V neděli 12. dubna vystoupil v rámci 131. sezony Českého spolku pro komorní hudbu italský barytonista Franco Vassallo za klavírního doprovodu Giovanniho Brolla. Na programu byly árie italských mistrů od Cacciniho po Pucciniho, které klavírista doplnil skladbami Domenica Scarlattiho a Fryderyka Chopina. Akce se konala v Dvořákově síni Rudolfina a účinkující si připsali jednoznačný sukces.

Již více než sto třicet let v Praze existuje Český spolek pro komorní hudbu. Tento spolek za dobu své existence uspořádal přes 2700 koncertů a přispěl tak k rozvoji komorní hudby, pro kterou získal nejen mnoho věrných posluchačů, ale i interpretů a skladatelů, kteří své skladby pro tento spolek psali a interpretovali. Mnoho vynikajících osobností propadlo kouzlu komorní hudby a koncerty, pořádané Českým spolkem pro komorní hudbu, se staly nedílnou součástí koncertního repertoáru hudbymilovné Prahy. Posluchačům se tak každoročně nabízí cyklus koncertů, v němž mají možnost slyšet smyčcová kvarteta, klavírní tria, instrumentální i pěvecké recitály. Český spolek pro komorní hudbu je jednou z nejstarších nepřetržitě působících hudebních institucí nejen u nás, ale i v Evropě. Dlouhá léta je spojen s Českou filharmonií, která jeho koncerty umělecky i organizačně zaštiťuje. Bez činnosti Českého spolku pro komorní hudbu by byl koncertní program komorních koncertů v Praze značně ochuzen.

Doby, kdy se v Praze pořádaly cykly písňových recitálů, jsou dávno ty tam, a tak můžeme být šťastni, že se alespoň do programu koncertů Českého spolku pro komorní hudbu nebo festivalu Pražské jaro, dnes některé dostanou (v posledních sezonách se písňové koncerty konají také v pražském Národním divadle, což musíme jednoznačně přivítat). Jeden takový se uskutečnil 12. dubna…

Jsou umělci, kteří si již svým příchodem na koncertní pódium získají publikum. K těm patří významný italský barytonista Franco Vassallo. Prostě přišel na koncertní pódium v Rudolfinu, usmál se a publikum bylo na jeho straně. Vassallo si ovšem sympatie získal nejen svým vystupováním, ale především svým zpěvem. Nesmírně inteligentní byla i volba repertoáru, která zahrnovala árie od italských skladatelů tří století. Zazněly skladby Cacciniho, A. Scarlattiho, Rossiniho, Leoncavalla, Verdiho a Pucciniho, doplněné o cavattinu Giovanniho z Mozartovy italské opery Don Giovanni a tři písně Ralpha Vaughana Williamse z jeho cyklu Songs of Travel (Písně cest) z let 1901/1904.

Program, který by zahrnoval historický vývoj italské hudby, by se dal sestavit na mnoho způsobů – jen z árií nebo jen z písní. Italská literatura je v tomto směru neobyčejně bohatá a interpretačně velice vděčná, byť náročná. A ruku na srdce: kdo zná písně např. R. Zandonaie, O. Respighiho, ale i třeba V. Belliniho, G. Donizettiho nebo G. Pucciniho? Myslím, že pro většinu posluchačů by to byla terra incognita, ale kdyby se s nimi mohli seznámit, jistě by byli nadšeni jejich krásou.

Barytonista Franco Vasallo si posluchače získal, jak už zaznělo, nejen svým bezprostředním projevem, ale především svým uměním. Již první tón, který z jeho úst zazněl (v árii Giulia Cacciniho Amarilli, mia bella), nenechal žádného posluchače v sále na pochybách, že má před sebou recitál vynikajícího pěvce. Tón byl volný, znělý, plně se nesl sálem Dvořákovy síně Rudolfina. Vassallo je pokračovatelem nejlepších tradic italské opery. Jeho hlas je vyrovnaný ve všech polohách, bez ohledu na různé vokály zní stále plně koncentrovaně. Z Vassalla vychází především vyrovnaný zvuk a je lhostejno, zda zpívá vokál úzký nebo široký. V tom je právě podstata pěveckého školení (škoda, že v sále bylo jen minimum studentů zpěvu – nepotřebují se inspirovat a učit od velkých umělců italské opery?). Vassallo všechny interpretované árie měl jistě dostatečně zažité, mnohé role určitě zpíval na světových operních jevištích. Nezpíval jen noty, každá árie v jeho provedení byla světem pro sebe. Těžko lze nějakou árii vyzdvihnout nad ostatní, všechny zpíval technicky naprosto bezproblémově a každé dokázal svou interpretací vdechnout její obsah. Jestliže v prvních áriích programu (Caccini, Scarlatti, Mozart) byl jeho projev asketický, první velký úspěch slavil populární vstupní árií Figara z Rossiniho Lazebníka sevillského a pak samozřejmě známou Mattinatou Ruggera Leoncavalla. Árie Falstaffa z poslední Verdiho opery a árie Schicchiho z Pucciniho opery Gianni Schicchi mu navíc daly možnost výrazného komického projevu. Pěvecky suverénní, výrazově maximálně uvolněný.

Není divu, že si publikum vynutilo přídavky. Tím prvním byla árie Gérarda Nemico della patria z nejslavnější opery Umberta Giordana Andrea Chénier. Protože publikum nadšeně tleskalo dále, Vassallo zopakoval árie ze svého repertoáru, které jsme slyšeli: árii Falstaffa a Leoncavallovu píseň Mattinata.

Velkou operou Francu Vassallovi byl klavírista Giovanni Brollo, který pěvce nejen spolehlivě a citlivě doprovodil, ale ve svých sólových vstupech prokázal, že sám je vynikajícím klavíristou. V neposlední řadě lze pochválit i pečlivě připravený program koncertu, nejen zasvěcenou studii o repertoáru z pera dr. Reittererové, ale i profily obou umělců a také český překlad zpívaného repertoáru. Škoda, že takových koncertů není v Praze víc.

Foto: Jan Hromadko

Facebook X E-mail WhatsApp