28. května se uskutečnil koncert, na kterém byla uvedena skladba zkomponovaná přímo na objednávku SOČRu u skladatele Jiřího Levíčka. Kompozice má česko-anglický název Nad námi – Above Us, jako spoluautorka je uvedena skladatelova manželka Chaazi. Dirigentem premiéry byl Matouš Hasoň.

Za situace, kdy se vedou rozsáhlé polemiky a diskuse o významu Českého rozhlasu jako veřejnoprávního média, neuškodí, připomeneme-li, že Český rozhlas není jen vysílání, ale je to též instituce, která svými aktivitami významně obohacuje kulturní život Prahy. Tou nejviditelnější aktivitou jsou samozřejmě koncerty Symfonického orchestru Českého rozhlasu, které se však neomezují pouze na tradiční pražské koncertní sály, tedy Rudolfinum a Obecní dům, ale již téměř tři roky, od podzimu 2023, se konají také v Betlémské kapli na Starém Městě. Tam se také konala premiéra nové Levíčkovy skladby.

Jiří Levíček je hudebník, který je znám především milovníkům jazzu. Má však klasické hudební vzdělání, a to jako klavírista i skladatel. Pochází z Brna, kde na Janáčkově akademii múzických umění studoval ve třidě Jiřího Skovajsi a doc. Velebové. Následně odešel studovat do USA na Univerzitu v Severním Texasu, která je známa svou dlouholetou tradicí jazzové výuky. Klasický klavír studoval osm let u polského pianisty Adama Wodnického a kompozici u dvou renomovaných amerických komponistek, Cindy McTee a Joel Wallach. V listopadu loňského roku vystoupil s velkým úspěchem spolu s Karlem Košárkem v pražském Rudolfinu na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného.

Název skladby Nad námi – Above Us pravděpodobně odkazuje na filozofický názor, že nad námi je cosi vyššího, ať již tomu říkáme Bůh, mravnost nebo svědomí. Kompozice je prezentována jako cyklus spirituálních písní, což je ale poněkud zavádějící. Skladba by se dala charakterizovat spíše jako kantáta pro mezzosoprán, dětský sbor, klavír a symfonický orchestr, protože ne všechny části skladby byly zpívané sólovým hlasem a lze je tedy obtížně nazývat písněmi.

Drobná glosa vůči autorovi ohledně názvu kompozice je však nicotná proti výtce, kterou je bohužel třeba vznést k pořadateli: u skladby tohoto typu považuji za závažný nedostatek skutečnost, že ke koncertu nebyl vydán žádný tištěný program, který by obsahoval texty zpívaných částí i s jejich jednoduchým překladem do češtiny. Většinou se totiž zpívalo anglicky, což bylo – vzhledem k povaze díla – pochopitelné. Je obtížné nechat se oslovit hlubokými duchovními tématy, jak bylo napsáno v propagačním textu, když posluchač neví, o čem se zpívá. Tištěný program s jednoduchou charakteristikou jednotlivých částí by také pomohl v celkové orientaci ve skladbě. Takto je možné pouze popsat dojem z některých jejích hudebně a zvukově zajímavých pasáží, ale bohužel pouze velmi obecně, bez vazby ke konkrétnímu místu partitury.

Úvod večera byl efektní: z pozadí sálu se ozval hlas pěvkyně Chaazi Levíček, doprovázený bicími, saxofonem, později varhanami. Byl to šťastný začátek koncertu, který si vzal za cíl vyvolat v posluchači zážitky duchovního charakteru. Na saxofon i varhany hrál sám autor, jazzová improvizace na varhany zněla opravdu efektně.  Manželé Levíčkovi poté přešli na pódium a dirigent Matouš Hasoň mohl pozvednout taktovku k první orchestrální skladbě.

Levíčkův kompoziční styl mísí zdařile prvky jazzu s postupy současné artificiální hudby, jeho hudba je posluchačsky vstřícná. Jakousi dramaturgickou kostrou celé kompozice jsou úpravy amerických spirituálů.  Chaazi Levíček má pro jejich interpretaci ideální hlas a její přednes je samozřejmě pozitivně poznamenán jejím americkým původem. Ty části skladby, které byly určeny sólovému hlasu, byly pro mě nejsilnějším posluchačským zážitkem.  Obzvláště působivý byl její zpěv pouze za doprovodu klavíru, zmiňovaný duchovní zážitek to opravdu vyvolávalo. Efektní bylo střídání s dětským sborem, zvláště v části bez doprovodu orchestru. Dětský sbor Českého rozhlasu, jehož sbormistryní je Věra Hrdinková, zněl křišťálově čistě a dobře kontrastoval s barevným mezzosopránem sólistky. V jedné ze skladeb navíc efektně uplatnil doprovod dřívek, který obohatil její zvukovou složku.

V kompozici autor střídá sóla: vokální i instrumentální, dokáže udržet posluchačovu pozornost, skladba je zvukově pestrá.   V instrumentálních částech skladby skladatel využívá rozsáhlý interpretační aparát symfonického orchestru, obohacený o soupravu bicích, kterým svěřil i velké sólo, které publikum ocenilo potleskem. Levíček uplatnil své klavírní umění nejen v doprovodné roli, ale rovněž jako sólista za doprovodu orchestru. Milovníci jazzu si jeho výkon vychutnali a také potleskem patřičně ocenili. Dobře se uplatnili v sólových pasážích i členové orchestru, zejména je třeba pochválit dřevěné dechy. Dirigent Matouš Hasoň řídil skladbu spolehlivě, čitelnými a neokázalými gesty.

Jak koncert začal, tak také skončil, a to intimně. Závěrečnou skladbou byla úprava i nás notoricky známého spirituálu Glory Hallelujah, který jsme zvyklí slýchat v expresivní pochodové úpravě. Levíček pojal svoje zpracování pokorněji, poslední tóny zazněly ve zklidněném pianissimu. Bylo to působivé.

Těžko říct kolika návštěvníkům koncert přinesl avizovaný výjimečný zážitek plný emocí a duchovního přesahu, naše středoevropské pojetí duchovna je přece jen poněkud odlišné od amerického. Byl to nicméně pozoruhodný koncert, který měl u posluchačů úspěch, což dosvědčil závěrečný potlesk.

foto: ilustrační / archiv KlasikaPlus.cz

Facebook X E-mail WhatsApp