V pátek 8. května se v Moravském divadle v Olomouci koná poslední premiéra souboru opery a operety v této sezóně. Je jí slavná Mozartova opera Don Giovanni. Před premiérou jsme se sešli k malému rozhovoru s tvůrci této inscenace, se šéfdirigentem Petrem Šumníkem, hostujícím režisérem Vladimírem Johnem a hostujícím dramaturgem Danielem Jägerem.

Jaké postavení má Don Giovanni v kontextu premiér posledních sezón v Moravském divadle? Kdy byla tato opera v Olomouci naposledy uvedena?

Daniel Jäger (DJ): Don Giovanni se do Olomouce vrací po opravdu dlouhé době – naposledy zde byl nastudován a premiérován v říjnu 2001, tedy před téměř pětadvaceti lety. Tehdy se hrál v českém překladu Rudolfa Vonáska, v režii hostujícího Zdeňka Černína a pod taktovkou Petra Šumníka, který se nyní k tomuto titulu po čtvrtstoletí symbolicky vrací. Hezký oblouk má i jedno z obsazení: sopranistka Elena Gazdíková tehdy zpívala Donnu Annu, dnes vytvoří Donnu Elviru.

V Olomouci se ale Mozart na repertoár vrací pravidelně a v různých podobách. V posledních letech zde zazněla díla La clemenza di Tito (2023), Únos ze serailu (2022), Così fan tutte (2019 i 2009), Kouzelná flétna (2016) nebo Figarova svatba (2005). Takže s jistou nadsázkou můžeme říci: I Olomoučané svému Mozartovi rozumějí.

Pamatujete se, kdy jste se s operou Don Giovanni setkali poprvé a jak na vás zapůsobila?

Petr Šumník (PŠ): V roce 2001 mi tehdejší šéf opery Moravského divadla v Olomouci nabídl nastudování Dona Giovanniho. Byl to pro mě zážitek a zároveň šťastný titul, protože to bylo zároveň moje konkurzní představení.  

Vladimír John (VJ): Během studií na konzervatoři jsem Dona Giovanniho zhlédl tehdy v rámci tradiční letní série turistických představení v pražském Stavovském divadle. Po vizuální stránce autentický historický zážitek, ale vzhledem k frekventované výměně dirigentů jsem vychytal dosti náročné představení asi o půl hodiny delší než obvykle. 

DJ: Úplně poprvé jsem Dona Giovanniho viděl jako malý chlapec v televizi, v rámci cyklu Ze zlatého fondu. Šlo o záznam inscenace Václava Kašlíka ze Smetanova divadla z 80. let, s Pavlem Horáčkem v titulní roli. Pamatuju si, že mě tehdy ta opera doslova uchvátila. Krátce nato jsem si ji běžel koupit na CD – byla to nahrávka Libora Peška z vydavatelství Supraphon, tak zvaná pražská verze, s vynikajícími pěvci, jako byli Václav Zítek, Karel Berman nebo Magdaléna Hajóssyová. Poslouchal jsem ji pořád dokola, až jsem se to dílo postupně naučil téměř zpaměti…

Je pro soubor důležité pravidelně uvádět Mozartovu operní tvorbu? Pokud ano, tak proč?

PŠ: Když to vezmu čistě prakticky, Mozartova hudba je pro pěvce i instrumentalisty něco jako hudební hygiena: všechno potřebuje čistotu, přesnost, kultivovanost ve zvuku a veškeré chyby jsou okamžitě slyšet. Proto uvádění Mozartových oper považuju pro soubor za naprosto nutné.

V Olomouci režíruješ poprvé a poprvé také inscenuješ Mozartovu operu. V čem je to těžké?

VJ: Když se zamiluju do cizího režijního pojetí, což u Dona Giovanniho byla salcburská inscenace Clause Gutha, tak je strašně těžké najít klíč, který by mě přesvědčil o alternativním pojetí. Z Olomouce pocházím a mám proto před zdejším publikem specifický respekt. Každopádně doufám, že budeme moci po premiéře říci, že i nám naši Olomoučané rozumějí.

Vím, že na tvém režijním kontě tolik inscenací ještě není, nemůže tedy nastoupit žádná rutina. Jak probíhala příprava na režii této opery? Byla v něčem specifická?

VJ: Pro přípravu na operní inscenaci považuju za klíčové spolupracovat s operním dramaturgem, se kterým inscenaci v úzké spolupráci vytvářím. Po předchozích projektech po boku Patricie Částkové v Brně anebo Juraje Bajúse v Ostravě poprvé spolupracuju právě s Danielem Jägerem. Z mého pohledu je zásadní, aby se česká opera tento formát nebála kompletně přijmout stejně jako v činohře. Přináší to nejen potřebnou konfrontaci směrem k režisérům a celému týmu, ale především druhé oči nad průběhem celého procesu od prvních myšlenek po premiéru. Tato spolupráce je samozřejmě obohacena o dialog s úžasným týmem – scénografem Petrem Vítkem, kostýmní výtvarnicí Magdalenou Černou a light designerem Martinem Krupou, kteří se podílejí nejen na působivé výtvarné podobě inscenace, ale i na její koncepci. 

Don Giovanni je dílo nadčasové a dá se vykládat různě. Jaká je koncepce olomoucké inscenace?

