Wagnerova opera Parsifal je dílo mimořádné v mnoha směrech a především je jako takové vnímal sám autor. Bylo jeho dílem posledním a Wagner si nepřál, aby bylo uváděno jinde než v jeho divadle v Bayreuthu. Považoval je za sumu svých filozofických názorů, za dílo téměř posvátné, jak ostatně vyjádřil i v jeho podtitulu Slavnostní hra zasvěcení. Státní opera uvedla Parsifala v nastudování německého týmu, režiséra Andrease Homokiho a dirigenta Markuse Poschnera. Premiéra se uskutečnila 26. března.

Skutečnost, že pražské Národní divadlo uvedlo v rozmezí pouhých několika týdnů dvě Wagnerovy opery, byť na rozdílných jevištích, vyvolávala pochybnosti o koncepčním plánování dramaturgie. Nyní je zřejmé, že důvodem k uvedení Parsifala bylo přání německého režiséra Andrease Homokiho tuto operu režírovat. K realizaci jeho přání došlo díky známosti s ředitelem Opery Národního divadla, panem Hansenem. Zůstává samozřejmě otázkou, zda se má dramaturgie divadla budovat na základě zmíněných kritérií.

Režisér Andreas Homoki je nicméně výraznou osobností současného operního světa, může se vykázat výjimečným uměleckým životopisem, zahrnujícím nejen řadu inscenací v prestižních operních domech, ale i úspěšným působením na manažerských pozicích v opeře v Curychu a v Komické opeře v Berlíně. V pražské Státní opeře již pracoval na podzim roku 2022, kdy na její jeviště přenesl svoji starší inscenaci opery Richarda Strausse Der Rosenkavalier (u nás tradičně uváděnou pod ne právě nejšťastnějším názvem Růžový kavalír), realizovanou původně v berlínské Komické opeře. Z inscenace bylo tehdy zřejmé, že renomé, kterého Homoki požívá, je oprávněné. Proto byla na jeho novou pražskou inscenaci, tentokrát původní, upřena značná pozornost.

Opera Parsifal je poznamenána křesťanskými mystickými symboly, důležitou roli hraje takzvaný grál, tedy pohár, ze kterého podle legendy při poslední večeři pil Ježíš a do kterého byla zachycena krev, vytékající z Kristova boku po jeho ukřižování. Také se hraje o kopí, kterým byl Kristus na kříži probodnut. Děj je velmi složitý, plný dalších symbolů, které je obtížné rozklíčovat a pochopit.

V tištěném programu k inscenaci Parsifala, pečlivě připraveném dramaturgem Ondřejem Hučínem, je i zajímavý rozhovor s režisérem Homokim, ve kterém se přiznává, že „je problém pochopit, o čem tahle opera vlastně je“. Parsifal je podle režiséra „jedna velká hádanka, v níž se navíc řada podstatných věcí stane ještě předtím, než se zvedne opona“. Opera tedy umožňuje různé výklady a přístupy.

Homoki ve své pražské inscenaci posouvá děj do konce 19. století (jako zdroj inspirace zmiňuje režisér i Franze Kafku) a prezentuje hrad rytířů svatého grálu jako místo, kde rytíři uchovávají „dědictví celého lidstva – filozofii, vědu a všechno spojené s poznáním“. Scéně, jejímž autorem je Frank Philipp Schlössmann, proto dominuje kulatý sál, představující jakousi knihovnu, kde jsou v policích od podlahy až ke stropu tisíce knih. Zprvu však vidíme vnější fasádu stavby této knihovny, která se nám pohybem točny odkryje až v průběhu prvního jednání. Místo rytířů vystupují na jevišti správci a ochránci knihovny: jsou to jednotně oblečení úředníci s klotovými rukávy (kostýmy Hannah Clark), kteří ještě před otočením točny poněkud zmateně pobíhají po jevišti.

