Ve dnech 14. a 15. března uvedla Komická opera Berlín obě dokončené opery Dmitrije Šostakoviče. Nos i Lady Macbeth Mcenského újezdu zazněly pod taktovkou Jamese Gaffigana a obě díla se hrají v kvalitní režii Barrieho Koskyho. V titulní roli druhé ze zmíněných oper se zaskvěla kanadská sopranistka Ambur Braid.

V hlavním městě Německa Berlíně existují tři operní scény, které se těší velkému zájmu diváků nejen z Berlína, ale i z celého Německa a ze zahraničí. Každá z těchto tří scén je vyprofilovaná a každá má své publikum. Kdo z diváků se neupíná na jeden operní dům, má možnost vidět v každé sezoně zhruba dvacet nových inscenací a množství koncertů a dalších představení v netradičních prostorách. Komická opera, jejíž domicil je v současné době v generální rekonstrukci, a soubor tak hraje na různých místech Berlína, především v Schillerově divadle, je spjata především se jménem režiséra Waltera Felsensteina, který zde stál u zrodu tzv. režijního operního divadla, což dnes není specifikum pro Komickou operu, ale tento způsob hraní a inscenování oper najdeme ve většině divadel. V posledních letech formoval Komickou operu především režisér Barrie Kosky, který zde působil jako intendant v letech 2012 až 2022 a který i nadále v divadle režíruje. Repertoár Komické opery je neobyčejně široký – od barokních oper přes Mozarta, romantický repertoár, díla 20. století i díla současná, vzorově uvádí i operety a muzikály. 

O víkendu 14. a 15. března zde byly uvedeny opery Lady Macbeth Mcenského újezdu a Nos. Co měly obě inscenace společného? Především skladatele Dmitrije Šostakoviče, režiséra Barrieho Koskyho, dirigenta Jamese Gaffigana (Nos ovšem nastudoval Ainārs Rubiķis) a soubor Komické opery. Díla jsou to zcela odlišná. Nos napsal Šostakovič v letech 1927/28 (tedy ve svých 22 letech), Lady Macbeth Mcenského újezdu pak v letech 1930/32 (skladateli bylo v době dokončení opery 26 let). Premiéra Lady Macbeth se konala 22. ledna 1934 v Leningradě. Záhy se rozletěla po divadlech nejen v tehdejším Sovětském svazu, ale po celém světě, a její autor se rázem zařadil mezi nejvýznamnější operní skladatele 20. století. Můžeme „děkovat“ soudruhu Stalinovi, který později jedno z představeních této významné novinky navštívil a zakázal další provozování této opery, čímž vzal Šostakovičovi chuť komponovat další operní díla. Šostakovič později Lady Macbeth Mcenského újezdu přepracoval a ta se pak hrála pod názvem Kateřina Izmajlová (premiéra 1934). Dnes se většina divadel vrací k původní autorově verzi. Jestliže tato opera byla uvedena 3x v Národním divadle v Praze, 2x v Ostravě, dále v Brně, Liberci a Plzni, Nos byl u nás nastudován pouze jednou v roce 1973 v Brně. Dramaturgickým počinem bylo uvedení nedokončené opery Orango spolu s Antiformalistickým jarmarkem v Národním divadle v roce 2014. Z Šostakovičovy operní tvorby u nás dosud nezazněli Hráči, dokončené polským skladatelem Krzysztofem Meyerem, ani pohádková opera podle Puškina Pohádka o popovi a jeho sluhovi Baldovi (upravená původní filmová hudba). Na našich scénách se dále hrály různé balety na Šostakovičovu hudbu, ale jeho vlastní baletní díla Zlatý věk, Šroub a Jasný potok bychom hledali marně. I jeho opereta Moskva Čerjomuški z roku 1959 byla hrána pouze v Hudebním divadle v Karlíně v roce světové premiéry díla. Naše divadla tedy Šostakovičovi mají co splácet.

Obě inscenace v Komické opeře vynikaly především vtipnou a důslednou režií Barrieho Koskyho. V inscenacích nebyl jediný hluchý takt, v režii nebyla žádná schválnost, žádná nelogičnost, vše vycházelo z libreta a z hudby. Každá postava měla svůj výrazně profilovaný charakter. Samozřejmě lépe vyšla Lady Macbeth Mcenského újezdu už proto, že je to ve srovnání s Nosem významnější dílo. Kosky také měl všechny role výborně obsazené, bez nadsázky se dá říct, že v těchto inscenacích nebylo malých rolí.

