Bennewitzovo kvarteto vystoupilo 23. května odpoledne v rámci festivalu Pražské jaro. Na programu koncertu v Anežském klášteře byly dva vrcholné kvartety vzniklé na sklonku života svých autorů – Smyčcový kvartet č. 3, op. 94 Benjamina Brittena a Smyčcový kvartet č. 14 As dur, op. 105 Antonína Dvořáka. Dramaturgie koncertu tak vedle sebe postavila dvě pozdní díla mimořádné hloubky, spojující bilancování i osobní reflexi nad završením skladatelské cesty.

Odpoledne komorní hudby na letošním Pražském jaru potvrdilo, že skutečně velké interpretační umění nepotřebuje okázalost ani efektní dramaturgické experimenty. Stačí promyšlený koncept, hluboké porozumění stylu a soubor, který dokáže proměnit partituru v živý organismus. Přesně tak působilo vystoupení Bennewitzova kvarteta v prostorách Anežského kláštera, kde zazněly poslední smyčcové kvartety Benjamina Brittena a Antonína Dvořáka – dvě díla zkomponována na sklonku tvůrčích cest, avšak nesoucí zcela odlišné emocionální poselství. 

Dramaturgie koncertu byla mimořádně funkční. Nešlo pouze o spojení dvou „posledních kvartetů“, ale o konfrontaci dvou životních postojů. Brittenovo loučení s životem a Dvořákův návrat domů, naplněný smířením a radostí. Ostatně v programových materiálech se také přesně vystihl kontrast obou děl jako střet pochybností a melancholie s optimismem a harmonickým dovršením životní pouti. 

Koncertní odpoledne otevřel Smyčcový kvartet č. 3, op. 94 Benjamina Brittena, skladatelovo poslední velké dílo, dokončené v roce 1975 v době vážně podlomeného zdraví. Historické okolnosti vzniku této skladby dodávají hudbě mimořádnou hloubku: Britten tehdy vědomě bilancoval vlastní život i celoživotní partnerství s tenoristou Peterem Pearsem. Kvartet tak působí jako intimní hudební pomník – dílo plné vzpomínek, úzkosti, smíření i tiché transcendence. Premiéry se skladatel již nedožil. 

Interpretace Bennewitzova kvarteta byla v Brittenovi mimořádně koncentrovaná a stylově vytříbená. Všechny věty spojoval zároveň skladatelův skrytý neklid. Už první věta ukázala schopnost souboru pracovat s jemnými dynamickými odstíny, přesností a skutečně pestrými barvami. Primárius Jakub Fišer vedl ansámbl s obdivuhodnou jistotou. V dramatických úsecích dokázal zvuk ostře vyprofilovat, zatímco v lyrických pasážích působil téměř vokálně. Druhý houslista Štěpán Ježek byl ideálním hudebním partnerem – nenápadně, ale nesmírně důležitě vytvářel vnitřní soudržnost celého kvartetního zvuku. Právě jeho cit pro rytmickou preciznost a barevné sjednocení ansámblu dodávaly interpretaci potřebnou stabilitu. Zvláštní uznání si zaslouží violista Jiří Pinkas, jehož hra byla emocionálním středem Brittenovy partitury. V melancholických úsecích dokázal vytvořit téměř existenciální napětí. Jeho nosný tón měl mimořádnou hloubku a v mnoha okamžicích působil jako lidský hlas nesoucí vnitřní monolog skladatele. Violoncellista Štěpán Doležal pak poskytoval interpretaci pevný základ, avšak zároveň vynikal citlivostí k detailu. Především ve finální větě vytvořil působivou atmosféru tichého smíření. Kromě závěrečné věty kvarteto zvlášť výrazně působila také druhá věta Ostinato, v níž byl díky častému glissandu stupňující se neklid stále přítomný.

Po vypjatém Brittenovi přišel Smyčcový kvartet č. 14 As dur, op. 105 Antonína Dvořáka – dílo vznikající po návratu skladatele z Ameriky. Dvořák začal kvartet skicovat ještě během pobytu v New Yorku v roce 1895, dokončil jej však až po návratu do Prahy. Do hudby se výrazně promítla skladatelova úleva a radost z opětovného setkání s rodinou. Právě tento pocit návratu domů je v díle přítomen téměř neustále. Kvartet bývá považován za jeden z vrcholů komorní tvorby vůbec a představuje syntézu Dvořákovy melodické invence, formální dokonalosti i životní moudrosti.

Bennewitzovo kvarteto zde ukázalo naprosto odlišnou tvář. Po intelektuálně sevřeném Brittenovi se ve Dvořákově kvartetu zvuk ansámblu náhle otevřel do široké zpěvnosti a spontánnějšího výrazu. Jakub Fišer vedl hlavní melodické linie s přirozeností a lyričností, která nikdy nepůsobila sentimentálně. Štěpán Ježek skvěle reagoval na všechny agogické proměny a jeho hra byla oporou zejména v komplikovanějších polyfonních pasážích. Jiří Pinkas opět zaujal mimořádným smyslem pro barevnost. Štěpán Doležal pak ve violoncellových partech spojoval technickou jistotu s krásně kultivovaným tónem, jenž dodával kvartetu měkkost a hloubku.

Na interpretaci bylo fascinující především to, jak soubor společně dýchal. Nešlo o čtyři individuality, ale o skutečně jednotný organismus. Ansámblová souhra byla bezchybná a zároveň nepůsobila akademicky. Hudba proudila s přirozeností, která je známkou nejvyšší interpretační vyspělosti. Velkou roli sehrál také samotný prostor Anežského kláštera. Jeho akustika zvýraznila jemné dynamické odstíny a dodala zejména Brittenově hudbě téměř meditativní charakter. Dvořákovi pak propůjčila měkkou zvukovou pružnost. Oba kvartety dohromady pak tvořily dramaturgicky skutečně jednotný celek. 

Jako přídavek byla zvolena druhá věta Adagio ma non troppo z Dvořákova Smyčcového kvartetu č. 13 Es dur, op. 106, který komponoval paralelně s kvartetem předcházejícím. (Opusové číslo třináctého kvartetu je o jednotku vyšší – pozn. red.) Údajně měl Dvořák během zkoušky jednoho z těchto kvartetů náhle odejít, načež ho hráči hledali a nakonec našli sedět na břehu Vltavy s výhledem na Pražský hrad. Když se Dvořáka rozpačitě optali, proč tak náhle odešel, zda se mu snad jejich hra nelíbila, skladatel sklesle odpověděl: „Ne, vše bylo v pořádku. Já si akorát uvědomil, že už nikdy nic tak krásného nenapíšu.“ Problémem tohoto příběhu je skutečnost, že není jisté, k jakému kvartetu se váže. Proto po tomto vysvětlení pro jistotu zazněla právě už jen druhá věta ze zmíněného kvartetu s opusovým číslem 106.

Po vynikajícím provedení následoval okamžitý a vytrvalý potlesk.

Foto: Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp