Kolik později slavných oper při svém prvním uvedení propadlo! La traviata, Carmen, ale i Straussova Salome a Weillův Vzestup a pád města Mahagony. Poslední dvě jmenované má nyní na programu Komická opera v Berlíně a zařadila je do hracího plánu o prvním lednovém víkendu.

Salome Richarda Strausse byla poprvé uvedena 9. prosince 1905 v Drážďanech. Vznikla podle tehdy skandální hry anglického dramatika Oscara Wilda v překladu Hedwig Lachmannové, který použil Strauss pro svou operu. Přestože první uvedení bylo obrovským neúspěchem vzhledem k námětu, opera se brzy prosadila a založila Straussovu slávu jako operního skladatele (po ní napsal dalších dvanáct oper). Vzestup a pád města Mahagony Kurta Weilla a Bertolta Brechta měl svou skandální premiéru 9. března 1930 v Lipsku. Jestliže se první opera stala součástí repertoáru operních scén na celém světě a počty jejích inscenací jdou do stovek, druhá bývá mimo německé země uváděna spíše výjimečně, i když v posledních letech ji najdeme i na významných neněmeckých operních scénách (Madrid, Londýn – Covent Garden a letos i English National Opera, Aix-en-Provence, Amsterdam). 

V metropoli Německa existují po sjednocení země tři velké operní scény – Státní opera Pod lipami, Německá opera a Komická opera. Přestože Berlín je jedním z největších evropských měst, tři operní scény se zdají být pro jedno město příliš. Jejich existence se řešila hned po pádu berlínské zdi a při sjednocení města, nicméně zatím přežily všechny a myslím, že mají i své opodstatnění.

Komická opera, jejíž inscenační styl po léta formovali vynikající režiséři jako Walter Felsenstein, Joachim Herz, Harry Kupfer a naposledy Barrie Kosky, od léta 2023 hraje mimo svou mateřskou scénu, která je v generální rekonstrukci; hraje především v Schillerově divadle a na dalších místech Berlína. Tíživá finanční situace snížila plánovaný rozpočet o 9% a zastavila rekonstrukci historické budovy, což může zpozdit plánovaný návrat souboru do domovského divadla o čtyři roky. Repertoárové spektrum Komické opery je přitom velice široké: hraje klasickou operetu, muzikál, opery od baroka po současnost, dětská představení a celou řadu koncertů a jiných produkcí. V letošní sezoně uvádí devět nových inscenací a dalších jedenáct patří k těm obnoveným. O velkém diváckém zájmu svědčí i fakt, že obě navštívená představení byla vyprodána. O prvním lednovém víkendu tohoto roku byla nejprve uvedena 3. ledna Salome (sedmé představení od premiéry 22. listopadu 2025) a 4. ledna pak Vzestup a pád města Mahagony (dvacáté představení od premiéry 2. října 2021). 

Salome hudebně nastudoval a řídil současný hudební ředitel Komické opery James Gaffigan, režie byla, po úspěšné inscenaci Enescova Oedipa, svěřena režisérovi Evgeny Titovovi, kterému scénu vytvořil Rufus Didwiszus. Ten navrhl jakousi krabici, v níž se celý děj odehrává a která působí klaustrofobicky, ale je velice výstižná pro děj opery a z akustického hlediska hodně pomáhá zpěvákům. Salome je jedna z nejlépe napsaných oper, divák je od prvních tónů více než sto minut zcela vtažen do děje a vydechnout může až po posledních akordech. Strhující byla i Titova režie, důsledně vycházející z hudby, promyšleně rozehraná nejen u představitelů hlavních rolí, ale i u těch epizodních, nicméně v opeře, která nemá hluchá místa, důležitých. Každý z účinkujících přesně věděl, proč je na jevišti a co tam má dělat (zdánlivě naprosto logické, leč dnes ne vždy samozřejmé). Režisér Titov výborně rozehrál zejména scény Salome s Jochanaanem a Salome s Herodem. Přestože Herodes výslovně zakázal, že Jochanaan nesmí opustit své vězení v cisterně, Salome přiměje Narrabotha k tomu, aby vydal rozkaz vojákům, aby jej pustili z vězení. Ti si zahrají dětskou hru „kámen, nůžky, papír“, která rozhodne, který z nich Jochanaana pustí. Salome je prorokem fascinována, když zpívá, že miluje jeho vlasy, v hledišti to zašumí smíchem, protože představitel Joachanaana je plešatý… Dekadentní společnost perfektně vyjádřila skupina statistů, kteří tvořili Herodovu společnost. I pojetí Heroda a Herodiady bylo velice kontrastní – ona s naddimenzovanými ženskými tvary, on malý střízlík.

Při každém představení diváci čekají, jak si režisér a představitelka titulní role poradí s rozsáhlým tancem. Bývaly doby, kdy zpěvačka zaběhla za scénu nebo za strom, kde se šikovně vyměnila s baletkou, která pak tanec ztvárnila. V dnešním moderním divadle tomu tak nebývá, Salome sice nevytváří velkou taneční kreaci, její tanec bývá spíše výrazový a herecký. U Titova není Salome nahrazena jednou tanečnicí, ale asi deseti, které jsou stejně oblečené a maskované jako ona (žádný tanec sedmi závojů končící striptýzem se nekoná). Choreografkou byla Martina Borroni. Teprve při děkovačce, kdy tanečnice sundaly z obličeje masku, bylo vidět, že mezi nimi jsou i dva tanečníci. Ano – sundaly masku. Režisér Titov totiž nechal představitelku Salome celou operu hrát a zpívat v masce, což muselo být pro ni velice náročné. Divák si tak ale mohl představovat jakoukoliv reakci při jejím hraní.

Nevím, zda to byl šťastný nápad, protože u herce, tedy i zpěváka v operním představení, hraje důležitou roli právě pohled. Tím se dá mnoho vyjádřit – láska, nenávist, strach, pohrdání, suverenita a tak dále – zkrátka všechny emoce. A to bylo hereckému výkonu Salome odepřeno – místo toho musela vše ztvárnit pohybem, zejména rukama a nohama, což ovšem nenahradí onen výmluvný pohled a během večera se pak stávají tyto výrazové prostředky stereotypními. V této režii se nekoná ani políbení mrtvé hlavy Jochanaana na stříbrné míse (ani by to přes masku nešlo), přestože Salome zpívá, že políbila Jochanaanova ústa. Ale již jsme zvyklí, že slovo v opeře u dnešních režisérů pranic neznamená, klidně režírují to, co si usmyslí, bez ohledu na to, co se zpívá. Slovo je u nich pouze jakýmsi symbolem. Stejně tak u Titova, který, abych byl spravedlivý, vytvořil jinak velice poctivou inscenaci s jasnou koncepcí, rozehranou ve všech scénách a všemi postavami. A jak jsem v úvodu napsal, divák celých sto minut ani nevydechne. Samozřejmě se mi pak vkrádá do mysli otázka, zda je to strhující režií nebo dílem samotným, které se dá pojmout na tolik různých způsobů a i v té nejvíce absurdní režii je velice působivé.

Salome byla výborně obsazena i pěvecky. Najít vhodnou představitelku titulní role je těžké i v dnešní bohaté nabídce pěvkyň. Salome by měla působit jako mladá dívenka, hlas by ovšem měla mít dramatický. Tyto dvě podmínky splňuje jen málokterá zpěvačka. Nicole Chevalier rozhodně patří k těm nejlepším, které se dnes nabízejí. Má průrazný a přirozeně posazený hlas ve všech polohách a fyzicky není korpulentní, jako některé její dramatické kolegyně. Maska nijak nebránila průraznosti jejího sopránu. Opravdu velký výkon! Stejně tak výborní byli i další představitelé hlavních rolí – Matthias Wohlbrecht jako Herodes (s velice jistými výškami), Karolina Gumos (Herodias) a Günter Papendell (Jochanaan). Jen hlas představitele Narrabotha Augustina Gómeze se za orchestrálního doprovodu ztrácel. V Salome jsou ovšem důležité i menší role, které byly nejen výborně rozehrané, ale i pěvecky zvládnuté, například Páže Herodiady Susan Zarrabi, oba vojáci Philipp Meierhöfer a Andrew Harris nebo pět židů Ivan Turšič, Johannes Dunz, Thomas Jaron-Wutz, Ferdinand Keller a Andrew Nolen v nelehkém ansámblu.

