Čtrnáctý ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, pořádaného Pražským jarem, zařadil na závěr svého programu návrat klavíristy Grigorije Sokolova. Sokolovovo vystoupení 9. listopadu nabídlo setkání s jednou z nejvýraznějších osobností současného klavírního interpretačního umění; Firkušného festival přitom patří mezi ty, na něž se tento značně osobitě vystupující umělec opakovaně vrací – naposledy zde účinkoval v roce 2022. Tentokrát pianista zvolil dvě rozměrné romantické sonáty: Schubertovu Sonátu B dur, D 960 a Brahmsovu Sonátu f moll, op. 5.

Spojení těchto dvou děl nutně vybízí ke srovnání dvou odlišných přístupů ke klavírní sonátě. Obě představují poslední dokončený příspěvek svého autora k tomuto žánru pro sólový klavír, okolnosti jejich vzniku se však zásadně liší. Franz Schubert dokončil svou sonátu roku 1828, krátce před smrtí v jednatřiceti letech. Johannes Brahms napsal třetí a poslední klavírní sonátu jako dvacetiletý v roce 1853. Zatímco u prvního skladatele další vývoj přerušila smrt, druhý se od sonátového cyklu pro samotný klavír odvrátil na počátku své veřejné skladatelské dráhy. 

Úvodní Molto moderato Schubertovy sonáty stojí na zpěvném tématu, jehož klidné podání narušuje hluboký basový trylek a následná pomlka. Interpretující Grigorij Sokolov však založil první větu na klidném tempu a pečlivém rozlišení melodie, akordické výplně a basového hlasu.

V rozsáhlé první větě bylo možné sledovat, jak důsledně klavírista rozlišuje jednotlivé návraty tématu. Proměny doprovodné figurace se neztrácely pod převahou melodie a harmonické odchylky získávaly zřetelnost i bez nápadných tempových zásahů. Sokolov věnoval pozornost zejména čistému vedení basu, který se v jeho podání podílel na směřování fráze stejně významně jako vrchní hlas. V silnější dynamice zachovával stále zřetelnost.

Následující Andante sostenuto přenáší hudbu do tóniny cis moll. Melodie se rozvíjí nad opakovaným doprovodným útvarem rozloženým mezi vzdálenými polohami. Provedení zde klade mimořádné nároky na vyvážení melodie a doprovodu. Příliš zdůrazněná doprovodná figura může narušit kontinuitu zpěvního hlasu, její zvukové zastření zase oslabí pravidelnost, vůči níž melodie získává svou volnost. Podobně je třeba při hodnocení pedalizace sledovat současně spojitost tónu a rozlišení harmonických změn. Andante sostenuto přednesl Sokolov s vyváženou zvukovostí. Opakovanou doprovodnou figuru udržoval pravidelnou, jednotlivé rejstříky však dynamicky odstupňoval tak, aby nerušily kontinuitu melodie. Ta měla zřetelný směr i v místech, kde hudba dlouho setrvávala v nízké dynamice. Ve středním oddílu změnil způsob nasazení tónu a akordické sazbě poskytl větší zvukovou plnost. Návrat úvodního materiálu potom odlišil jemnější artikulací a zdrženlivějším frázováním. Přechody mezi mollovým a durovým zabarvením nechával vyznít prostřednictvím samotné harmonie, bez dodatečného zdůrazňování každé změny.

Třetí věta Scherzo. Allegro vivace con delicatezza přináší po dvou rozsáhlých větách pohybové odlehčení. Předepsaná jemnost přitom není pouhým dodatkem k rychlosti. Charakter tohoto scherza souvisí s lehkostí sazby a tichou dynamikou. Mollové trio s pomlkami a synkopami vytváří zřetelný kontrast. Právě tato věta brání tomu, aby se celá sonáta bez rozlišení jednotlivých charakterů vykládala jako souvislá meditace. Ve scherzu se Sokolovova hra uvolnila k lehčí artikulaci a bezprostřednějšímu pohybu. Označení con delicatezza se projevovalo především v krátkých tónech, jejichž zřetelnost nevyžadovala tvrdé nasazení. Kontrast tria vytvořil důraznějším vedením rytmu a odlišnou vahou akcentů.