Není posláním tohoto textu popisovat všechny jevištní situace a vztahy mezi postavami tak, jak je inscenuje režisér. Byť svévolné zacházení s dějem opery či posun do jiné doby bývá ošidné, v případě Parsifala je to legitimní. Křesťanská mystika je většině současníků cizí a nejen, že se v ní neorientují, ale nelze ani počítat s divákovou ochotou jejímu kouzlu podlehnout. Andreas Homoki interpretuje operu osobitým způsobem a je na divákovi, zda jeho výklad přijme. K jeho koncepci snad jen tolik, že možná měl být důslednější a poháru a kopí se zcela vyhnout a nahradit je jinými symboly. V civilismu 19. století působily tyto rekvizity nepatřičně a jejich smysl zůstal nejasný.

K hudebnímu nastudování byl přizván Markus Poschner (rozhovor poskytnutý před premiérou čtěte ZDE), dirigent s velkými zkušenostmi s Wagnerovou hudbou, Tristana a Isoldu dirigoval dokonce na festivalu v Bayreuthu. Dirigentovo pojetí zaujalo citlivou agogikou i výraznými dynamickými změnami, orchestr hrál pod jeho vedením soustředěně a kromě několika drobných chyb v souhře měl jeho výkon vysokou úroveň.

Z pěvců zaujal nejvíce sonorním basem představitel Gurnemanze, finský pěvec Timo Riihonen.Silný dojem zanechala mezzosopranistka Ester Pavlů v roli Kundry. Pěvecký part této postavy je extrémní, a to jak nároky na hlasový rozsah, tak na dramatičnost. EsterPavlů jej zvládla s obdivuhodnou suverenitou a ve scéně s Parsifalem v druhém jednání obdařila postavu i potřebnou dávkou ženského půvabu a smyslnosti. Velký výkon!

V titulní roli vystoupil americký tenorista Matthew Newlin (předpremiérový rozhovor ZDE). Jeho obsazení do této role je velkým přínosem pro vyznění celé inscenace, a to nejen po stránce pěvecké, kdy jeho hlas má potřebnou dramatickou barvu, která však podivuhodně kontrastuje s jeho téměř křehkým chlapeckým zjevem. Má-li podle představ autora být Parsifal prosťáček neznalý světa, pak byl Newlin jeho ideálním představitelem po všech stránkách. V prvním jednání si počíná téměř jako nezvedený puberťák, v kostýmu evokujícím pyžamo působí až komicky. Vrací-li se ve třetím jednání ve vojenské uniformě, přichází na jeviště jako někdo, kdo skutečně prošel významnou proměnou.

Pozoruhodný výkon odvedl také Jiří Hájek jako Amfortas. Ač jsme tohoto pěvce zvyklí vídat na jevišti spíše v rolích lyričtějších, zněl jeho hlas dostatečně dramaticky a jeho herecký projev byl sugestivní. Role klade na představitele nezvyklé nároky tím, že po celou operu pěvec představuje postavu fyzicky zraněnou, s krvácením z otevřené rány v boku. To samozřejmě musí pěvci působit těžkosti při práci s dechem, u zpěvu tak důležité. Jiří Hájek se však s tímto handicapem vyrovnal obdivuhodným způsobem. Suverénní výkon odvedl také Martin Bárta jako Klinsgor. I další pěvci přispěli svými dobrými výkony k úspěchu večera: v roli Amfortasova otce Titurela vystoupil basista Ivo Hrachovec, v rolích rytířů, v této inscenaci prezentovaných jako zdravotnický personál, vystoupili Josef Moravec a Miloš Horák. Spolehlivý výkon odvedl i sbor, připravený novou sbormistryní Zuzanou Kadlčíkovou.

Představení trvá s dvěma půlhodinovými přestávkami téměř pět hodin, a tak nepřekvapí, že ne všichni diváci vydrželi až do konce. Nicméně ti, kteří zůstali, odměnili aktéry premiéry vřelým potleskem.

Foto: Serghei Gherciu, Národní divadlo

Facebook X E-mail WhatsApp