O letošní rezidenční umělkyni festivalu Pražské jaro Barbaře Hannigan toho bylo napsáno už hodně, a to i na stránkách portálu KlasikaPlus.cz. Ve stručnosti tedy připomeňme, že se jedná o kanadskou pěvkyni a dirigentku, narozenou v roce 1971, proslavenou především schopností provozovat tyto profese současně. Své působení na Pražském jaru zakončila v úterý 2. června koncertem s Českou filharmonií, opět v roli dirigentky i zpěvačky.

Bývá-li v souvislosti s touto umělkyní zmiňována její originalita, možná i extravagance, program koncertu tuto pověst potvrzoval. Umělkyně sestavila program z děl skladatelů, kteří se na jednom pódiu v jeden večer nepotkávají často: Charlese Ivese, Josepha Haydna, Arnolda Schönberga a George Gershwina. Skladatelé dvacátého století tedy převažovali nad „klasikou“, byť Gershwina svým způsobem za klasika považovat lze, ač v jiném žánru.

Autor první skladby večera Charles Ives žil v letech 1874–1954 a skladbu The Unanswered Question (Nezopovězená otázka) složil v roce 1908, tedy ve svých čtyřiatřiceti letech. V kompozici, trvající pouhých několik minut, lze rozlišit tři roviny: akordy smyčců s minimálním melodickým a harmonickým pohybem, sólovou trubku, opakovaně vznášející „otázku“, a kvarteto fléten hledající, leč nenacházející uspokojivou odpověď. Uvážíme-li, ve kterém roce skladba vznikla, jedná se nepochybně o dílo pozoruhodné. Ne snad přímo hudebním novátorstvím – v době vzniku této skladby svět už znal zásadní díla Richarda Strausse, jeho odvážnou melodiku i vyostřené harmonie – ale snahou dotknout prostřednictvím hudby základních filozofických otázek: kdo jsme a kam kráčíme. Souzvuk smyčců v závěru skladby zanikající v tichu nám dává odpověď: nevíme. Dílo v expresivní interpretaci dirigentky vyznělo sugestivně. Jeho účinnost zvýšilo ještě rozmístění hudebníků, kdy flétny hrály v průhledu za otevřenými dveřmi, kterými hudebníci nastupují na pódium, a sólista na trubku stál v sále v rohu balkonu. Tištěný program ke koncertu bohužel neuvedl, který hráč České filharmonie toto sólo hrál, a na dálku to nebylo možné rozeznat, ale zaslouží zmínku, že hrál krásně, štíhlým a přitom naléhavý tónem.

Podíváme-li se na program koncertu z hlediska filozofie, tak druhá uvedená skladba by nám mohla dát odpověď. Je totiž málo pohodovějších a zábavnějších hudebních děl, než je slavná Symfonie č. 45 Josepha Haydna zvaná „Na odchodnou“. Papá Haydn jako by nám říkal „na světě je krásně, radujme se, že tu jsme, bavme se a netrapme se tím, co stejně vyřešit nemůžeme“. Dirigentka bohužel skladbu takto nepojala. Již úvodní větu hrála velmi dramaticky a celkově v jejím podání příliš pohody nebylo. Zjednodušeně řečeno, v její interpretaci zněl Haydn spíše jako Beethoven. Známý efekt poslední věty této symfonie, kdy hudebníci opouštějí postupně pódium, si však filharmonici vychutnali a před závěrem skladby se k nim přidala i dirigentka, takže na pódiu zůstal pouze koncertní mistr Jan Mráček a vedoucí skupiny druhých houslí Petra Brabcová, kteří v soustředěné souhře dali papá Haydnovi krásnou tečku. Vtip s odcházením neselhal a publikum reagovalo vřelým potleskem.

Po přestávce zaznělo posluchačsky nenáročnější dílo večera, smyčcový sextet Arnolda Schönberga Zjasněná noc. Temperament dirigentky, který se zdál být ne zcela případným u Haydna, byl u Schönberga naopak zcela na místě. Dirigentka modelovala hudební fráze se vzletností a dramatičností. Barbara Hannigan diriguje bez taktovky, svoji představu předává hudebníkům tu dramatickými gesty, tu prostřednictvím minuciózní práce rukou, hudbu tvaruje jemnými pohyby až do konečků prstů. Filharmonici pod jejím sugestivním vedením hráli angažovaně a kromě ponoření se do osobité Schönbergovy hudby jsme se mohli těšit i z krásného zvuku orchestru i jednotlivých sólových nástrojů (zaujala zejména viola Evy Krestové).

V závěru koncertu jsme se ocitli ve zcela jiném světě. Aby svůj záměr dirigentka podtrhla, nastoupila k pultu v saku z lesklých flitrů, chybělo jen spustit od stropu zrcadlovou kouli a show by byla dokonalá! Vyslechli jsme suitu z muzikálu Girl Crazy George Gershwina na text jeho bratra Iry. Filharmonici nastoupili ve velkém obsazení s řadou bicích a bylo zřejmé, že si chytlavou Gershwinovu hudbu zahráli s chutí, dokonce si i zazpívali. Dirigentka jako by dlužila publiku koncertu ukázku toho, čím je slavná, zazpívala od dirigentského pultu zády k orchestru sama několik písní. Suita vyvrcholila slavným songem I Got Rhythm. Publikum bylo nadšené, děkování a loučení nebralo konce.

foto: Pražské jaro / Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp