Festival Janáček Brno pokračoval koncertem ve středu 11. listopadu v Mahenově divadle. Vystoupil Orchestr se Sborem Národního divadla v Praze pod taktovkou dirigenta Christophera Warda spolu se sólisty Máriou Porubčinovou, Alešem Brisceinem, Svatoplukem Semem a Danielem Matouškem a provedli koncertně Pohádku Josefa Suka a Šárku Leoše Janáčka, které spojuje libreto Julia Zeyera. Neobvyklý večer se těšil velkému zájmu i ovacím.

Koncertní provedení oper je vždy záležitostí diskutabilní, ale v případě Šárky Leoše Janáčka šlo o velmi zajímavý vhled do možností provedení. A také podnětnou konfrontaci s nedávno uvedenou Janáčkovou Šárkou v Besedním domě (reflexe ZDE). Snad i proto se koncert těšil velkému zájmu publika. Skutečnost, že se provedení ujal Orchestr a Sbor Národního divadla v Praze byla rovněž dobrým dramaturgickým tahem, neboť tyto soubory se v této koncertní podobě v Brně ještě nepředstavily. 

Velký orchestr opery Národního divadla v Praze působil na jevišti Mahenova divadla vizuálně robustně. Pod taktovkou anglického dirigenta Christophera Warda se představil jako skvěle sehrané, interpretačně dokonalé těleso. Nejprve uvedl Pohádku, op. 16, suitu pro velký orchestr na motivy hudby k Zeyerově dramatické pohádce Radúz a Mahulena, kterou Josef Suk zpracoval po úspěchu skladby k Zeyerově dramatické hře, a suita poprvé zazněla v Rudolfinu v podání České filharmonie v roce 1901. Jde o dílo hudebně nabité invenčními nápady i mladistvě emotivním zpracováním, což je mimo jiné i důsledkem barevné Sukovy instrumentace. Dirigent spolu s orchestrem dal do provedení hudební invenci a nebál se romantizující interpretace. 1. O věrném milování Radúze a Mahuleny a jejich strastech zahájila violoncella, následovaná proslaveným houslovým sólem, v niterném podání koncertního mistra Alexeje Rosíka. 2. Intermezzo: Hra na labutě a pávy znělo ve vylehčeném tanečním rytmu houslí s flétnovým sólem, 3. Intermezzo: Smuteční hudba dala příležitost hlubokým smyčcovým i dřevěným nástrojům a 4. Runy kletba a jak byla láskou zrušena zahájilo fortissimo orchestru s jásavou trubkou, následovala sladkost houslí spolu s harfou. Následnou bitvu vystřídala široká melodie, vrátilo se houslové sólo a skladba skončila měkce v dynamickém oblouku. 

Přesto nevyzněl celek tak, jak by si dílo zasloužilo, což bylo důsledkem divadelní akustiky. Mahenovo divadlo, ač bylo stavěno jako divadlo hudební, dnes je uzpůsobeno pro činoherní produkce. I když byly instalovány boční stěny, zůstalo otevřené provaziště, které pohlcovalo zvuk nesoucí se nahoru zejména ze zadní části jeviště, takže se k posluchači nedostal onen potřebný kulatý, celistvý zvuk, který by romantizující skladba potřebovala. Otázka potřeby kvalitního koncertního sálu se zde opět silně ozvala. 

Na druhou skladbu nastoupil ještě za orchestr, do zadní části jeviště, Sbor Národního divadla v Praze, vedený sbormistrem Lukášem Kozubíkem. Překvapil svou velikostí a zcela zaplnil prázdná místa v zadní části jeviště. Díky této četnosti hlasů se podařilo překonat velký prostor na jevišti a spolu s orchestrem vytvořit mohutnou zvukovou vlnu. A ta byla potřeba, neboť Leoš Janáček svoji Šárku obdařil mohutnými hudebními plochami, líčícími hrdinské a bitevní scény, které se přes nástrahy jeviště podařilo dostat k posluchači. 

Monumentalita provedení byla umocněna i výkony sólistů, kteří byli vybráni s ohledem na hrdinské drama. Šárkou byla vynikající slovenská pěvkyně Mária Porubčinová, která pracovala s efekty a pracovala promyšleně s dramatickými tóny a zpívala part Šárky jasně zbarveným, plným a hutným sopránem. Na hrdinské scény využila svůj dramatický potenciál, kdy udivovala plností a současně i jasem mohutného hlasu. Partnerem v roli Ctirada jí byl Aleš Briscein, jehož znělý a lesklý tenor zářil jako polnice od počátku, v závěru se mu dařilo mu dát i lyrický a měkký témbr při vyjádření milostného vzplanutí k Šárce. Oba pěvci spolu tvořili dokonalé duo, jejichž hlasy se barevně výborně doplňovaly. 

Barytonového partu Přemysla se zhostil zvučně a s precizností Svatopluk Sem. Vnášel do vyprávění zemitost výrazu, klid a nadhled. Tenorového partu pěvce Lumíra se zhostil se sympatickým vhledem Daniel Matoušek. Mladý a jasný hlas se dobře odlišoval od heroických partů a bezpečně zvládal nosným tenorem prostor divadla. Všichni pěvci stáli na předscéně před orchestrem a jejich hlasy měly dobrou nosnost už díky přímému kontaktu s publikem. 

Zpočátku hudba ani děj neměly potřebnou sílu a spád, hudba se nesla spíše ve smetanovském pojetí, až ve sborových partech vykoukl z hudební materie postupně janáčkovský rukopis, který se postupně víc a víc prosazoval díky nárůstu dramatického napětí. Vyvrcholení příběhu dospělo do závěrečného tria, doplněného ženským sborem. Následné accelerando orchestru podpořilo Šárku: „(…) vlastní vůlí trestám svůj čin“, a Přemysl uzavřel příběh vznešeným: „(…) hlásej světu velký lásky div“. Mohutný závěr sboru a orchestru uzavřel monumentální historický obraz. Ukázalo se, že koncertní provedení bylo tou nejlepší volbou, neboť dalo plně vyznít Janáčkově hudbě a smyslu pro dramatizaci a posluchač měl možnost se plně soustředit na děj a na hudbu, aniž ho cokoli vizuálního rušilo. Byl to večer, který vnesl do programu festivalu jiný a snad překvapivý pohled.  

Foto: Marek Olbrzymek (archiv festivalu Janáček Brno)

Facebook X E-mail WhatsApp