Filip Urban je český dirigent, jehož působení zahrnuje symfonický i operní repertoár a projekty propojující hudbu, tanec a divadlo. Spolupracoval s Českou filharmonií, Dekkadancers i Janáčkovou filharmonií Ostrava. Vedle umělecké kvality považuje za zásadní také vzájemnou důvěru a lidský rozměr spolupráce. V Národním divadle moravskoslezském se nyní podílí na přípravě scénického provedení Verdiho Rekviem.

Vystudoval jste JAMU, obor dirigování. Co to znamená?

Inu, jsem dirigent! (smích) Vystudoval jsem dirigování na brněnské JAMU u profesora Jana Zbavitele a nyní dokončuji doktorské studium. Dirigování se ale nedá naučit jen ve škole. Je to živá práce s lidmi, při které se musíte neustále rozhodovat, naslouchat a hledat společnou představu o hudbě. Už během studií jsem proto vyhledával příležitosti k práci s orchestry a postupně si ověřoval, jakým způsobem chci hudbu interpretovat a s hráči spolupracovat.

Ale nejprve se o vás muselo vědět. Předpokládám, že jste se během studia účastnil dirigentských soutěží.

Soutěže a stáže pro mě byly důležitou součástí profesního vývoje. V letech 2021 a 2022 jsem absolvoval dirigentskou stáž na Hochschule für Musik Carl Maria von Weber v Drážďanech, kde jsem pracoval pod křídly pana profesora Ekkeharda Klemma. Díky jeho podpoře jsem dostal také příležitost dirigovat několik koncertů.

Výrazným mezníkem se pro mě stalo vítězství v prvním ročníku dirigentské soutěže Karlovarského symfonického orchestru v roce 2023. Její specifikum spočívá v tom, že o vítězi rozhodují sami hráči orchestru. Vítězství otevřelo cestu k další spolupráci, která pokračuje již třetí sezonu. V únoru 2027 nás čeká abonentní koncert s Koncertem pro housle a orchestr Philipa Glasse, Ravelovou suitou Má matka husa a Symfonickými tanci Sergeje Rachmaninova. Ke Karlovarskému symfonickému orchestru mám dnes velmi blízký vztah. Spojuje nás nejen společná práce, ale také vzájemná důvěra a řada společných zážitků.

V roce 2024 jsem se stal laureátem Mezinárodní dirigentské soutěže Felixe Mendelssohna. Ve stejném roce jsem se jako jediný český účastník zúčastnil Nordic Masterclass v Dánsku pod vedením Jormy Panuly, která vyvrcholila závěrečným koncertem s Odense Symphony Orchestra. Další významnou zkušeností byla účast v mezinárodní operní dirigentské soutěži v královské opeře v belgickém Lutychu, kde jsem se v konkurenci přibližně dvou set padesáti účastníků probojoval mezi čtyřiadvacet nejúspěšnějších. Každá z těchto zkušeností mi přinesla nové podněty a možnost konfrontovat vlastní přístup s různými interpretačními tradicemi.

Žijete v Brně. Máte jistě ambice se i zde realizovat…

Brno je pro mě důležitým profesním zázemím, už díky JAMU a zdejšímu hudebnímu prostředí. Působím jako šéfdirigent Symfonického orchestru Konzervatoře Brno a práce s ním mě velmi baví. Setkávám se zde s mimořádně talentovanými hráči, kteří mají chuť na sobě pracovat a jsou otevření novým podnětům. Těší mě připravovat s nimi koncerty na vysoké umělecké úrovni a zároveň je vést k tomu, aby byli co nejlépe připraveni na vstup do profesionálního hudebního života. V říjnu nás čeká premiéra opery Bohuslava Martinů Divadlo za bránou v rámci festivalu Janáček Brno. Pro studenty je to cenná příležitost setkat se s méně obvyklým operním repertoárem a poznat nároky divadelního provozu.

Pokud jde o další působení v Brně, myslím si, že člověk by měl následovat především příležitosti a projekty, které ho umělecky oslovují. Moje profesní dráha se v současnosti rozvíjí také v Praze a Ostravě, kde se mi otevírají zajímavé možnosti. Brno má mimořádné hudební zázemí, ale každý umělec si musí hledat vlastní cestu a ta nemusí vždy vést pouze jedním směrem.

Je v Brně ještě možnost dirigovat jiný orchestr než profesionální? Amatérské orchestry už přece zanikly…

Amatérské orchestry rozhodně nezanikly, jen často stojí mimo hlavní pozornost veřejnosti. V Brně stále působí například Komorní dechová harmonie, která navazuje na tradici dechové sekce někdejšího Symfonického orchestru železničářů. Je spojena s brněnskou Hvězdárnou a její duší je klarinetista, bývalý ředitel Hvězdárny a můj dobrý přítel, profesor Zdeněk Mikulášek. S KDH spolupracuji od roku 2018. Právě tento orchestr byl mou první dirigentskou zastávkou, když jsem jako student přišel do Brna. Souborem prošla řada studentů konzervatoře a JAMU, včetně osobností, jako jsou Jakub Hrůša, David Mareček či Robert Kružík. Jsem rád, že jsem s ním dodnes spjat. 6. prosince 2026 nás čeká koncert s díly Ludwiga van Beethovena.

Ale to je zřejmě ojedinělý orchestr, nebo je u nás takových amatérských souborů víc?

