Smetanova Litomyšl obsáhla letos ve svých programech i dva baletní či taneční večery, tedy vedle hudebního – opery, muzikálu a operety – i pohybové divadlo. V pondělí posledního festivalového týdne to bylo komplexní projektové představení Jonathan Livingston Racek s Dekkadancers a živou hudbou a mluveným slovem, ve středu klasické vystoupení mnichovského souboru Bayerisches Junior Ballett se čtyřmi různými choreografiemi a hudbou reprodukovanou. Už tato povšechná charakteristika naznačuje, že šlo o dva odlišné světy.

Kniha Jonathan Livingston Racek byla ve východním bloku před rokem 1989 k dispozici jen v samizdatu. Aby ne – napsal ji Američan a je podobenstvím o stádovosti a individualismu, o lidském bytí a hlavně o svobodě. Tvůrcům nového stejnojmenného hodinového tanečně-hudebního představení, jimiž jsou choreograf Ondřej Vinklát, skladatel Ivan Acher, režisér Tomáš Vondrovic a výtvarnice Eva Jiřikovská, se podařilo s předlohou vypořádat velmi působivým způsobem.

Skupina racků, zabývajících se jen sháněním potravy, se vymezuje vůči vydělujícímu se a vydělovanému jedinci, kterému jde o víc. O ideály… Tanečníci jsou nápaditě stylizováni do ptačích pohybů, vedle hudby doprovází symbolický příběh i ptačí křik a hluk příboje, ve vyhrocených okamžicích křičí jako ptáci i sami tančící. Zároveň jde o víc než dostatečnou vysoce uměleckou stylizaci. Žádná obyčejná pantomima, ale nádherný moderní výrazový pohyb, jedinečně propojený s dalšími vizuálními prostředky a s komplexními zvukovými dojmy.

Hudbu Ivana Achera, spíše zvuky, hudbu svébytnou a nepodobnou něčemu už slyšenému, obstarává živě několik instrumentalistů České filharmonie. Prolíná se ovšem ještě s dalšími zvukovými stopami. A také s mluveným slovem, které na jevišti tu a tam volně přednášejí herci Jiří Lábus a Vilém Udatný, fyzicky jako zúčastnění i nezúčastnění komentátoři zapojení i nezapojení do děje. Tanečníci Dekkadancers jsou bezchybní. V pondělí 29. června na zámeckém nádvoří silný zážitek, který nebyl „o baletu“, ale o poselství, po celou dobu nutícím k prožívání i zamyšlení a vyznívajícím jednoznačně nadějně. 

Bayerisches Junior Ballett München přivezl 1. července čtyři choreografie. Jedna od druhé se zásadně lišila hudbou i pohybovým slovníkem a vizuální poetikou. A také kvalitou provedení. Jestliže je v interpretaci klasické hudby zrádný Mozart, protože je vše i jen maličko nedokonalé nelítostně slyšet, platí totéž o baletu vycházejícím z tradic devatenáctého století, o baletu na špičkách, s piruetami, skoky, zdvíhačkami a dalšími zavedenými floskulemi. Každé nepatrné zaváhání, každý sebemenší nesoulad v synchronizaci, pokud je na scéně víc dvojic, vše je hned vidět – a připomíná to momenty, kdy se ve zmíněném Mozartovi souhra, intonace a artikulace nedotýká rovných a ideálních sta procent.

Právě to se mladému souboru dělo v pódiovém ztvárnění Bachovy Suity č. 3 v poměrně zaprášené choreografii Johna Neumeiera, která pohyb a výraz hudby sleduje jen zčásti a není ani moc nápaditá. Spíše instruktivní kus využívající arzenál obvyklých kroků než velké dílo. Lyrická choreografie Jiřího Kyliána se základem v hudbě Mahlerových Písní potulného tovaryše, invenční, klasická i nová a naprosto svoje, něco vyjadřující a sdělující, byla jako nebe a dudy. I provedením.

Francouzská skladatelka Camille Pépin a choreograf Xin Peng Wang a jejich etuda In the forest, dotýkající se svou poetikou patrně přírody, respektive divočiny, ale poněkud vojensky, vyzněla expresivně. Posledním dílem večera byla pak Ďáblova kuchyně (Devil´s Kitchen), kterou s mladými mnichovskými tanečníky připravil choreograf Marco Goecke. Využil hudbu kapely Pink Floyd a nabídl publiku nekončící, bez náznaku příběhu strukturovaný sled abstraktních, trhavých a vytřeštěných, trochu „marťanských“ pohybů. Tanečníci zde byli podle všeho nejlepší, samozřejmě i proto, že nemuseli řešit zaužívaný petipovský slovník, který jim evidentně není nejbližší. Nicméně najít v tom nějaká sdělení, snad krom vize podivně odcizeného světa budoucnosti, ve kterém rozhodně nechcete žít a na který se nepotřebujete ani dívat, bylo obtížné. 

Samostatný postřeh si zaslouží reprodukovaná hudba. Milovníkovi klasiky přijde opravdu líto, že nahrávka „Floydů“ je technicky a zvukově vzato průzračná, zatímco Bach zní k baletu z jakési nespecifikované, univerzálně cítěné, určitě dost staré a do nezřetelného hluku vybuzené nahrávky, na začátku ještě ke všemu useknuté… Podobně Mahler, jehož Písně potulného tovaryše navíc vzhledem k textu sluší spíše mužskému hlasu než pěvkyni, jménem ani neuvedené… Opravdu je správné zamlčovat v tanečním divadle hudební interprety? A opravdu je nutné používat dodnes snímek, který si Jiří Kylián patrně vybral pro premiéru v roce 1982?

Facebook X E-mail WhatsApp