Mezinárodní hudební festival Mahler Jihlava – Hudba tisíců letos slaví pětadvacet let své existence, a to nejen ve městě Mahlerova dětství. Daří se prorůstání festivalu do širšího okolí a propojení s regionem, kdy dramaturgické napojení na česko-rakouské hudební souvislosti i dialog se současnou hudbou zůstávají stěžejním motivem. Slavnostní zahajovací koncert jubilující přehlídky letos připadl na úterý 19. května, v Horáckém divadle Jihlava vystoupila Moravská filharmonie Olomouc pod vedením Marka Štilce. Zazněla Wagnerova předehra k opeře Tannhäuser a Mahlerova Symfonie č. 4 se sólovým partem v podání sopranistky Terezy Mátlové. Volba orchestru odkazuje na Mahlerovo dirigentské působení v Olomouci v roce 1883.

Festival předznamenal v neděli 10. května v jihlavské obchodní pasáži Citypark tradiční Koncert pro maminku, na němž kromě talentovaných žáků ZUŠ Jihlava vystoupili saxofonisté Kateřina Pavlíková s dcerou Erikou a českobudějovický konzervatorista Jan Hrbek spojený s Jihlavou. 14. května se v prostorách radnice konala vernisáž výstavy fotografií Mahler slaví pětadvacet! představující stěžejní události z uplynulých ročníků festivalu. Pro širokou veřejnost byl v pondělí 18. května uspořádán vzpomínkový akt u pomníku Gustava Mahlera k připomínce skladatelova 115. výročí úmrtí a po několika počasí nepřejících letech si Jihlavané konečně užili tradiční open air koncert v parku nesoucím skladatelovo jméno. Jako vždy vystoupil vynikající Dechový orchestr Tutti při ZUŠ Jihlava pod vedením Jana Noska a Františka Křepely.

Slavnostní koncert v divadle otevřela festivalová „znělka“ – fanfára z první věty Symfonie č. 3 Gustava Mahlera v podání intonačně sehraných mladých dechařů orchestru ZUŠ Jihlava pod vedením dirigenta Jana Noska nesoucí se z balkonové lóže. Následovaly nezbytné oficiality, kdy moderátorka Helena Dvořáková s organizátory festivalu poděkovala za udělené záštity a podporu partnerům a sponzorům, bez kterých by se festival neobešel. Primátor statutárního města Jihlavy Petr Ryška společně s radní Kraje Vysočina Andreou Peňáz popřáli návštěvníkům festivalu krásné okamžiky s hudbou a poděkovali organizátorům za neutuchající elán a nadšení připomínat spojení Gustava Mahlera s Jihlavou již 25. ročníkem festivalu. K hostům a publiku promluvil i dirigent a umělecký ředitel festivalu Marek Štilec, jenž si dovolil osobní vzpomínku na předního mahlerovského dirigenta Michaela Tilson Thomase (21. 4. 1944 – 22. 4. 2026). Právě této nedávno zesnulé dirigentské osobnosti celoživotně spjaté s hudbou Mahlera byl zahajovací koncert dedikován a Marek Štilec zavzpomínal i na opakovaná osobní setkání a přítomnost M. T. Thomase v Jihlavě nejen v roli dirigenta, ale i zapáleného badatele, kterému v pracovně v San Franciscu visela i dobová mapa Jihlavy jako připomínka jihlavského inspiračního hudebního podhoubí Mahlera. Připomeňme, že na prknech původní budovy jihlavského městského divadla, z níž je dodnes zachována pouze štítová stěna, debutoval desetiletý klavírista Gustav Mahler!