DJ: Inspirací nám bylo Španělsko přelomu 19. a 20. století. Děj jsme soustředili do jedné jediné noci, která není jen časovým rámcem, ale především stavem mysli. Sledujeme svět, ve kterém se postupně ztrácejí jistoty a kde každý čin vrhá svůj stín. Scénický prostor vyrůstá z obrazu chrámu – místa víry, ale i viny, touhy, a dokonce zločinu. Postavy nevnímáme jako jednoznačné typy, ale jako bytosti vnitřně rozpolcené: Donna Anna se u nás například vědomě nechá Giovannim svést, Leporello zápasí s různými druhy závislostí, ale ta největší je na jeho pánovi. Don Ottavio je sice mužem cti a velkorysosti, ale i ta má své hranice… Celý svět inscenace nahlížíme prizmatem šerosvitu – světlo a tma se zde neustále prolínají. Z tohoto napětí vyrůstá i jedno z hlavních témat: střet mezi neomezenou svobodou jednotlivce a řádem, který ji chce vymezit… Ale více nechceme prozrazovat. Přijeďte do Olomouce…

Interpretace Mozartových oper je zhruba sto let zpátky dokumentována na množství zvukových i obrazových nahrávek. V průběhu staletí se názory na interpretaci Mozarta různily. Studoval jste tento vývoj nebo pro vás byla nejdůležitější Mozartova partitura a tedy skladatelův zápis. Jak přistupujete k appoggiaturám a jaký máte názor na kadence na fermatách v áriích?

PŠ: Vycházel jsem z vydání od Bärenreitera, myslím, že v této partituře je vše podstatné. Stran kadencí a ozdob, variací a tak dále nechávám sólistům volnost a jsem rád, pokud přijdou s vlastními nápady. Totéž se týká instrumentálních sól v orchestru. Zdobení v reprízách árií vítám.

Opera má podtitul dramma giocoso, neboli hravé drama. Dříve se podobné opery označovaly také jako semiseria, neboť mísily vážné a komické scény. Příběh opery Don Giovanni je jistě velice závažný, nicméně v opeře najdeme i komické scény. Jak jste se vyrovnali s touto skutečností a co převládá – drama, či komika?

PŠ: Za mě je to půl napůl. Ale vzhledem k obsahu posledního čísla, které Mozart psal až pro Vídeň, tedy určité poučení, spíš převládá drama.

DJ: Vycházíme důsledně z Mozarta a Da Ponteho, ale komickou rovinu nechápeme jako odlehčení. Má spíše sarkastický, místy až tajuplný nádech. Smích zde není protikladem dramatu – naopak jej často zostřuje. To, co se může jevit jako lehké nebo úsměvné, v sobě zároveň nese napětí, krutost i neklid…

VJ: Během příprav jsem neustále poslouchal nahrávku dirigenta Teodora Currentzise a jeho souboru musicAeterna. Významně mě inspirovala k tomu inscenaci koncipovat jako temný dramatický příběh s nádechem sarkasmu a úsměvné absurdity.

Don Giovanni existuje ve dvou autorských verzích – pražské a vídeňské –, často se ovšem dnes hrává jakýsi průnik těmito verzemi. Ke které jste se v Olomouci klonili? A proč?

DJ: Vycházíme z té první, pražské verze opery z roku 1787, která je sevřenější a přímočařejší. Zároveň jsme se ale rozhodli vypustit závěrečný moralistní sextet. Tento krok nám umožňuje pohlížet na jednotlivé postavy, jak už bylo naznačeno, méně jednoznačně a více rozvíjet jejich osobní příběhy…

Don Giovanni (Don Juan) je určitým archetypem v historii divadla a literatury. Jak se na tuto postavu díváš v 21. století?

VJ: Don Giovanni bývá v inscenacích vnímán jako na pohled charismatický a sympatický muž, jehož činy také tak často působí. Osobně to nevnímám jako prioritu, neboť na mě od začátku působil jako balíček patologické temnoty, jehož pomyslný donjuanovský kult mám potřebu strhnout, potopit ke dnu a vyvážit jej pro mě o mnohem zajímavějším charakterem, kterým je sluha Leporello. Jeho vztah a konflikt s Donem Giovannim je mimo jiné jedním z pilířů koncepce.

DJ: Don Giovanni pro nás není jen svůdce, ale především člověk, který nezná hranic. Je ztělesněním absolutní svobody a neohlíží se na druhé. Právě proto je tak přitažlivý i nebezpečný zároveň. Jeho zvolání „Viva la libertà!“ tak neznamená ideál, ale spíše otevírá otázku, kam až svoboda může dojít…

Máte mandolinu pro serenádu Dona Giovanniho? A jak jste se vyrovnali s předepsanými komorními soubory v obou finále na jevišti?

PŠ: Pro hudbu komorních souborů využíváme nahrávku, mandolina je elektrická – přece jen výše zákulisního účtu je strašákem každého operního šéfa…

Jak se vám vzájemně spolupracovalo?

PŠ: Spolupráci s pány režisérem a dramaturgem vidím jako velmi inspirující: různé návrhy ohledně temp, odsazení, návaznosti čísel mi dávají možnost konfrontovat je s vlastním názorem a pokud jsou tyto návrhy pro mě logické (jako v našem případě), určitě je beru v potaz a snažím se vyhovět – přece jen, opera je dílo kolektivu a dirigent je pouze jeho součástí.

VJ: Výjimečně! Jak s Danielem, tak s pány dirigenty Petrem Šumníkem a Jáchymem Svobodou. Všichni to jsou umělci v plné polní, kteří si vzájemně pevně naslouchají a pro operní divadlo dýchají!

DJ: Absolutně skvěle. Pro mě je spolupráce s Petrem a Vladimírem – ale i se všemi ostatními tady v Olomouci, kteří jsou někdy viditelní a jindy zůstávají v pozadí – v kategorii splněného snu. Opera je především týmová práce a mám obrovskou radost, že se tu sešla výjimečná parta lidí, kteří pro tento projekt opravdu žijí.     

Foto: archiv KlasikaPlus.cz

Facebook X E-mail WhatsApp