„Nádherný večer naplněný brilantními výkony byl uspořádán díky dlouhodobé vstřícné spolupráci Kanonie premonstrátů, Novoříšského kulturního spolku a jihlavské Hudby tisíců.“

„Pro klavíristku Johannu Hanikovou bylo nastudování Koželuhova koncertu velkou výzvou. Podařilo se jí prezentovat na nejvyšší možné interpretační úrovni.“

„Ztišené Adagio, o němž se traduje, že si jej Joseph Haydn přál zahrát na vlastním pohřbu, se v podání ansámblu Wranitzky Kapelle proměnilo v niternou modlitbu.“

Premonstrátský klášter v Nové Říši hostil ve středu 4. června další program jarní řady festivalu Mahler Jihlava – Hudba tisíců. Na koncertu titulovaném Hudba šlechtických salonů a klášterů – hudební bratři a bratranci se představil rezidenční festivalový orchestr Wranitzky Kapelle s dirigentem Markem Štilcem, specializující se na hudbu 18. a 19. století, a přední česká klavíristka Johanna Haniková. Jak avizoval podtitul koncertu, na programu byla hudební díla bratří Michaela a Josepha Haydnů a bratranců Jana Antonína Koželuha a Leopolda Koželuha, jehož Klavírní koncert Es dur zazněl v obnovené světové premiéře, a to na repliku dobového forte piana.

Nádherný večer naplněný brilantními výkony byl uspořádán díky dlouhodobé vstřícné spolupráci Kanonie premonstrátů, Novoříšského kulturního spolku a jihlavské Hudby tisíců v rámci cyklu Canonia Neorisensis. Koncerty se těší nadšenému zájmu publika, které do kláštera přijíždí z širokého okolí. Z Jihlavy byl tradičně vypraven zaplněný festivalový autobus a do reprezentativního hudebního sálu s barokně iluzivní výmalbou byly ještě po avizovaném začátku koncertu přinášeny ze zákulisí židle pro přicházející publikum. Vstřícnými slovy a s radostí ze zaplněného sálu promluvil k publiku i novoříšský opat Marian Rudolf Kosík.

Na úvod zazněla koncertantní předehra k opeře Alessandro nell´Indie(1768) Jana Antonína Koželuha (1738–1814), staršího bratrance slavnějšího Leopolda Koželuha. Libreto opery pochází z pera proslulého Pietra Metastasia a příběh císaře Alexandra Velikého a jeho tažení do Indie byl v průběhu hudebních dějin zhudebněn více než dvacetkrát. J. A. Koželuh svoji verzi složil v Praze, premiéru měla opera v Divadle v Kotcích v roce 1769. Třídílná předehra je pevně ukotvena v klasicismu a Wranitzky Kapelle se za řízení svého zakladatele Marka Štilce zhostila její interpretace s energickou hravostí a dobře nastaveným tempem. Štilec v minulosti nastudoval Koželuhovu operu celou, a to ve spolupráci se spojenými ansámbly Kurpfälzisches Kammerorchester Mannheim a Ensemble 18+. V Nové Říši zúročil dirigent svůj dobově poučený interpretační přístup, i když jen v krátké „ochutnávkové“ předehře, které vtiskl dramatický náboj, jasnou stavbu i cit pro detail.

DirigentMarekŠtilec pro publikum následně okomentoval dramaturgický koncept večera a zmínil návaznost na dlouhodobý hudební projekt Češi ve Vídni. Dokonce došlo i na odlehčující posluchačský průzkum, kdy bylo publikum vyzváno, zda se v jeho řadách nenachází „bratři a bratranci či sestry a sestřenice“. Hudební minulost se tak spojila s přítomností a příbuzné dámy z řad novoříšského publika byly k milému překvapení odměněny volnými vstupenkami na další festivalový koncert.

V raně klasicistním repertoáru jsou hudebníci WranitzkyKapelle jako doma a poučené interpretaci odpovídá i dobové ladění nástrojů a jejich historické podoby, což posluchači ocenili v následujícím provedení Symfonie č. 21 D dur z roku 1778 od Michaela Haydna (1737–1806), mladšího bratra slavnějšího Josepha Haydna. Symfonie zazněla ve stylově vytříbeném a živém provedení. Po tesknějším intru první věty se dechy čistě opíraly o spolehlivé cembalo Filipa Dvořáka, které nenápadně dotvářelo harmonickou strukturu skladby, aby následně kompozice zazářila svou svěžestí, hravostí i důmyslností, a to i ve velmi skromném nástrojovém obsazení dechové sekce (pouze dvě horny a dva hoboje). Před druhou větou následovalo krátké přeladění, což mírně narušilo posluchačskou celistvost, ale bylo nutné pro následné provedení andantové věty, ve které excelovaly nádherně klenuté hoboje a jemné horny nad elegantním cembalovým partem a manýristicky houpavým melodickým tokem. Přeladění bylo nutné i před třetí částí, která byla prosycena efektními smyčcovými kadencemi a dramatickými běhy korunovanými sytými lesními rohy a podpořenými pevným kontrabasem a cembalovým continuem. Na členech Wranitzky Kapelle bylo patrné, že si partituru pod entuziastickým vedením dirigenta Marka Štilce užívají až do samotného finále. Michael Haydn žil rozmarnějším životem a nebyl tak disciplinovaným komponistou jak jeho slavnější bratr Joseph, nicméně jeho plodné kompoziční dílo spojuje formální přehlednost klasicismu s jiskrou invenční melodiky, což měli posluchači příležitost slyšet v přesvědčivém podání Wranitzky Kapelle v plné síle a kráse.

