnoho skvělých sborů vedou lidé, kteří se vypracovali sami, protože mají to nejdůležitější: vnitřní zápal a cit pro lidi. 

Samotný pěvecký sbor Campanella byl založen v roce 1967 a od svého založení je významnou součástí kulturního života města Olomouce. To dokládají i velmi nedávné úspěchy ze zahraničních výjezdů Campanelly: v červenci 2026 to byly dvě zlaté medaile na desátém ročníku mezinárodní soutěže pěveckých sborů Singapore International Choral Festival a o dva měsíce dříve rovněž dvě zlaté medaile, s oceněním Cum Laude, na Mezinárodním hudebním festivalu v belgickém Neerpeltu. Zdá se tedy, že byť je sboru šedesát let, je stále vitální. Čemu to zejména přisuzujete?

Ano, máte pravdu, v šedesáti už se chodilo do důchodu a tato „babička“ Campanella je stále ve formě. Lze to přisoudit především kombinaci silné komunitní identity a neúnavné energii klíčových osobností. Pro mě osobně je šedesátiletá tradice Campanelly hodně zavazující. Vnímám jako obrovskou zodpovědnost udržet její dobré jméno u nás i ve světě a dělám pro to posledních deset let maximum možného. Snažím se být srdcem sboru, zpěváky pozitivně motivovat, mít jasnou hudební vizi, být důsledná, pracovitá, poctivá v maličkostech, ale především k dětem přistupovat s empatií a láskou, povzbuzovat je a burcovat k nejlepším výkonům, jakých jsou jen schopni, umět dobře odhadnout jejich potenciál, neustále lákat mladou krev a zároveň si vážit zkušeností služebně starších zpěváků. Tím se přirozeně daří předávat sborová tradice a know-how. V Campanelle zpívají děti od deseti let do maturity, je to velký věkový rozestup, a až neuvěřitelně přirozeně se daří všechny zapojit.

Důležitá je také odvaha k inovacím; nebylo by dobré, kdyby sbor ustrnul v minulosti. Vedle klasického repertoáru je potřeba zařazovat také různé moderní aranže nebo spolupracovat s netradičními hudebními tělesy – jako je například projekt, který nás teď čeká. Účasti na soutěžích, zahraniční zájezdy, nahrávání, pěvecká soustředění nebo jen pravidelná odzpívání repertoáru v kvartetech jsou smysluplné výzvy, které udržují členy sboru v permanentní motivaci a touze se zlepšovat.

Zcela jedinečný je pak fenomén „sborové rodiny“. Zpívání je sice hlavní tmel, ale vitalitu udržují společné mimopěvecké akce, soustředění, nejrůznější oslavy – vznikají tak silná přátelství na celý život. Vím, o čem mluvím. Většina mých nejlepších přátel je právě z dob mého zpívání ve sboru.

Za každým vitálním sborem stojí samozřejmě schopný výbor nebo manažer, který řeší finance, granty, PR a logistiku. Sbormistryně a zpěváci se pak mohou soustředit čistě na hudbu. Na našich úspěších se tak jistě podepisuje stabilní a funkční zázemí s organizačně velice schopnou paní ředitelkou dr. Ivetou Hlubinkovou, která stála při zrodu ZUŠ Campanella, a v neposlední řadě je to zcela nepochybně systematická práce mých kolegyň sbormistryň s dětmi ve všech třech přípravných odděleních… Je toho hodně, co všechno se za úspěchy sboru skrývá.

Repertoár sboru je velmi široký a všestranný a sahá od gregoriánského chorálu, renesanční polyfonie a klasicismu až po současné autory. A právě poslední zmíněná položka bude potvrzena zanedlouho účinkováním na olomouckém festivalu soudobé hudby Opera Schrattenbach. Nebývá problém děti přesvědčit k angažované účasti na projektech soudobé hudby? Přece jen, leckomu současná tvorba „nevoní“…

Tak to se ale rozhodně netýká zpěváků Campanelly. Tvorbu soudobých autorů zařazuji do repertoáru sboru velice často a ráda. Dětem je srozumitelná.

