Významný světový pianista a dirigent Daniel Barenboim, v té době hudební ředitel Státní opery Pod lipami, založil v roce 1996 Slavnostní dny (Festtage), které se od té doby v období Velikonoc konají každoročně. Jejich součástí je premiéra nové operní inscenace, repríza staršího titulu, který má Státní opera ve svém bohatém repertoáru, a symfonický a písňový koncert. Letos v rámci těchto Slavnostních dnů měla premiéru nová inscenace Verdiho opery Maškarní ples, dále byl uveden Straussův Růžový kavalír, Matthias Goerne ve svém písňovém recitálu přednesl Spanilou mlynářku Franze Schuberta a na velkopátečním koncertě zaznělo Brahmsovo Německé rekviem pod taktovkou současného hudebního ředitele Christiana Thielemanna. Reflexe se věnuje oběma operním inscenacím.

Inscenace Straussova Růžového kavalíra měla premiéru již 9. února 2020 a v rámci letošních Slavnostních dnů reflektované představení 5. dubna bylo jeho třicátou reprízou. Tato inscenace byla v premiérovém obsazení vydána i na DVD. Světové operní domy udržují poměrně velký repertoár a vždy velice pečlivě, když starší titul nasadí do repertoáru, jej zkouší. Často dochází i k novému obsazení některých rolí. Velký dík musí patřit těm, kteří o takový starší titul pečují, protože dirigent ani režisér už svou inscenaci většinou neobnovují. A pokud máme takový titul zaznamenaný na DVD, můžeme obdivovat, že se režie dodržuje do nejmenších detailů. Představení Růžového kavalíra na letošních Slavnostních dnech se dá jedním slovem označit za dokonalé. Recept pro takové představení je celkem jednoduchý: divadlo angažuje dirigenta, který dílo do nejmenších detailů zná a bude se všemi zúčastněnými poctivě zkoušet, také se angažuje režisér, který bude mít k dílu patřičnou pokoru, nebude na díle exhibovat a vkládat do něj něco, co v něm absolutně není, a bude dodržovat základní logiku příběhu, a v neposlední řadě do opery budou obsazeni pěvci, kteří svěřeným rolím budou vyhovovat nejen po stránce představitelské, ale i pěvecké a budou poctivě zkoušet s dirigentem i režisérem. Zdánlivě jednoduché, že? 

Režisér André Heller se svými výtvarníky (scéna Xenia Hausner, kostýmy Arthur Arbesser) porušil letitou praxi prvního výtvarníka díla Alfreda Rollera a operu, odehrávající se ve Vídni za vlády Marie Terezie okolo roku 1740, inscenoval v secesi, inspirován japonským výtvarným uměním a některými secesními výtvarníky, např. Gustavem Klimtem. Ostatně dnes je to běžnou praxí, kterou známe z inscenací Roberta Carsena, Uwe Erica Laufenberga, Sven-Erica Bechtolfa, Harry Kupfera, Barrie Koskyho nebo u nás Jiřího Heřmana (v Brně) nebo Andrease Homokiho (Praha). Ti všichni se vzdali pozlátkového rokoka a dílu nikterak neublížili, když se naopak soustředili na herecké vztahy mezi jednotlivými postavami a propracovali jejich charaktery. U Hellera již kostýmy pomáhají k charakteristice jednotlivých postav, např. Faninal celý ve zlatě. Scéna kombinuje reálnou dekoraci s projekcemi, třetí jednání je situováno do jakési japonské restaurace, neboť, jak píše režisér Heller v programu, Mariandl (převlečený Octavian za obyčejnou dívku) do restaurace v Hietzingu může chodit s ostatními, méně urozenými nápadníky. Právě na začátku třetího dějství Valzacchi organizuje všechno budoucí dění kolem Ochse. Heller se ovšem nesoustředil pouze na výtvarnou stránku inscenace, ale s pěvci podrobně vypracoval veškeré herecké akce, např. zrovna Ochse a Octaviana ve třetím dějství nebo Maršálky a Octaviana na začátku opery.

