Vyzrálé interpretační mistrovství předvedla na třetím koncertě letošního Hudebního léta Kuks v sobotu 18. července pětice členů souboru Collegium 1704. Během programu v kostele Nejsvětější Trojice sestaveného z kompozic barokních autorů na sebe strhla největší pozornost sopranistka Pavla Radostová, která úchvatným způsobem přednesla dvě kantáty vycházející z osudu zneuctěné římské šlechtičny Lukrécie.

Každého z kvinteta instrumentalistů, kteří se představili pod klenbou honosného kukského svatostánku, charakterizuje vytříbená zkušenost a hráčská suverenita. Dobové nástroje se v jejich rukou mění v prostředky, zasahující posluchače čistými tóny, doplňujícími a rozvíjejícími se v dokonalé souhře, zbavené jakýchkoli vnějších efektů a sloužící toliko k vytvoření ukázněného, pevně soudržného tvaru. Ačkoliv jde ve všech případech o výrazné individuality, sehrála i tentokrát při jejich vystoupení zásadní roli kolektivní zodpovědnost. Cesty každého z nich ke spolupráci s Collegiem 1704 byly samozřejmě různé, leč domnívám se, že vedle nepopiratelné interpretační brilance a úspěchů v řadě jiných souborů podobného zaměření je do tělesa představujícího oborovou špičku na úrovni vskutku světové přivedla i neutuchající snaha objevovat další a další zdroje repertoáru, jenž se stále zdá být nevyčerpatelným. A s radostí je předávat dál.

Helena Zemanová, Dagmar Valentová (housle), Libor Mašek (violoncello), Jan Krejča (theorba) a Pablo Kornfeld (cembalo) zahájili podvečer před viditelně natěšeným publikem Sonatou g moll, op. 1: č. 1 Antonia Vivaldiho. Skladba pro dvoje housle a basso continuo z roku 1703 je dílem pětadvacetiletého autora, jenž byl právě v té době vysvěcen na kněze, ale vzhledem ke zdravotním potížím se stal houslovým mistrem v benátském sirotčinci. Zřejmě i okolnosti osobního života tak přispěly ke vzniku hudebního kousku opírajícího se o pozoruhodné kontrasty pulsujících částí s jímavým středem. Hráčům (respektive hráčkám) na housle Vivaldi předepsal, jak jinak, náročné party; není to muzika oddechová či zábavná. Díky oběma přítomným dámám však v Kuksu vyzněla tak, jak asi byla zamýšlena. Nešlo o pouhé rozehrání se k vytvoření potřebné atmosféry, návštěvníci byli hned od začátku svědky plnohodnotného výkonu perfektně podpořeného ostatními členy ansámblu.

Poté předstoupila před publikum sopranistka Pavla Radostová, která má rovněž s interpretací barokní hudby bohaté zkušenosti, citlivě vybrušované především v souborech působících v moravské části republiky, nejvíce v Czech Ensemble Baroque pod vedením Romana Válka. V poslední době zaujala svými výkony i na velkých operních scénách. Byť kupříkladu v Rameauově Platée ve Státní opeře Praha či v plzeňském Myslivečkově Tamerlánovi šlo o ztvárnění menších rolí, její přístup k práci na obou jevištích byl ozdoben poctivostí a snahou o plné využití svých dispozic. Pěvkyně vládne dramatickým, nosným a barevně podmanivým hlasem, náhlé změny rejstříků jí nečiní sebemenší potíže, ve svém projevu je až fantasticky uvěřitelná. Proto jako Lucrezia v téměř dvacetiminutové kantátě Georga Friedricha Händela dokázala přítomné téměř uhranout. Vyznání znesvěcené ženy, přemýšlející o ztrátě štěstí a tragickém vyústění svého osudu, přednesla Pavla Radostová naprosto přesvědčivě a strhujícím způsobem, takřka bez prostoru pro odpočinek hlasu vyjadřujícího beznaděj a zoufalství. Potlesk, jehož se jí dostalo, byl zcela upřímný a obdivný.

Promyšlená dramaturgie koncertu pokračovala provedením instrumentálního dílka autora u nás hraného jen velmi vzácně. Johann Georg Orsler (1697–1777) pocházel z dolnoslezské Vratislavi a za mladých let sloužil jako hudebník pro rod Žerotínů, odkud byl vyslán do Vídně. Jeho dílo badatelé teprve objevují, z již zpřístupněných skladeb, k nimž patří v Kuksu uvedené Trio in C, je však patrné, že šlo o skladatele invenčního, jenž by neměl být zapomenut. Za tohle úsilí patří velký dík, stejně jako v případě následujícím, rozvíjejícím dlouholetou snahu kukského festivalu předkládat novodobé premiéry skladeb ze zdejšího archivu. Letos došlo na Stephana Sailera (1741–1814), člena v místě působícího řádu Milosrdných bratří. Jeho Rosa mystica oživila program a pro Pavlu Radostovou se stala příležitostí předvést i subtilnější a lyričtější polohy příjemného hlasu.

V Triu g moll pro housle, loutnu a continuo Antonia Vivaldiho je nejpůsobivější, nejpropracovanější a nejdelší pasáží vstupní Andante molto. Příjemná muzika – a zejména Jan Krejča (tentokrát s loutnou) si repetitivní motiv náležitě vychutnal. Mimochodem, při jeho poslechu si možná nejen autor těchto řádek uvědomil, kde mohl nacházet o více než dvě stě let později inspiraci slavný Ennio Morricone, jinak by šlo o neuvěřitelnou náhodu…

Za vrchol koncertu lze bezpochyby označit druhé ztvárnění nešťastného osudu římské Lukrécie. Kantáta Morte di Lucretia, jejímž autorem je Michel Pignolet de Monteclair (1667–1737), ohromuje ještě hutnější a dramatičtější výstavbou než Händelovo dílo na stejné téma. Ani francouzský barokní tvůrce sopranistku nenechá na jediný okamžik vydechnout a žene ji v tempu na dobové poměry až zběsilém k nejnáročnějším virtuózním figurám. Pavla Radostová se s nelehkým úkolem opět vyrovnala grandiózně a prokázala, že tragické postavě rozumí a přirozeně s ní soucítí. Totální a zcela odzbrojující empatii se jí znovu podařilo přenést i do posluchačských řad, které po celých dvacet minut setrvávaly v naprostém a užaslém tichu, aby po doznění emotivní skladby propukly ve velkolepé ovace. Naprosto zasloužené pro pěvkyni i pro dokonale profesionálně připravené a skvostně hrající instrumentalisty. Takhle vznikají nezapomenutelné hudební události…

Foto: Facebook Hudebního léta Kuks

Facebook X E-mail WhatsApp