V Lady Macbeth Mcenského újezdu, napsané podle povídky Nikolaje Leskova, hned v první scéně vidíme Kateřinu, jak má dlouhou chvíli a nudí se. Vůbec nemusí mít na scéně postavený předepsaný pokoj, Koskyho scénograf Rufus Didwiszus vytvořil pro režiséra více méně prázdnou scénu, která je prosta jakékoliv popisnosti. V této prázdné scéně zpěváci / herci musí o to víc hrát, protože nemají žádnou berličku v podobě mobiliáře a dekorací. Didwiszus v inscenaci několikrát použil velkou postel, která byla zároveň určitým symbolem Kateřininy nenaplněné sexuální touhy. Titulní roli báječně zpívala a hrála kanadská sopranistka Ambur Braid, která podala maximální výkon, jemuž se mohla vytknout snad jen nedostatečná výslovnost ruštiny, v čemž ovšem nebyla jediná (německému publiku to asi moc nevadilo). Z jejího herectví bylo poznat, jak nesnáší svého tchána, jak ji její manžel Zinovij není schopen uspokojit a není pro ni žádnou oporou. Není proto divu, že tato mladá a toužící žena podlehne svodům dělníka Sergeje, který byl také výborně pěvecky i herecky interpretován Seanem Panikkarem. Protože je to umělec tmavé pleti, ještě více fungovala a byla pochopitelná Kateřinina touha po něm jako po muži. Kateřina je opuštěná, s nikým si nerozumí, přesto je plná touhy nejen po sexu, ale především po lásce, touží po spřízněné duši. Okolnosti tuto nešťastnou ženu přivedou k trojnásobné vraždě (v opeře), kdy nejprve otráví svého tchána, který přistihne Sergeje, jak byl u Kateřiny (z výborného herectví Dmitryje Ulyanova – Boris Izmajlov – ovšem cítíme, že on by sám Kateřinu chtěl) a nechá ho do krve zmrskat. Pak již zcela propukne vztah mezi Kateřinou a Sergejem a když se domů vrací její manžel Zinovij, nezbývá již nic jiného než jej také zabít. Při tomto činu jí už Sergej asistuje. Mrtvolu Zinovije ovšem nezavlečou do sklípku, ale položí na matraci postele a zasypou pytli s moukou. Zinovij byl výborně po pěvecké i herecké stránce ztvárněn Elmarem Gilbertssonem. Jeho mrtvolu objeví opilý mužík (Caspar Krieger) a případ oznámí na policii. Také on vytvořil jedinečnou postavu, jeho přechod přes forbínu, doprovázený pískáním a pitím, i potom v další scéně, kdy roztrhne pytel s moukou a tu vyhazuje, byl vynikající. Třetí obětí Kateřiny se stává vězeňkyně Sonětka v sibiřském lágru (Susan Zarrabi), protože Kateřina už nemůže snést, jak se Sergej před jejíma očima s ní miluje a ještě jí dá teplé punčochy, které od ní vyláká. Kateřina Sonětku punčochou uškrtí a sama se zastřelí. Zde, v závěru opery, nebyla režie moc přesvědčivá, protože asi není možné, aby Kateřina prošla prohlídkou dozorčích a ti by jí ponechali pistoli. Navíc Kosky celou scénu hraje v parném létě, přestože má být třeskutá sibiřská zima. Jak jsem již výše zmínil, všechny role byly perfektně obsazené a všichni podali vynikající pěvecký i herecký výkon. Z dalších rolí jmenujme Aksinju Mirky Wagner, Popa Dimitry Ivashchenka, Šéfa policistů Marcella Bakonyiho a Starého vězně Stephena Bronka. Operu nastudoval a řídil hudební šéf Komické opery James Gaffigam, pod jehož taktovkou sice orchestr hrál výborně, ale mnohokrát kryl pěvce na jevišti. Protože jsem o tomto problému psal již při své reflexi Straussovy Salome, kladu otázku, zda to také není nepříznivou akustikou Schillerova divadla (proč ovšem orchestr není po stranách vykryt sametem?). 

Lady Macbeth Mcenského újezdu měla premiéru 31. ledna 2026 (reflektované představení bylo v pořadí osmé). Nos naproti tomu měl již premiéru 16. června 2018 (reflektované představení bylo třinácté). I Nos je zajímavá opera – zcela jiná než následující Lady Macbeth Mcenského újezdu. Vznikla podle satirické předlohy Nikolaje Gogola a byla prvním velkým skladatelovým úspěchem na operním poli. Celý satirický příběh se odehrává okolo Platona Kuzmiče Kovaljova (Günter Papendell), který ztratí nos a na konci opery, po řadě humorných peripetií, se mu vrátí. V opeře vystupuje množství menších rolí, jde o opravdu velké ansámblové divadlo. Stejně jako při Lady Macbeth Mcenského újezdu i zde režie Barrie Koskyho vše rozehrála do nejmenších detailů a každá z postav dostala svůj nezaměnitelný charakter. V opeře je velké množství postav, kdy jeden umělec ztělesnil dvě i více rolí najednou. Velké místo v opeře, stejně jako v Lady Macbeth Mcenského újezdu, má sbor, výborně připravený Davidem Cavelliusem. 

Šostakovičovy opery v Komické opeře v Berlíně byly velkým zážitkem. A režie Barrie Koskyho ukázala, že opera je a musí být pravdivým divadlem.

Foto: archiv Komické opery Berlín

Facebook X E-mail WhatsApp