Symfonický orchestr Českého rozhlasu dirigoval Petr Popelka naposledy ve funkci jeho šéfdirigenta v neděli večer v Litomyšli. Program tvořila dvě zásadní a proslulá díla hudby devatenáctého a dvacátého století – Schubertova Nedokončená symfonie a Stravinského vokálně-instrumentální drama Oedipus Rex. Pro publikum, ale asi i pro hudebníky, byl koncert hlubokým zážitkem. Uměleckým. Avšak i „provozním“, protože ten den v Česku padly dosavadní absolutní teplotní rekordy.

Petr Popelka umí zcela mimořádně inspirovat a modelovat hudební proud. Schubertova Nedokončená symfonie, dnes už většinou nově označovaná jako Sedmá, na Smetanově Litomyšli 28. června nicméně ještě zažitě jako Osmá, zazněla na zámeckém nádvoří v podání rozhlasových symfoniků v ideální, vzorové a na tuzemské poměry hned tak nepřekonatelné podobě. V podstatě jako dvě klidné věty, bez velkého dramatismu, zato s nekonečnou krásou danou kultivovaným, pozorným a měkkým rozvíjením i opakováním melancholicko-líbezných témat. Bez stopy přehánění, přesto citlivě, mimořádně empaticky. Se zdařilými sóly dechových nástrojů a neméně poutavých detailů v partu violoncell i ostatních smyčcových skupin.

Franz Schubert rozhodně nebyl pouhým bezstarostným melodikem, jak ho s notnou dávkou zjednodušení vnímáme z jeho písní, ovšemže mistrně koncipovaných. Přinejmenším v posledních dvou symfoniích začal jasně ukazovat k romantismu. Tím, jak kombinoval klasické formy s melodiemi rozvíjenými volnějším způsobem, s jinak umístěnými vrcholy, s odlišně chápaným napětím. Velká, Symfonie C dur, dnes už většinou označovaná jako Osmá, se stala v roce 1838, deset let po jeho úmrtí, překvapením. A předchozí, takzvaná Nedokončená, Symfonie h moll, kterou v roce 1822 zaslal Hudební společnosti do Štýrského Hradce a zůstala nepovšimnuta, zapomenuta a neprovedena dokonce až do roku 1865, byla skutečným objevem. Zařadila Schuberta svou lyrikou i koncentrovaností jako symfonika hned za Ludwiga van Beethovena.

Traduje se, že ji Johannes Brahms označil za „dokončenou“, tak uspokojivý byl podle něj její tvar i při pouhých dvou větách. Pravda, že ovšem po celé devatenácté století obvyklou normou byla čtyřvětost… Litomyšlské provedení díla dvouvětý tvar plně legitimizovalo. Bylo – i přes handicap v podobě absurdně vysokých teplot – po umělecké stránce tou nejlepší možnou tečkou za šéfdirigentským působením Petra Popelky u Symfonického orchestru Českého rozhlasu. A jasným hudebním potvrzením, že jeho mezinárodní věhlas a kariéra, pokračující od Vídeňských symfoniků v roce 2029 do čela Bavorské státní opery, stoupá právem.   

Uvedením Stravinského opery-oratoria Oedipus Rex v druhé polovině večera zopakoval Petr Popelka se stejnými sólisty dubnový pražský program. Dílo, napřesrok stoleté, figuruje na počátku skladatelova neoklasického období, kontrastně navazujícího na jeho postromantické avantgardní roky inspirované ruskou kulturou. Král Oidipus podle proslulé Sofoklovy tragédie asketickými prostředky upomíná (spíše než vypráví) na příběh zaslepené pýchy a neodvratnosti toho, co je člověku souzeno. Padesát minut hudby působí přehledně, uměřeně, výrazně stroze. Až bolestně neromanticky. O latině, do které nechal přeložit libreto, se prý skladatel vyjádřil, že je nikoli mrtvým, ale zkamenělým jazykem. Stejně sošně, nehybně, kamenně, syrově a drtivě působí i jeho zhudebnění tématu. Formou možná připomíná barokní díla, ale způsob neosobního předávání příběhu a jeho obsahu je zcela nový a moderní.    

Navzdory skladatelovým principům a prohlášením, totiž že hudba „není schopna vyjádřit vůbec nic“, vrcholí dílo vlastně katarzí. Sofoklův příběh totiž rezonuje s křesťanskou ochotou podřízení se Bohu.

Obsazení bylo vyrovnané. Jako Oidipus s rovnováhou naléhavosti a kultivovanosti v hlase, nikoli dramatickém, ale plném skryté energie, to byl na prvním místě Američan Paul Appleby, tenorista, který už letos zaujal v Praze i v Berliozově Faustově prokletí. V přísné a rázné úloze Jokasty mezzosopranistka Ester Pavlů, letos v Národním divadle skvělá Kundry.  Jako Kreon Jiří Brückler, barytonista s krásnými kantilénami, byť se jim toto dílo vcelku vzpírá. V menších rolích Pavel Švingr coby Teiresias a Daniel Matoušek jako pastýř. Muži hostujícího Slovenského filharmonického sboru přidali adekvátně pevný a majestátný projev a zvuk, podporující potřebné vyznění novátorsky podaného antického dramatu, a Igor Bareš, vypravěč, podpořil dílo vznešeným tónem, nezúčastněně popisujícím epizody či obrazy, které přijdou. Jeho úloha je důležitá, ale podstatnější byla po celý večer samozřejmě hudba.

Stravinského Oedipus Rex byl pod rukama Petra Popelky plný dynamických kontrastů a barevných instrumentačních detailů, neosobní vznešenosti, určitosti, zkratkovitě věcné poetiky, neochvějného pulzu. Podle záměru tvůrců skutečně cosi jako „objektivní“ antiopera bez psychologie a vývoje postav a vlastně svým způsobem bez emocí, se skvělými fanfárami na dramatickém vrcholu.

První koncertní provedení se uskutečnilo v Théâtre Sarah Bernhardt v Paříži 30. května 1927, dirigoval autor. Americkou premiéru v následujícím roce uspořádal Bostonský symfonický orchestr se sborem Harvardovy univerzity. Scénické provedení se konalo ve Vídeňské státní opeře 23. února 1928… Tolik fakta. Petr Popelka ruku v ruce s pořadateli festivalu v zásadním dramaturgickém postoji nabídli nyní publiku dílo, které sice zní jakoby až odtažitě, ale (jak se říká: přesto, nebo právě proto) má ohromnou sílu. A díky plně zvládnutému provedení ji mělo. Vyprodané auditorium podnět pochopilo a přijalo. Poslouchalo srdnatě a zareagovalo spontánně.

Foto František Renza

Facebook X E-mail WhatsApp