Po přestávce následoval avizovaný vrchol programu, kterým byla obnovená premiéraKoncertu pro klavír a orchestr Es dur, op. 45od Leopolda Koželuha (1747–1818), jehož koncertantní skladby se daří znovuobjevovat v jedinečných rukopisných opisech v rámci dlouhodobého festivalového projektu Češi ve Vídni ve spolupráci se švédským badatelem Danielem Bernhardssonem. Unikátního nastudování se ujala vynikající mladá klavíristka Johanna Haniková. O širokém spektru jejích koncertních, ale i organizačních aktivit připravil portál KlasikaPlus nedávný rozhovor.

Koželuhův koncert zahrála na kladívkový klavír z dílny amerického nástrojaře Paula McNultyho, jenž nástroj do Nové Říše osobně přivezl a připravil včetně nezbytného ladění. Rodák z texaského Houstonu během své kariéry prošel školením u nejprestižnějších výrobců novodobých klavírů i kopií historických nástrojů a od roku 1995 žije a pracuje v Divišově na Šumavě. Do České republiky jej přivedlo mimo jiné hledání toho nejlepšího dřeva pro výrobu forte pian. Klavíry z jeho dílny jsou detailně věrnými kopiemi dochovaných nástrojů a pomáhají hudebníkům hrát dobové skladby se stejným zvukem, jako v době jejich vzniku. Precizní repliky se z Divišova vyvážejí do celého světa. Mistr Paul McNulty publiku dokonce velmi srozumitelnou češtinou přiblížil detaily konstrukce nástroje zhotoveného jako kopie vídeňského exempláře Conrad Graf forte piano z roku 1819, na který hrál i samotný Beethoven.

Pro klavíristku JohannuHanikovou bylo nastudování Koželuhovakoncertu velkou výzvou z hlediska specifického zvuku a mechaniky nástroje. Podařilo se jí ale prezentovat na nejvyšší možné interpretační úrovni. První věta Koželuhova koncertu byla velmi virtuózní, naplněná rychlými běhy a odvážnou kadencí, místy byla sazba vypjatě dramatická. Johanna skvostně pracovala s artikulačními možnostmi nástroje, ozdoby vyhrávala s neuvěřitelnou lehkostí a jasností jednotlivých tónů díky dokonalému mechanismu kladívek. I ve druhé adagiové větě se její prsty s elegantní jemností vznášely nad klaviaturou, kdy precizní práce levé ruky podtrhla virtuozitu rozsáhlé a odvážné kadence v ruce pravé. Křehkost této části byla umocněna skromně usměvavým výrazem klavíristky a perfektní komunikací s orchestrem a dirigentem MarkemŠtilcem nechávajícím dostatečný prostor sólistce. Před třetí větou bylo nutné krátké přeladění, aby se naplno mohl rozběhnout rondový klavírní part střídající se s dynamický orchestrem korunovaným zvukově odvážnými lesními rohy. Finální věta měla neskutečný drajv a humornou razanci. Koželuhův koncert je usazen do vrcholné mozartovské faktury, ale svými odvážnými kadencemi a harmonií směřuje k Beethovenovi. JohannaHaniková dokázala naplno vytěžit ze zvukových možností nástroje, její práce s tónem, dynamikou, barevnou škálou a efektními figurami byla excelentní.  Dotisk kláves na klaviatuře byl v jejím podání mimořádně lehký a evidentní byla technická jistota, se kterou dokázala vrcholně klasicistní skladbu proměnit v neobyčejně zajímavou a krásnou hudbu a jasné poselství. Neustávající potlesk publika si vyžádal přídavek v podobě Mozartova notoricky známého Tureckého pochodu, jenž na Hammerklavier zněl obdivuhodně křehce a bez snahy o efektní přehrávání.

Třešničkou na dortu bylo provedení čtyřvěté Symfonie č. 44 e moll přezdívané „Trauer“ (Smutná) od Josepha Haydna (1732–1809), kterou WranitzkyKapelle představila jako citlivou a dramaticky vyváženou ukázku historicky poučené interpretace vrcholného období vídeňského klasicismu. Nad cembalovým continuem rozehrál orchestr dramatickou pulzaci, kterou efektně korunovaly znělé lesní rohy a hoboje ve stylu Sturm und Drang. První allegrová věta zazněla s výraznou rytmickou energií, výbornou artikulací a plnou sazbou umocněnou krásně čistými dechy. Obzvláště elegantně vyzněla třetí menuetová věta, kde dirigent Marek Štilec akcentoval táhlou hedvábnost smyčců a zvukovou jemnost dechových přiznávek a důsledně propracovanou dynamiku věty. Ztišené Adagio, o němž se traduje, že si jej Haydn přál zahrát na vlastním pohřbu, se v podání ansámblu proměnilo v niternou modlitbu – čistý, lyrický zvuk smyčců s jemným frázováním vytvořil dojem zastaveného času. Závěrečná prestová věta byla precizní Štilcovou prací s napětím, přechody a výstavbou dramatu, což dodalo Haydnově hudbě moderní živost při zachování její klasicistní elegance.

Bylo to v působivém prostředí novoříšského kláštera mimořádný umělecký zážitek, o čemž svědčil dlouhý potlesk posluchačů ve stoje. Hned druhý den 5. června zazněl koncert i v rámci závěrečného abonmá Zámku Žďár nad Sázavou, kde se jistě těšil stejnému zájmu a nadšení publika. Koncert v Nové Říši byl i zaznamenáván nahrávací technikou, budeme se těšit na jeho zpřístupnění!

foto: Mahler Jihlava / Jana Petrůjová