Objíždím hudební festivaly pravidelně. Viděl a zažil jsem ledacos, a to zdaleka nejen v kytarovém světě. Přesto má Kytarový festival Mikulov v mém srdci zcela výsadní postavení. Když se spojí genius loci historického města, uhrančivé kulisy zámku, úžasní lektoři, zapálení účastníci a špičková dramaturgie, vznikne cosi magického. Letošní osmatřicátý ročník mě však zasáhl ještě hlouběji než obvykle. Nezažil jsem ho totiž jen jako anonymní tvář v auditoriu, ale prožil jsem ho i zevnitř – s kytarou v mistrovských třídách. Dovolte mi vzít vás na cestu uplynulým týdnem, koncert po koncertu tak, jak se mi vryly pod kůži.

Španělské horko a vřelá souhra Dua Melis

Všechno začalo v neděli 5. července. Laťku hned v úvodu nasadilo proklatě vysoko renomované Duo Melis, které tvoří Susana Prieto a Alexis Muzurakis. Jejich večer měl nádherný koncept – byl poctou španělskému mistru Manuelu de Fallovi, od jehož narození letos v listopadu uplyne 150 let. Jen tak mimochodem, v listopadu si Španělsko připomene i kulatých osmdesát let od skladatelova skonu v roce 1946, pouhých devět dní před jeho sedmdesátými narozeninami. Z nástrojů Dua Melis se od prvních taktů linul kultivovaný, kulatý a barevně opulentní zvuk. Stoprocentní souhra okamžitě vtáhla do děje. Když pak program osvěžili jihoamerickými impulsy a spustili atmosférické Otoño Porteño od Astora Piazzolly, v sále by se dal vzduch krájet. Lepší start jsme si nemohli přát.

Zoran Dukić: geniální showman na zámeckém pódiu

V pondělí 6. července se v Nástupním sále mikulovského zámku představil chorvatský kytarový „bůh“ Zoran Dukić a postaral se o jeden z největších zážitků celého týdne. Dukić je úkaz. Je to zdravě excentrický interpret a obrovský showman, který hraje doslova každým kouskem těla. Každé jeho gesto, pohyb hlavy či ruky jsou součástí hudebního sdělení. Jeho program byl vystavěný odvážně. Hned první skladba mi vyrazila dech. Pustil se do komplexní a extrémně náročné Fantasy, op. 107, od Malcolma Arnolda. Tento rozsáhlý cyklus přednesl s takovým výrazovým apelem a hlubokým vnitřním pochopením pro náladu každé jednotlivé věty, až mrazilo. Následně Dukić propojil zdánlivě nesourodé světy: De Fallovu španělskou krev vystřídalo teskné, technicky brilantní Choro da Saudade Agustína Barriose a jako křehký bonus přišla něžná, melancholická skladbička z pera jazzového velikána Dukea Ellingtona. Publikum bylo z jeho magnetismu naprosto unesené.

Objev festivalu: Chopinovské finále Bogdana Mihailescu

Přestože chorvatský fenomén nasadil laťku proklatě vysoko, můj osobní „den D“ přišel v úterý 7. července. Jeho ztělesněním byl rumunský kytarista Bogdan Mihailescu. To, co tento mladý muž v Mikulově předvedl, považuji za dramaturgicky naprosto mimořádný, dechberoucí počin – a to nejen v kontextu festivalu, ale v měřítku evropské kytarové scény. ​Mihailescu vsadil na romantickou představu hlubokých emocí od naprostého zoufalství až po divokou vášeň. Kytarista totiž zahrál obsáhlý výběr z cyklu 24 preludií Fryderyka Chopina ve vlastní transkripci. Převést toto ikonické, ryze klavírní dílo na kytaru je jako lézt na Everest bez jištění. On to však dokázal. Jak se mu to povedlo? Nesnažil se klavír napodobit a využil výtečně potenciál svého nástroje. Dynamická škála jeho hry zněla s mimořádnou intenzitou. Kytarová sazba byla místy tak vrstevnatá, že zvukově evokovala spíše dva nástroje. Mihailescu podal fantastický výkon a jeho koncentrace byla až hmatatelná. Když pak v druhé půlce potvrdil své kvality v kusech Dušana Bogdanoviće a dalších autorů, bylo jasné, že se zrodil černý kůň festivalu. Pro mě osobně jednoznačný vrchol.

