V neděli 8. listopadu v Praze poprvé vystoupí přední americký basbarytonista Christian Van Horn. V Obecním domě představí za doprovodu Prague Philharmonia program nazvaný Ďábel i král, jenž odkazuje nejen na dramaturgii samotného večera, ale i na pěvcův hlasový obor, v němž mají nezastupitelné místo záporné a nesympatické postavy. Osmačtyřicetilého pěvce už mohou znát naši diváci kinopřenosů z Metropolitní opery. Objevil se například v projekci Belliniho Puritánů, Offenbachových Hoffmannových povídek, Donizettiho Lucie z Lammermooru, Bergova Vojcka, ale také opery Anděl zkázy od soudobého autora Thomase Adèse. Poprvé na sebe upozornil roku 2003, kdy zvítězil v každoroční soutěži Metropolitan Opera National Council Auditions a postupně se propracoval na přední americké i evropské scény.

S jakými pocity se chystáte na pražský koncert?

Nechci, aby to znělo jako lichocení, ale Praha je jedno z nejkrásnějších měst, jaká jsem kdy navštívil. Pracoval jsem v Paříži i ve Vídni, a Praha za nimi v ničem nezaostává. Architektura, panorama města i kultura z ní dělají výjimečné místo. Opravdu se nemůžu dočkat, až tu zazpívám svým fanouškům.

Jste často označován za nejpůsobivějšího „ďábla“ operního světa. Na pražském koncertě se převtělíte hned do tří takových charakterů, jednoho italského a dvou francouzských. V čem se Mefistofele z opery Arriga Boita, Méphistophélès z Fausta a Markétky od Charlese Gounoda a Méphistophélès z Berliozova díla Faustovo prokletí liší?

Jsou to různé verze téže postavy. Každá z nich má odlišný hudební a dramatický charakter, nelze k nim přistupovat stejným způsobem. Boito je poměrně dramatický, ale přesto jeho Mefistofele dává prostor i bel cantu. Pro mě to byla vysněná role – ztvárnit tuto titulní postavu je pro můj hlasový typ poměrně vzácná příležitost. Gounodův Méphistophélès spadá do tradičnějšího francouzského operního stylu. Berlioz pak spojuje tento styl s momenty značné dramatické síly. U Berlioze je škála vokálních prostředků obzvláště široká: někdy potřebujete velmi lehký zvuk, jindy zase mnohem dramatičtější.

Hned čtyři archetypy zla prochází Offenbachovou operou Hoffmannovy povídky. Jaké to je přepínat mezi nimi během několika hodin?

V mém pojetí existují tyto záporné postavy v Hoffmannově mysli. Jsou to ďáblíci, kteří mu našeptávají, že není dost dobrý, že nemůže uspět, ani získat dívku. To je pro mne jakási nit, která spojuje všechny čtyři postavy, i když každou z nich ztvárňuji jinak. Z hlasového hlediska je to výzva – každé postavě dát odlišnou charakteristiku. Například Coppélius je obzvláště úlisný, a tak do něj vnáším jistou karikaturu.

Figurou mimo pozemské zákony je vlastně i Mozartův Don Giovanni, jímž jste nedávno zahájil sezonu v Lyric Opera of Chicago. Jaké jsou její největší psychologické a technické výzvy?

Psychologickou výzvou je vcítit se do postavy, s níž nesdílím nedostatek empatie. Giovanni se za nic neomlouvá. Má své přesvědčení a drží se ho až do samého konce. Neztotožňuji se s jeho lhostejností k ostatním lidem, ale chápu jeho ambice a sebevědomí. To mi umožňuje se do něj vcítit. Studium temnější postavy mi umožňuje prozkoumávat situace, s nimiž bych se ve svém vlastním životě nikdy nesetkal – a ani bych si je nevybral. Ta svoboda je fascinující.

Souhlasíte s názorem, že Mozartova hudba slouží jako balzám pro hlas či jako jakýsi „reset“ po zpívání náročných rolí třeba romantického repertoáru? Mnoho zpěváků tvrdí, že Mozart je pro hlas prospěšný, ale od některých jsem zase slyšela, že Mozart je ve skutečnosti velmi obtížný. Jak je to s ním tedy?

Myslím si, že Mozart může být takovým „resetem“, ale možná z jiného důvodu, než se obvykle uvádí. Pro mě to není jen o tom, že ta hudba je krásně napsaná pro hlas. Jde o to, že musíte zpívat s dobrou technikou, abyste celý večer zvládli. Jedinou Mozartovou rolí, kterou v současné době zpívám, je právě Don Giovanni. A série představení mě vždy donutí vrátit se k základům zpěvu. Když neustále cestujete a přecházíte mezi různými hudebními styly, mohou se do zpěvu vkrádat určité zlozvyky. Mozart vyžaduje specifický přístup a právě v návratu k základům nacházím regenerační účinek. Je to náročné, a právě proto to může být užitečné.