Určitě jich existuje celá řada. Sám jsem šéfdirigentem Symfonického dechového orchestru Májovák Karviná, který sdružuje hráče z celé České republiky i ze zahraničí a před několika lety oslavil sto patnáct let od svého založení. Jeho umělecké ambice přesahují běžnou představu o amatérském orchestru. V Ostravě se například podílel na provedení Mahlerovy Symfonie č. 8 v Trojhalí Karolina, získal řadu mezinárodních ocenění a v červnu 2027 nás čeká zahajovací koncert Mezinárodní soutěže dechových orchestrů v Praze. Májovák je pro mě důkazem, že amatérský status nijak nevylučuje vysokou uměleckou úroveň. Jeho hráči mají mimořádné nasazení, vysoké hudební ambice a chuť pouštět se do náročných projektů. Právě tato kombinace je důvodem, proč si spolupráce s nimi tolik vážím.

Klasika, nebo moderní projekty? Co je vám bližší?

Takhle se to nedá jednoznačně říct. Důležitá je pro mě především kvalitní spolupráce se zapálenými a výbornými muzikanty. V posledních letech ji zažívám také při mezioborových projektech se souborem Dekkadancers v Praze. V roce 2024 jsme společně s Českou filharmonií uvedli inscenaci Jonathan Livingston Racek ve Dvoraně Rudolfina. Projekt propojuje hudbu, tanec a mluvené slovo, na němž se výrazně podílejí herci Jiří Lábus a Vilém Udatný. Jejich interpretace dává příběhu další rozměr. Inscenace se setkala s mimořádným ohlasem a hráli jsme například ve vyprodaném Gongu na Colours of Ostrava, na festivalu Smetanova Litomyšl i v rámci festivalu Divadelní svět Brno.

V září letošního roku jsem začal dirigovat také scénický projekt Má vlast, který propojuje Českou filharmonii, Dekkadancers a Divadlo bratří Formanů. Je to pro mě výjimečná příležitost nejen umělecky, ale i lidsky. Se souborem Dekkadancers mě totiž spojuje osobní pouto. Jsou to neuvěřitelní profesionálové, ale zároveň skvělí lidé, s nimiž si velmi rozumím. Právě spojení mimořádné umělecké úrovně a lidských kvalit považuji za něco vzácného. Těším se na další uvedení Mé vlasti, Racka a také na plánované zájezdy do dalších měst a na festivaly.

A co operní divadla? Jaké máte zkušenosti?

Své první větší operní zkušenosti jsem získal v Moravském divadle v Olomouci, kde jsem dirigoval například opery La clemenza di Tito, La traviata a Prodaná nevěsta. Velkou radost jsem měl také z pozvání ke spolupráci do Národního divadla v Košicích, kde jsem debutoval v Pucciniho opeře Tosca s Eliškou Weissovou v titulní roli. Velmi mě bavila také Sněhová královna současného skladatele Sergeje Baneviče, kterou jsem pro Košice hudebně nastudoval. Divadlo má vynikající soubor a publikum, které svým umělcům opravdu fandí. Vzniká tam atmosféra, kterou člověk nezažije všude. V této sezóně se do Košic vrátím a velmi se na další spolupráci těším.

Významnou součástí mé práce je také spolupráce s hudebním ředitelem Markem Šedivým v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Podílel jsem se na přípravě a uvádění řady inscenací. V minulé sezóně jsem dirigoval operu La traviata, balet Peer Gynt a Prokofjevovu operu Hráč. V této sezóně hudebně nastuduji balet Giselle, čeká mě také Louskáček a v závěru sezóny budu společně s dirigentem Sanderem Teepenem připravovat operu Mrtvé oči Eugena d’Alberta.

V současnosti se podílím také na přípravě scénického provedení Rekviem Giuseppe Verdiho. Jde o mimořádně náročný projekt, který klade vysoké nároky na všechny zúčastněné. Od orchestru a sboru až po sólisty a celý inscenační tým.

V Ostravě si vás vůbec oblíbili… Máte dobré jméno i ve filharmonii…

V Ostravě jsem se narodil, mám ji rád a před dvěma lety jsem od města obdržel titul Talent roku. Ve filharmonii jsem měl možnost uspět v náročném tříkolovém výběrovém řízení na pozici asistenta šéfdirigenta Janáčkovy filharmonie Ostrava, kterou jsem zastával do minulé sezóny. Podstatné pro mě je, že si mě stejně jako v Karlových Varech vybral sám orchestr. V porotě zasedli také šéfdirigent Daniel Raiskin a generální ředitel České filharmonie David Mareček. Díky této pozici jsem měl příležitost spolupracovat s řadou výrazných dirigentských osobností, mimo jiné s Danielem Raiskinem, Andreyem Boreykem, Gáborem Kálim, Ingem Metzmacherem, či Lawrencem Fosterem. Byla to pro mě cenná zkušenost a možnost poznávat různé přístupy k práci s orchestrem.

V profesním životě je pro mě důležitá především vzájemná důvěra a lidská i umělecká chemie. Rád spolupracuji s lidmi, se kterými si rozumím a se kterými sdílím podobné hodnoty. Nemám jeden konkrétní dirigentský vzor, ale obdivuji osobnosti, které si na nic nehrají a jejichž autorita vychází přirozeně z jejich osobnosti i práce. Doba despotických dirigentů je podle mě pryč. Orchestr velmi rychle pozná, kdo před ním stojí, a důvěru si nelze vynutit. Když mezi dirigentem a hráči vznikne respekt a vzájemné porozumění, může se práce posouvat mnohem dál. Právě taková spolupráce mě naplňuje.

Foto: archiv Filipa Urbana

Facebook X E-mail WhatsApp