Orchestr nastudoval a řídil James Gaffigan, který držel celé představení spolehlivě v rukou, ovšem jeho interpretace byla příliš jednotvárná, protože byla v neustálém fortissimu. Strauss sice předepsal pro operu obří orchestr, ale zároveň na mnoha místech pečlivě vypracované partitury má mnoho komorních scén, které však zcela zanikaly. Celková interpretace pak působila jednotvárně. Je dobře známé, že i forte může být měkké, a ne stále hřmotné. Gaffigan měl do určité míry štěstí, že zpěváci v drtivé většině měli silné hlasy. 

Vzestup a pád města Mahagony autorské dvojice Kurt Weill / Bertold Brecht je významné dílo. Opera vznikla na konci dvacátých let minulého století a podíváme-li se na premiéry některých oper, které se konaly v posledních pěti letech před její premiérou, tedy v letech 1925/30, musíme konstatovat, že jejich autoři hledali nové, často velice rozličné cesty při jejich komponování. Premiéru v té době měly např. poslední dvě Janáčkovy opery Věc Makropulos a Z mrtvého domu, Korngoldovo Mrtvé město a Zázrak Heliany, Prokofjevův Hráč, Respighiho Potopený zvon, Rousselova Padmavati, Straussova Egyptská Helena, Ravelova opera Dítě a kouzla, Busoniho Doktor Faust, Bergův Wozzeck, Honeggerova Juditha a Antigona, Weillův Protagonista a Třígrošová opera, Pucciniho Turandot, Szymanowského Král Roger, Hindemithův Cardillac, Schoeckova Penthesilea, Křenkův Jonny vyhrává, Weinbergerův Švanda dudák, Stravinského Oedipus Rex, Jeremiášovi Bratři Karamazovi nebo Křičkův Bílý pán.

Vzestup a pád města Mahagony režíroval v Komické opeře její někdejší intendant Barrie Kosky a hudebně jej nastudoval bývalý hudební ředitel Ainärs Rubikis, představení 4. ledna 2026 dirigoval s přehledem Alexander Joel. Město založí v poušti trojice pochybných existencí, prchající před policií – vdova Leokadja Begbicková, Dreieinigkeitsmoses (Trojjediný Mojžíš) a prokurista Fatty. Město opravdu určitou dobu vzkvétá, přichází sem další lidé, většinou dělníci, prostitutky a podivné existence. Přicházejí za levnou whisky, prostitutkami, přicházejí do města, kde je vše dovoleno (nezřízené pití, jídlo, sex, zápas v boxu). Přichází sem i Jim Mahoney, snad jediná kladná postava opery, který je na jejím konci odsouzen k smrti za to, že nemá na zaplacení účtu za vypitou whisky.

Představení rozehrál režisér Kosky do nejmenších detailů. Na jevišti nemusel stavět žádné fiktivní město, posloužily mu stěny se zrcadly, které účinkující na jevišti znásobily (scéna Klaus Grünberg), a často používaná propadla. Kosky příběh přirovnává ke středověké moralitě, alegorickému divadlu 14. století, v opeře vidí určité biblické podobenství. Příběh je ovšem nadčasový a divák si snad uvědomí, že nemůže žít jenom proto, aby jeho materiální požadavky byly naplněny. K hlavní dějové kostře ovšem Kosky domýšlí další detaily, příběhy jednotlivých obyvatel města, a vytváří tak pestrou, snad trochu krutou a bezcitnou společnost. Inscenace pět let od premiéry je stále strhujícím divadlem a stále oslovuje další a další diváky.

Sólistické obsazení bylo velice vyrovnané, trojici podvodníků zpívali a hráli Ariana Lucas (Leokadja), Ivan Turšíč (Fatty) a Seth Carico (Trojjediný Mojžíš), Jenny byla Nadja Mchantaf, Jimem Gerard Schneider (zaujal výborně posazeným, byť trochu nazálním tenorem, který spolehlivě zazpíval Jimův nelehký part). Další role byly svěřené Casparu Kriegerovi (Jack), Huberu Zapiörovi (Bill), Philippu Meierhöferovi (Joe) a Thoma Jaronovi-Wutzovi (Tobby). V opeře má významnou úlohu také sbor, který perfektně připravil Jean-Christophe Charron. 

Obě lednová představení v Komické opeře v Berlíně byla skvělá a prokázala, že existence tří operních scén v Berlíně má smysl.

Foto: Jan Windszus

Facebook X E-mail WhatsApp