Byla radost operu poslouchat pod taktovkou Christiana Thielemanna, který dílo zná do nejmenších detailů. Staatskapelle Berlin hrála přímo skvostně a všichni sólisté (včetně mnoha malých rolí) byli obsazeni na reprezentativní úrovni. Všechno u Thielemanna mělo svůj smysl a vše bylo naplněné, např. zdánlivě dlouhá pauza před závěrečným terzettem opery, kterou se oddělilo rozuzlení díla od předchozí taškařice okolo Ochse.

Skvělý portrét barona Ochse vytvořil zkušený Peter Rose, jehož výkon měl až činoherní parametry a tím nahrazoval skutečnost, že pěvecky je již za svým zenitem (role Ochse je ovšem pěvecky nesmírně náročná i pro pěvce v plné síle). Ne nadarmo sklidil obrovské ovace u nadšeného publika. To aplaudovalo nejen inscenaci André Hellera, ale i Christianu Thielemannovi a Staatskapelle Berlin. Přestože se jednalo o naprosto dokonalé představení, po pěvecké stránce bych absolutní primát přisoudil především pěvkyním – Julii Kleiter jako Maršálce, Patricii Nolz (Octavian) a Nikole Hillebrand (Sofie). Jejich výkony byly ozdobou celé inscenace, která od samotného počátku až poslední tóny neustále gradovala – závěrečný terzett a pak duet byly absolutním vrcholem celého představení. Hlasy všech tří pěvkyň se úžasně proplétaly a do posledního detailu splňovaly požadavky Straussovy podrobně vypracované partitury.

V jejich stínu byly výkony všech pánů. O Peteru Rosem jsem se již zmínil, z dalších významných pánských výkonů je nutno jmenovat Romana Trekela jako Faninala, Karla-Michaela Ebnera jako Valzacchiho nebo Andrése Morena Garciu v roli Pěvce. 

Představení nedalo divákovi ani na okamžik pocítit, že tato opera je v některých místech trochu rozvláčná a pro dnešního diváka by mohla mít větší spád. Ale jak je vidno, záleží na interpretaci – je-li dokonalá, nemusí se škrtat a divák délku díla ani nevnímá.

***

Jiné již to bylo s Maškarním plesem následující den, tedy 6. dubna. Na rozdíl od Růžového kavalíra se jedná o nejnovější inscenaci operního souboru Pod lipami, která měla premiéru 29. března t. r. Reflektované představení je v pořadí teprve čtvrté. O premiéře inscenace byl její režisér Rafael R. Villalobos vypískán. Nevím, zda právem, protože se snažil operu zbavit všech konvencí a podívat se na ni pohledem nezatíženým operní tradicí, což u konzervativních diváků i kritiků mohlo vést právě k onomu vypískání, neboť se při svém moderním pohledu na tuto operu nevyhnul řadě nelogičností. Maškarní ples se hrává ve dvou verzích – americké (s hrabětem Riccardem) a švédské (s králem Gustavem III.). Podle jmen účinkujících v programu se jednalo o originální americkou verzi. Zasadil-li režisér operu do současnosti, bylo úplně jedno, zda Oscar, ohlašující příchod Riccarda / Gustava, zpívá S´avanza il conte (Přichází hrabě) nebo S´avanza il re (Přichází král). Z dalšího aktualizovaného pojetí děje vnímáme, že operu režisér inscenuje v současné Americe a že v ní řeší politické, rasové a genderové otázky. Renato je součástí Riccardova politického štábu. Villalobos se také zabývá tím, kdo je vlastně Oscar – proč toho mladíka zpívá žena / sopranistka. V programu píše, že v době vzniku opery už toto bylo v italské opeře zastaralé. Nevím, zda si uvědomuje, že pak přišel Strauss, Janáček, Martinů a další skladatelé, kteří „kalhotkové“ role v operách dále užívali. Řeší změnu Oscarova pohlaví – je to muž, který se cítí ženou? – tím se ovšem ve Verdiho době nikdo nezabýval. Oscar se bral jako tzv. „kalhotková role“. Režisér v opeře nastolil i otázku LGBT komunity – balet v posledním dějství jsou muži v ženských rolích. Myslím, že spousta těchto otázek nemá v opeře své místo a není tedy divu, že se otázky jen pokládají a k jejich řešení nedochází. Asi to ani nejde. A tak Villalobosova inscenace tradičního diváka mnohde jen zmátla: Proč Ulrika je bílá a má černou dvojnici, proč se někdy zpívá k té bílé, jindy k černé, proč Silvano komunikuje právě s tou černou, proč režisér opět užívá princip snímání herců kamerou a to pak promítá na plátno, proč nejsou dopracovány vztahy mezi jednotlivými postavami, proč režisér nechá v duetu každého zpívat na jiném konci jeviště bez jakéhokoliv vztahu, proč vede přechody jednotlivých postav po jevišti bez naplnění, proč nikdo nepochopí převleky, např. Riccardo s Renatem si na „popravišti“ jen vymění bundičku, proč si Amelie sama sundá své černé brýle, stejně nedotažená jsou domina na plese, proč jsou po zemi televizní obrazovky jak u Riccarda, tak u Renata… a tak by se dalo pokračovat.