Na podobném projektu interpretace minimalistické hudby jsme však doposud s dětským sborem neparticipovali; bude to naše premiéra a musím říct, že je to pro nás velká výzva. Odhlédnu-li od specifik dětského zpěvu, zpívat minimalistiskou hudbu je vždy obrovská interpretační i psychická výzva, která od zpěváků vyžaduje úplně jiný druh mistrovství než klasický sborový repertoár. Na první pohled se přitom může zdát jednoduchá – málo tónů, neustálé opakování, zdánlivý klid. Realita je ovšem taková, že minimalismus neodpouští vůbec nic. Mezi největší úskalí pro zpěváky patří například absolutně nekompromisní intonační nároky. V minimalistických plochách držíte dlouhé tóny nebo opakujete krátké motivy nad pulzujícím doprovodem. Jakékoli zakolísání v intonaci okamžitě „tahá za uši“. Náročný je také rytmus a fázování. Tyto skladby jsou většinou postavené na rytmických posunech. Zpěvák musí udržet svůj rytmický vzorec, i když ostatní zpěváci kolem něj dělají totéž, ale posunuté o jednu osminovou notu. Je strašně snadné nechat se strhnout. Důležitá je taky neustálá kontrola dechu a dynamiky. Často se zpívá v dynamice pianissimo nebo tak zvaně straight tone. Udržet stabilní, čistý tón bez vibrata po dlouhou dobu je pro hlasivky fyzicky velmi únavné. Snad nejdůležitější je ale vědomá koncentrace. Neustálé střídání taktů a nekonečné repetice vyžadují maximální soustředění. Stačí na vteřinu polevit v pozornosti, ztratit přehled o počtu opakování a celá struktura skladby se zhroutí.

Co bude pro nás další novinkou – pro mě rozhodně ne pozitivní – je, že děti budou zpívat z not, bez nich to bohužel nepůjde, kontakt se mnou nebude tak intenzivní, jak bych chtěla, respektive jak jsem zvyklá. (Campanella zpívá na koncertech výhradně zpaměti.)

Vzpomínám si, že podobně velkou výzvou byl kdysi nácvik renesančních polyfonií, které jsem s dětmi začala zařazovat do repertoáru přibližně před pěti lety. Prvního půl roku to absolutně nešlo, nechápali, co po nich chci. Interpretace renesanční polyfonie je pro dětský sbor skutečně jednou z největších uměleckých a pedagogických výzev, ale zároveň neobyčejně obohacující disciplínou. Na rozdíl od homofonní hudby, kde děti zpívají jasnou melodii doprovázenou akordy, renesanční polyfonie vyžaduje naprosto odlišné myšlení, vnímání času a jinou techniku hlasu. Děti jsou zvyklé orientovat se často podle dominantního sopránu. V polyfonii je každý hlas samostatnou, rovnocennou linií. Když jeden hlas zaváhá, nemají se ostatní hlasy o co opřít. Ztratily najednou jakousi záchrannou síť…  To bylo pro děti nové a nevěděly si s tím rady. Renesanční skladby nestojí na metrickém taktu (dnes vnímaném jako „těžká–lehká“ doba), ale na přirozeném toku slova a melodie. Děti mají tendenci „přirážet“ jednotlivé doby, což renesanční lehkost okamžitě rozbije. Nová pro ně byla také práce s dechem a dlouhé fráze. Renesanční linie (například u Palestriny nebo u Victorii, které s oblibou zpíváme) vyžadují dokonalé legato a plynulý střídavý dech, což je pro mladší zpěváky fyzicky náročné. Dnes už si troufám tvrdit, že renesanční polyfonie zpívat umí a zpívají je moc rádi. Důkazem tohoto mého tvrzení je například fakt, že při jakékoliv návštěvě kostelů na našich častých zahraničních cestách, samy od sebe začnou zpívat nějakou renesanční polyfonii… Minimalistickou hudbu asi nikdy samy od sebe zpívat nezačnou, protože by musely s sebou mít noty. (úsměv)

Letošní Opera Schrattenbach je věnována kulatým narozeninám skladatele a muzikologa Víta Zouhara. Jako Campanella během koncertu uvedete mimo jiné světovou premiéru Zouharovy skladby Mirabiles, což v překladu může být „obdivuhodné“, „podivuhodné“, „úžasné“ nebo „zázračné“. Jak si název překládáte vy sama? A v jakém ohledu je „váš překlad“ ve skladbě přítomný? Kde ono „mirabiles“ spatřujete?