Často zdůrazňujete, jak důležitá je trpělivost a pozvolné budování kariéry i ve vašem hlasovém oboru. Mnoho mladých barytonistů začne brzy zpívat náročný Verdiho či Wagnerův repertoár. Jakou radu byste dal mladší generaci na základě svých vlastních zkušeností s interpretací velkých dramatických rolí?

Moje rada je vždy stejná: není kam spěchat. Nečeká se od vás, že vše zvládnete už ve dvaceti pěti letech. Všechno chce čas, i když odmítnout příležitost může být velmi těžké. Viděl jsem mladé zpěváky, kteří dostali lákavé příležitosti, ještě než byli připraveni po hlasové, fyzické či psychické stránce. Umět zazpívat velkou árii je jedna věc; zvládnout celé zkouškové období a náročnou sérii představení je věc druhá. Výdrž hraje obrovskou roli. Můžete být velmi dobrým mladým zpěvákem, a přesto potřebujete čas, abyste se naučili zvládat život na cestách a přitom podávat trvale špičkové výkony. To vyžaduje zralost a zkušenosti. Je to maraton, ne sprint.

Jak si po všech těch letech na jevišti udržujete svou technickou kondici a jak se váš hlas vyvíjel od dob, kdy jste studoval na Yale School of Music?

Techniku vnímám jako něco, co člověk neustále objevuje. Hlas zraje, tělo stárne a je třeba přehodnocovat, co funguje. Nikdo nemůže předpokládat, že jeho technika je hotová a že jeho hlas zůstane navždy stejný. Dbám na fyzickou kondici, pečlivě si hlídám stravu a s alkoholem zacházím opatrně. Udržovat hlas znamená neustále se vyvíjet a přizpůsobovat se, ne se spoléhat na to, co fungovalo v dřívější etapě života.

Kdo jsou vaši oblíbení barytonisté nebo basisté z minulosti a proč?

Chovám obrovský obdiv ke zpěvákům, kteří v opeře působili přede mnou; jejich repertoár i jejich profesní dráha mne fascinují. Mezi mé oblíbence rozhodně patří od počátku Cesare Siepi, Samuel Ramey a Nikolaj Gjaurov. Později, když jsem si začal uvědomovat, že jsem basbarytonista, jsem pozorněji poslouchal Jamese Morrise a Normana Treiglea (americký basbarytonista činný v padesátých a šedesátých letech dvacátého století – pozn.red.). Poslech Treiglea měl pro mne obzvláště velký význam. Ta část jeho hlasového rozsahu, ve které se očividně cítil nejkomfortněji – vyšší střední poloha, těsně nad notovou osnovou – se mi zdála blízká. Poslech jeho zpěvu mi umožnil ujasnit si posazení mého vlastního hlasu. Gjaurova jsem naprosto zbožňoval, ale připadalo mi, že těžiště jeho hlasu leží níže než u mne. Tento rozdíl mi pomohl pochopit, že obdivovat zpěváka a sdílet s ním jeho hlasový rozsah jsou dvě různé věci.

Když posloucháte nahrávky řekněme z třicátých až šedesátých let minulého století, myslíte si, že se pěvecká technika od té doby nějak proměnila?

K myšlence, že existuje pouze jedna správná pěvecká technika, přistupuji opatrně. Technika je nesmírně osobní záležitost. Když dáte do jedné místnosti pět zpěváků, pravděpodobně uslyšíte pět různých vysvětlení toho, co je pěvecká technika. Dobrý učitel vám dá základy, ale vy sami musíte přijít na to, jak tyto základy fungují právě u vašeho vlastního hlasového nástroje. Já jsem některé z nejdůležitějších objevů o svém hlase učinil, když jsem byl ve zkušebně sám s diktafonem. Na starších nahrávkách znějí určité hlasy mým uším jako ne zcela dostatečně opřené, ale do jaké míry je tento dojem ovlivněn samotnou nahrávkou? Tito zpěváci ale často vystupovali ve velkých divadlech, takže jejich hlasy se zjevně dobře nesly. Je tedy těžké přesně vědět, jak jim jejich technika sloužila. A koneckonců pokud hlas danému zpěvákovi spolehlivě funguje, je to pro mě důležitější než to, zda to odpovídá nějaké předepsané metodě.

Účinkoval jste i v dílech významných soudobých skladatelů jako jsou Thomas Adès a Tan Dun. V čem se liší studium soudobého díla od interpretace klasického repertoáru?