Finále Allegro ma non troppo začíná osamocenou oktávou, která před nástupem tématu pozastavuje jednoznačné ustavení tóniny. Tento opakovaně se vracející útvar má význam pro rytmické i tonální očekávání posluchače. Věta spojuje pohyblivost hlavní myšlenky s kontrastními epizodami a končí zrychlenou kodou. Její humor, proměnlivost a energie přitom nejsou méně závažnými vlastnostmi. Finále v Sokolovově podání získalo živější charakter. Zachovávalo rozdíl mezi pohyblivostí hlavního tématu, zpěvností kontrastních úseků a prudšími dynamickými vstupy.

Proti čtyřvěté Schubertově sonátě stojí Brahmsův pětivětý cyklus. Mezi Scherzo a Finale vložil skladatel Intermezzo s označením Rückblick, tedy ohlédnutí. Toto rozšíření souvisí s návratem k materiálu pomalé věty. Dříve uvedená hudební myšlenka se znovu objevuje v odlišném charakteru.

První věta Allegro maestoso staví do popředí energické úvodní gesto, výrazné akordické útvary a kontrastující zpěvnost. Charakteristická je také rytmická proměnlivost, která zabraňuje tomu, aby třídobé metrum působilo jednotvárně. Rozsah a hutnost sazby vedou k častému označování díla za symfonické. V Brahmsově sonátě Sokolov podstatně proměnil zvuk i způsob artikulace. Úvodní Allegro maestoso mělo větší úhozovou váhu. Klavírista rozlišoval basovou oporu, melodicky významnější tóny a výplňové hlasy také v pasážích, které snadno svádějí k plošnému fortissimu. V lyrických úsecích první věty změkčil nasazení tónu a nechal výrazněji vystoupit melodické souvislosti mezi hlasy. 

Druhá věta Andante espressivo má výslovně uvedené literární východisko. Brahms před ni umístil verše C. O. Sternaua, vlastním jménem Otta Inkermanna, z básně Junge Liebe. Jejich námětem je večerní setkání dvou milujících se lidí v měsíčním světle. Intimní melodické podání postupně přechází k silnějšímu výrazovému vypětí a rozsáhlý závěrečný úsek přesahuje prosté zopakování počáteční nálady. V Andante espressivo se Sokolov soustředil na souvislost melodie a na vzájemné odpovídání hlasů.

Třetí Scherzo. Allegro energico soustřeďuje energii do krátkých členěných útvarů a proměnlivé figurace. Sokolovovo podání scherza charakterizovala důrazná rytmická artikulace a přesnost krátkých motivických útvarů. Jeho energii vytvářel spíše pohotovým nasazením a zřetelností akcentů než samotnou rychlostí hry. V triu pak rozšířil frázi a proměnil poměr jednotlivých hlasů, takže kontrast vyplynul také ze změny sazby.

Čtvrtá věta Intermezzo. Andante molto se označením Rückblick obrací k již slyšené hudbě. Materiál druhé věty se nyní vrací v b moll a získává charakter smutečního pochodu. Podstatou tohoto návratu je proměna významu. Rozpoznatelná myšlenka přestává působit stejně jako při prvním uvedení. 

Závěrečné Allegro moderato ma rubato má rondový základ a střídá pohyblivé hlavní téma s lyrickými i důrazněji akordickými úseky. Ve finále Sokolov pracoval s předepsanou rytmickou volností. Zvláště ke konci mohli posluchači ocenit naprostou klavíristovu technickou přesnost a energii v rychlých místech.

Grigorij Sokolov, na němž nebyla znát po konci druhé sonáty žádná známka vyčerpání, se zaslouženě dočkal vytrvalých a opakovaných ovací ve stoje. Ačkoliv mezi jednotlivými větami nevyužil za celou dobu ani chvilku nádechu, hned po skončení Brahmsovy sonáty doplnil program úctyhodnými šesti přídavky. Byly to: Johannes Brahms: Balady, op. 10: č. 1 – Andante, Johannes Brahms: Balady, op. 10: č. 3 – Intermezzo. Allegro, Johannes Brahms: Rapsodie, op. 79: č. 2 – Molto passionato, ma non troppo allegro, Fryderyk Chopin: Mazurka cis moll, op. 50: č. 3, Alexander Skrjabin: 24 Preludií, op. 11: č. 4 – Lento a nakonec Johann Sebastian Bach: Ich ruf zu Dir, Herr Jesu Christ, BWV 639.

Legendární klavírista Grigorij Sokolov tak očekávaně a velkolepě zakončil 14. ročník Klavírního fesitvalu Rudolfa Firkušného, na němž bylo poslední večer Rudolfinum nepřekvapivě úplně vyprodané.

Foto: Václav Hodina

Facebook X E-mail WhatsApp