Magnetem pro diváky bylo určitě vystoupení Anny Netrebko v roli Amélie. Netrebko je dnes bezesporu Callas současnosti, pravá primadonna assoluta, jejíž umění je českým operním milovníkům opery z politických důvodů odepřeno. Aby český divák Netrebko slyšel, musí jet do Vídně či Berlína nebo také do milánské La Scaly, kde už několikrát zahajovala operní sezonu. Netrebko má již za sebou mnoho let na jevišti, množství představení i poměrně dlouhý soupis rolí. Je to nejen krásná žena, ale také výborně hraje, vládne poměrně velkým hlasem (dnes zpívá např. Tosku a Turandot), který ovšem dokáže stáhnout i do znělého piana. A nemá žádné problémy vše v roli Amelie vyzpívat. Nejsou to jen obě těžké árie, ale i velký duet s Riccardem a i ostatní zpěvy v ansámblech. Opravdu velký výkon, diváci při jejích zpěvech ani nedýchali!

V jejím stínu byli vlastně všichni ostatní, i když Charles Castronovo, který přešel dnes do spinto oboru, také nenechal své roli nic dlužný, zaujal i Boris Pinkhasovich inteligentním zazpíváním role Renata, spolehliví byli i oba spiklenci Samuel (Manuel Winckhler) a Tom (Friedrich Hamel) i Silvano (Carles Pachon). Enkeleda Kamani byla jen průměrným Oscarem a Anna Kissjudit způsobem svého houkavého zpěvu byla téměř neustále nízko.

Operu nastudoval a řídil Enrique Mazzola, který si liboval ve velice pomalých tempech a jeho pojetí, byť řada míst byla velice působivých nebo zazněla zcela nově (např. accelerando v Riccardově árii u Ulriky), opery postrádalo pověstné verdiovské brio, které tak dobře známe z interpretace Riccarda Mutiho, Ericha Leinsdorfa, George Soltiho, Bruna Bartolettiho a dalších. Bohužel v představení docházelo několikrát i k rytmickým nepřesnostem (Oscarova první árie). Obě představení měla velkou oporu ve výkonech sboru (sbormistři Gerhard Polifka a Dani Juris) i ve vynikající Staatskapelle Berlin.  Diváci odměnili všechny účinkující v obou představeních bouřlivými ovacemi a ta se dají označit jako velice úspěšná.

Berlínská Státní opera Pod lipami svou organizací jednotlivých sezon, svou interpretační úrovní (vynikající orchestr i sbor, většinou velice dobře vybraní sólisté) i širokým záběrem dramaturgie patří k nejvýznamnějším evropským operním domům.

Foto: Stephan Rabold, Ruth Walz

Facebook X E-mail WhatsApp