To je moc zajímavá otázka. Stejnou mi položily i děti, když jsem jim novou skladbu předložila. Spokojily se tehdy s mým výkladem latinského původu tohoto slova a tradicí duchovní hudby. Protože jsem dost poznamenaná svou profesí jazykářky, je pro mě důležitý taky tvar množného čísla mirabiles, které odkazuje na „zázračné věci“, „obdivuhodné bytosti“ či „skutky“. Vzhledem k etymologii slova miror – divit se, žasnout – mohl taky skladatel použít tento název jako jakýsi programový prvek či úmysl, že by skladba sama o sobě měla posluchače uvést do stavu estetického úžasu, překvapení a obdivu nad krásou umění. V historii se zapsalo také slovní spojení Annus mirabilis (Zázračný rok), což označuje rok, kdy došlo k převratným objevům. Takže by se skladba s názvem Mirabiles rovněž mohla chápat i v tomto kontextu a mohla být koncipována jako oslava zlomových momentů a výjimečného období plného úžasných události, které skladatel v letošním roce prožívá. Každopádně se na to Vítka příležitostně zeptám, co tímto názvem vlastně zamýšlel a co my si jen domýšlíme. Možná to je jen jeho zvolání „úžasné“, které tak rád používá. (úsměv)

Jak dlouho se vlastně znáte s Vítem Zouharem?

Profesora Víta Zouhara znám od třetího ročníku svého studia na vysoké škole, takže přibližně pětatřicet let. (Je to možné?). Studovala jsem germanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Palackého a hudební výchovu na Pedagogické fakultě téže univerzity a pana Zouhara (tenkrát to byl jen magistr) jsme dostali ve třetím ročníku na výuku předmětů Rozbor skladeb, Nauka o hudebních nástrojích a Hudební formy. Byl to neuvěřitelný úkaz v pozitivním smyslu slova! Tak energického a pozitivně naladěného člověka jsem do té doby snad ještě nepoznala. Ještě v průběhu studia, v roce 1995, jsem začala zpívat v nově vzniklém souboru Ensemble Damian, který založil a dodnes vede můj spolužák Tomáš Hanzlík, a začali jsme postupně interpretovat Zouharovy a Hanzlíkovy opery na barokní texty. Bylo to něco nového a ohromně nás to všechny naplňovalo. Aktivně jsem se v tomto souboru angažovala sólově přes dvacet let.

Jméno Zouhar je významně spjato s jiným, a to Bohuslav Martinů. Pokud váš vztah s Vítem Zouharem je dlouhý a vřelý, je podobný i ten Campanelly k Martinů? Předpokládám, že Otvírání studánek děti zpívaly nejednou…

Adjektivum „vřelý“ je opravdu trefné. Takový skutečně můj vztah k Vítkovi je. Tohoto člověka si musí zamilovat pro jeho srdečnost zkrátka každý.