Největším rozdílem je absence něčeho jako výchozí bod. Pokud se učím Gounodova Fausta, mohu porovnat mnoho nahrávek a interpretací. U nového díla si výchozí bod musíte stanovit sami. Vzpomínám si, že když jsem se připravoval na Tan Dunovo dílo Tea: A Mirror of Soul, měl jsem k dispozici jen velmi málo zvukových záznamů – i to byly spíš snímky z generálky než komerční nahrávka, kterou bych mohl použít jako referenční. Připadalo mi, jako bych začínal od nuly. To s sebou ale přináší určitý druh tvůrčí svobody. U Verdiho existuje dlouhá tradice, která dokládá, co všechno už bylo v jeho interpretaci vykonáno a co je možné. U soudobé hudby pomáháte tyto možnosti vytvářet. Pokud máte navíc osobní kontakt se skladatelem, ten může váš hlas poznat a tvořit tak, aby vynikly jeho silné stránky. Ve výsledku to může být obohacující pro všechny zúčastněné.

Moderní opera vyžaduje od zpěváků náročné herectví, zejména v éře kinopřenosů Met in HD. Jak se dají skloubit fyzické nároky moderní inscenace se základní potřebou pevné dechové opory?

Fyzické herectví je dnes součástí práce. Zpíváme na podlaze, na kolenou a ze všech možných jiných nepohodlných pozic. Tvrdě pracuji na tom, abych se udržel v kondici, abych mohl i nadále splňovat tyto nároky na vysoké úrovni. Existují však hranice a je třeba si je uvědomit. Už jsem se dostal do situace, kdy jsem řekl: „Z toho stolu už skočit nemůžu!“ Existuje také hranice toho, jak dlouho může kdokoli zpívat na kolenou. Mou prioritou byla vždy vokální linie a krása zvuku. Jsem ochotný vydat fyzicky maximum, ale pokud nějaká akce ohrožuje zpěv, je třeba to řešit. Hlas je na prvním místě.

A v čem jsou náročná zmíněná představení vysílaná do kin v porovnání s běžným divadelním představením?

Největší rozdíl spočívá v tom, že musíme vnímat kamery. Kromě pokynů od operního režiséra dostáváme také pokyny od režiséra televizního přenosu. Může se stát, že vás požádá, abyste udělali tři kroky dopředu nebo se otočili směrem ke světlu, protože i když zrovna nezpíváte, jste součástí záběru. Takže si musíte být vědom, že se kdykoli můžete objevit na obrazovce. V divadle víte, že teď téměř všichni sledují sopranistku, zatímco vy stojíte stranou. Nepřestáváte být soustředěný, ale víte, že nejste v centru pozornosti. Při televizním přenosu se ale kamera může náhle přiblížit k vám, aby zachytila vaši reakci. Dalším faktorem, který je třeba zohlednit, jsou detailní záběry: kamera se může přiblížit přímo k vašemu obličeji. Musíte neustále kontrolovat, jak je váš výkon vnímán diváky v hledišti i kamerami.

Zpěváků se často ptám, co si myslí o moderních operních inscenacích. Nakolik vám osobně vadí, že dnes už ani nepoznáte, jestli se hraje Don Giovanni, Mistři pěvci norimberští nebo Don Carlos…?

Pracoval jsem na tradičních inscenacích, avantgardních inscenacích, minimalistických inscenacích i na inscenacích přesunutých do zcela jiných historických období. Myslím, že místo je pro všechna pojetí. Musíme neustále zkoumat různé způsoby, jak příběhy vyprávět. Mám rád muzea a staré mistry, ale pokud máme i nadále uvádět Dona Giovanniho, jsem otevřený tomu, abychom se na něj podívali z nového úhlu. Mou podmínkou je, aby interpretace dávala smysl z hlediska samotného díla. Autoritou jsou pro mne partitura a libreto. Pokud režisér obojí respektuje a dokáže vysvětlit, jak příběh zapadá do nové vize, rád to s ním budu objevovat. Pokud je koncept v rozporu s textem, začínám v něj ztrácet důvěru.

Už několik let vytváříte vlastní podcast, v němž přibližujete operní zákulisí a nabízíte vlastní pohled na operní svět. Co vás k němu přivedlo? A koho si zvete jako hosty?

Podcast mi poskytuje přímý kontakt s publikem, fanoušky a mladými zpěváky. Je pro mě také něco jako terapie. Chci, aby lidé slyšeli, jaké to vlastně je, živit se zpěvem. Často se ten příběh přikrášluje, slyšíme jen jeho úžasné části, případně naopak ty velmi složité. Snažím se tedy vyprávět realitu tak, jak ji prožívám. Moji nejoblíbenější hosté jsou moji blízcí přátelé, například barytonista Quinn Kelsey nebo mezzosopranistka Jamie Barton. Jsou to lidé, s nimiž rád mluvím i mimo práci, lidé, s nimiž sdílím život na cestách. Když přijdou do podcastu, v podstatě jen nahrávám čas, který bychom normálně strávili společně. Právě proto jsou tyto rozhovory moje nejoblíbenější. Už si nedokážu představit, že bych podcast nedělal.

Foto: archiv KlasikaPlus.cz, archiv umělce

Facebook X E-mail WhatsApp