Moravská filharmonie Olomouc se na jihlavském festivalu uvedla již po několikáté. Letos však její účast získala symbolický rozměr propojení obou měst. Právě v Olomouci totiž Gustav Mahler v únoru roku 1883 přijal zprávu o úmrtí Richarda Wagnera – skladatele, jehož hudba jej po celý život hluboce ovlivňovala. Není proto náhodou, že zahajovací večer festivalu otevřela právě předehra k opeře Tannhäuser (1845), dílu, které Mahler jako dirigent uváděl z Wagnerových oper nejčastěji. Wagner komponoval Tannhäusera během svého drážďanského období, premiéra se zde uskutečnila roku 1845, pražské publikum operu poznalo o necelé desetiletí později ve Stavovském divadle. Předehra nese podtitul Zápas pěvců na Wartburgu a jednou z možných inspirací při psaní opery byla autorovi i návštěva Teplic a nedalekého hradu Střekova v létě roku 1842. Námět volně zpracovává téma středověkých pěveckých zápasů mezi minnesängery. 

Již úvodní vstup dechové sekce otevřel kompaktní hudebně-dramatický prostor, v němž orchestr od prvních taktů přesvědčil zvukovou vyrovnaností i výrazovou kázní. Jemně modelované dechy se přirozeně propojovaly se zabarvenými violami a violoncelly, zatímco Marek Štilec budoval dlouhé dynamické oblouky s citem pro wagnerovské napětí i plasticitu orchestru. Dirigent postupně vrstvil hudební proud, z něhož organicky vyrůstaly jednotlivé vrcholy, které ve zvukově limitujícím divadelním sále zněly velmi kultivovaně a precizně. Zejména smyčcová skupina dokázala dát gradujícím pasážím slavnostní lesk, aniž by ztratila barevnou jemnost. Předehra tak nevyzněla pouze jako efektní festivalový úvod, ale především jako promyšleně vystavěný dramatický oblouk s jasnou vnitřní logikou. Závěr skladby pak filharmonici vystihli v mysteriózně interpretačním uchopení, kdy hudební téma prolnuté staroněmeckými legendami a mýty dospělo k nádhernému závěru. Po takto intenzivním a interpretačně vyzrálém provedení působila následná přestávka jako logicky vystavěný moment k nadechnutí se před druhou částí večera. 

Symfonie č. 4 Gustava Mahlera byla napsána v době, kdy byl skladatel již dvě sezóny ředitelem vídeňské Dvorní opery. Skici díla načrtnul během pouhých deseti dnů na poslední chvíli v létě roku 1899 při pobytu v hornorakouském Altaussee, symfonii dokončil následující léto již ve svém skladatelském útočišti u vesnice Maiernigg u jezera Wörthersee v Korutanech. Čtvrtá symfonie představuje v Mahlerově tvorbě výjimečné dílo – na jedné straně prostoupené pastorální lehkostí a průzračností, na straně druhé však ukrývající jemnou ironii, existenciální neklid i melancholii. 

Olomoučtí filharmonici zahájili Mahlerovo mnohovrstevnaté dílo s jemnou zvukovou kultivovaností. Charakteristický cinkot rolniček a lehce kreslené flétnové figurace vytvořily téměř komorní atmosféru, z níž se pozvolna rozvíjel hudební lyrický motiv a volnější houpavé tempo. Dirigent Marek Štilec od počátku kladl důraz na transparentnost orchestru. Pastorálně laděné motivy nechával přirozeně dýchat a s velkou přesností vystihl i okamžiky, v nichž se pod zdánlivě idylickým povrchem objevují jemné záblesky neklidu a mahlerovské ironie.

Ve druhé scherzové větě zaujala nejen výrazová práce orchestru, ale i koncertního mistra, který střídal hru na dvoje housle. Mahler zde využívá techniku tzv. barokní scordatury, tedy přeladění houslí o celý tón výše, čímž dosahuje ostřejšího, až záměrně deformovaného zvuku. Jak sám poznamenal do partitury, nástroj má znít jako „skřipky“, na které vyhrává postava Smrtky. Tuto mahlerovskou personifikaci smrti dokázal houslový mistr evokovat hned úvodem, jeho tón byl ostře řezaný, ironicky pokřivený a prolínal se celou větou. Dirigent zároveň dbal na přesné rytmické vedení i jemné odstínění dynamiky, díky čemuž hudba neztrácela lehkost ani ve vypjatějších okamžicích. Marek Štilec zde velmi citlivě pracoval s kontrastem mezi taneční lehkostí a sarkastickým podtónem věty. Právě zde orchestr ukázal schopnost citlivě reagovat na rychlé výrazové proměny, které Mahlerovu partituru činí interpretačně mimořádně náročnou. 