Vztah Campanelly k Bohuslavu Martinů je dnes už velice dobrý, ale musím říct, že se rodil dlouho a bolestně. Campanella má v repertoáru sedm jeho skladeb – většina je z cyklu Říkadla. Z počátku jsem vybírala ty zpěvnější, jednodušší – Vynášení smrti, Mořenu, Zavírání lesa, Hlásání pasaček s krásnou sólovou pasáží – a v loňském roce přišel jeden ze starších zpěváků s nápadem, že bychom mohli nacvičit Konečnou smrt. Při prvním poslechu jsem si řekla, že to je nad možnosti našeho sboru, ale výzva ve mně hlodala tak dlouho, až jsem skladbu přece jen přinesla do zkoušky a začala nacvičovat. Nevím, jestli ji znáte, ale tak náročnou skladbu jsme do té doby v repertoáru neměli. Text říkadla Byl jeden domeček, v tom domečku stoleček… absolutně nekoresponduje s náročnými melodickými pasážemi. Bylo to hodně těžké vydržet nechuť dětí, tolikrát už jsem nad tím chtěla zlomit hůl. V listopadu 2025 jsme ji zazpívali u příležitosti křtu dvanácti svazků souborného vydání korespondence Bohuslava Martinů (mimochodem i za tímto publikačním počinem stojí Vít Zouhar) v kapli Božího těla a obecenstvo bylo z interpretace této skladby doslova nadšené – děti zažily standing ovation. Tenkrát se vztah k této skladbě rehabilitoval a zamilovaly si ji dokonce natolik, že jsme ji zařadili mezi tři skladby, které jsme zpívali na zmíněné soutěži v Singapuru letos v červenci. Všech třináct porotců ohromila stejně jako publikum tenkrát při křtu… Je opravdu strhující. Zpívali jsme ji s Campanellou na koncertech už nejmíň desetkrát a vždycky mi běhá mráz po zádech.

A ještě k vaší otázce k Otvírání studánek: Možná se budete divit, ale kantátu Otvírání studánek si Campanella za posledních deset let, co ji vedu, zazpívala jen jednou jedinkrát. Bylo to s Moravskou filharmonií pod vedením dirigenta Jakuba Kleckera. Je mi to upřímně líto, že se naše hudební cesty neprotínají více. Přitom je tolik krásných děl, které bychom mohli společně provádět. Je to škoda!

Koncert 4. listopadu tvoří výhradně skladby Víta Zouhara a počítá kromě sboristů a klavíristy i s účastí uskupení Different Hearing Laptop Ensemble a jejich uměleckým vstupem, který je charakterizován jako „interactive music laptop performance“. To zní poněkud abstraktně… Můžete přiblížit, o co konkrétně se jedná?

Different Hearing Laptop Ensemble je soubor, který při svých performancích vytváří pestré zvukové plochy vznikající na základě interaktivního mísení nahrávek reálných či mírně upravovaných zvuků, které můžeme každý slýchat kolem sebe v běžném životě. Stejně tak využívají i úryvky nahrávek již existující hudby, zejména skladeb Víta Zouhara. Takto je uslyšíte premiérově i na koncertě s Campanellou. Trojice hudebníků – prof. Vít Zouhar, dr. Gabriela Coufalová, dr. Jaromír Synek – bude svými zvukovými hrami dotvářet prostor určovaný sborovými skladbami, zároveň do nich bude vstupovat, reagovat na ně a znít spolu s nimi.

„EUOUAE – Hudební performance pro hlasy a laptopy“ – tak zní název koncertu, při němž Campanella vystoupí v kapli Božího Těla v Uměleckém centrum Univerzity Palackého v Olomouci. A oficiální stránky sdělují, že „EUOUAE je zkrácenou variantou závěru gregoriánského chorálu Gloria Patri. Místo slov ‘saeculorum Amen’ zůstávají a přeznívají pouhé samohlásky. Rozeznívají architekturu prostoru, architekturu věčných vzpomínek. EUOUAE je volným pokračováním hudebních a vizuálních her.“ Leckdo by snadno mohl namítnout, že spojení gregoriánského chorálu a živé elektroniky je „trochu moc“. Jak byste oponovala?

Když jsem dětem před prvním nácvikem části EUOUAE motivačně položila otázku, jaké sousloví se za touto zkratkou skrývá, okamžitě čtyři zpěváčci zvedli ruku a řekli správnou odpověď. Jsou na tyto duchovní texty zvyklí…

V akustice kaple Božího těla se samotné vokály krásně nesou a není třeba je špinit dalšími konzonanty. (úsměv) Text není určitě to nejdůležitější, co si má posluchač z tohoto koncertu odnést. A jestli spojení gregoriánského chorálu a živé elektroniky není „trochu moc“, to si s dovolením přijďte poslechnout ve středu 4. listopadu sami. Snad naleznete odpověď.

Foto: archiv Jany Synkové, archiv KlasikaPlus, archiv Singapurského festivalu, archiv Opery Schratternbach

Facebook X E-mail WhatsApp