Třetí adagiová věta představovala jeden z vrcholů večera, rozvíjela se v ní emocionálně hluboká a soustředěná atmosféra. Štilec zvolil široce klenutou koncepci s důrazem na dlouhý hudební oblouk a přirozeně gradující tok hudby. Úvodní pasáž hlubokých smyčců zazněla s mimořádnou měkkostí a zvukovou homogenitou, z níž se postupně rozvíjela stále intenzivnější expresivita orchestru, jenž nekonečným „dechem“ budoval zvukově plnou nádheru. Typické sestupné motivy v dechových nástrojích nesly jemné stopy mahlerovské melancholie a existenciálního napětí mezi světlem a temnotou. Náhlé gradace ve smyčcích s tympánovými údery nepůsobily samoúčelně, ale tryskaly z přirozeného hudebního toku, který dirigent Marek Štilec budoval nenásilně a čitelně. Závěr adagia pak otevřel prostor pro plynulý přechod do finální části symfonie, aniž by se vytratilo napětí a emocionální soustředění. 

V závěrečné větě zazněla v podání přední české sopranistky Terezy Mátlové píseň Das himmlische Leben (Nebeský život), kterou Mahler zkomponoval již v roce 1892 na text ze sbírky Chlapcův kouzelný roh. Posluchači sledovali niterné setkání interpretky s Mahlerovou hudbou, která si žádá vnitřní klid a pravdivost. Naivně stylizovaný svět dětské imaginace a představy nebeského života uchopila sopranistka pěvecky jemně a kultivovaně. Působila přirozeně a dokázala se oprostit od operně dramatické exhibice. Její zpěv byl organickou součástí jemně modelovaného symfonického zvuku a přirozeně splýval s barevností orchestru. Sopranistka si zachovávala měkkost tónu i v exponovanějších polohách. Její hlas zněl jasně, intonačně jistě a výrazově čistě. Právě schopnost udržet vokální projev v jemné, téměř komorní poloze se ukázala jako jeden z největších interpretačních přínosů večera. Mátlová dokázala citlivě odstínit jednotlivé nálady – od dětské radosti a bezprostřednosti až po téměř meditativní ztišení v závěrečných pasážích. Dirigent Marek Štilec přitom pečlivě vyvažoval orchestrální dynamiku tak, aby hlas nezanikl v symfonické sazbě. Závěr symfonie pak díky této interpretaci působil jako křehké rozplynutí hudby do ztracena. Tereza Mátlová svou ukázněnou interpretací završila večer krásným výkonem. Publikum vycítilo sílu tohoto okamžiku a Marek Štilec nechal poslední tóny doznít v dlouhém soustředěném tichu, než sálem propukl dlouhotrvající a zasloužený aplaus.

Slavnostní zahajovací koncert ve velkém sále Horáckého divadla nabídl večer plný hudební kultivovanosti, precizního orchestrálního provedení a pěveckého umění. Dramaturgií připomněl Mahlera jako skladatele, ale i jako dirigenta. Zahájení festivalu tak mělo vysokou úroveň uměleckou i společenskou. Organizátorům v čele s ředitelem festivalu Jiřím Štilcem se již pětadvacet let daří přinášet do města mimořádné projekty, přejme si, ať je tomu v Mahlerově městě i nadále.

Foto: Jana Petrůjová

Facebook X E-mail WhatsApp