Když sál roztančí gypsy jazz

Abychom po té vší klasické hloubce neupadli do akademické vážnosti, středa 8. července přinesla dokonalý kontrast. Ve Velkém zámeckém sále to odpálilo německé Joscho Stephan Trio. Na rozdíl od předchozích komorních večerů byl tento koncert nazvučený a od první vteřiny z něj tryskala divoká energie. Joscho Stephan je opravdu bleskurychlý hráč. Tradiční gypsy jazz (jazz manouche), silně inspirovaný odkazem Djanga Reinhardta, doprovázený rytmickou kytarou a kontrabasem, je jeho devízou. Umí ho zahrát stylově a s dokonalou virtuozitou. Stephan tahal z rukávu bleskurychlé sólové improvizace s takovou lehkostí, až se tajil dech. Jistě, tyhle zběsilé jízdy nahoru a dolů po hmatníku mohou po určité době působit mírně stereotypně, ale jeho kreativita a obrovský drajv ten dojem vyvrátily. Zaznělo plno skvělých coverů i Joschových autorských věcí. Skvělý, osvěžující večírek!

Most přes čtyři staletí: od Dowlanda k The Beatles

Ve čtvrtek 9. července se Nástupní sál proměnil v renesanční komnatu i klub v Liverpoolu zároveň. Vystoupil zde britský loutnista Peter Croton spolu s brazilsko-německým tenoristou a loutnistou Ivem Haunem. ​První polovina patřila hluboké poctě Johnu Dowlandovi k čtyřstému výročí jeho úmrtí. Oba pánové předvedli úchvatné duchovní i hudební souznění. Skutečný estetický šok však přišel po pauze. Croton a Haun totiž postavili most až do současnosti a zahráli písně The Beatles v úpravách pro loutnu. Slyšet hity jako And I Love Her, I Want to Hold Your Hand nebo Something na loutnu vyvolávalo pocit, že posloucháte písně pradávných trubadúrů. Když pak Ivo Haun zazpíval a sám na loutnu doprovodil Blackbird, sál ani nedýchal. Haun je navíc špičkový školený tenorista – jeho hlas měl po celý večer nádhernou, čistou, starosvětskou patinu. Ukázalo se, že melodie Lennona a McCartneyho jsou tak nadčasové, že za tři sta let budou právem stát v dějinách hudby hned vedle Dowlanda a dalších velikánů…

Fabio Zanon a barokní nadhled

Pátek 10. července patřil světově uznávanému brazilskému mistru Fabiu Zanonovi. Jeho recitál nabídl obrovskou žánrovou pestrost, i když úvod byl trošku rozpačitý. Kytarový elegán totiž zahájil skladbou kubánského autora Héctora Angula, kterou jako jedinou hrál z not. Skladba měla úžasný duchovní náboj a neotřelou harmonii, ale bylo slyšet, že si ji Zanon teprve potřebuje ohrát a chybí mu v ní obvyklá suverenita. ​Všechno se ale změnilo poté, co spustil Loutnovou suitu BWV 997 od Johanna Sebastiana Bacha. Tam už dominoval. Předvedl velkorysou výstavbu, zkušenost v každém tónu a nádherné barokní ozdoby. Jeho Sarabanda byla dojemná, a když po Gigue bez jediné vteřiny pauzy vypálil v obrovském tempu závěrečný Double, byla to čirá ukázka virtuozity a nadhledu. V druhé půlce pak Zanon zazářil v Brouwerově El Decameron Negro a v Torrobových Piezas Características, které doplnil o rytmické prskavky od Marca Pereiry a Armanda Nevese.

Korunovaný vrchol: Proměnlivá řeka Enriky Savigni a Marca Ramelliho

Jestliže byl celý týden skvělý, sobota 11. července mne emocionálně odzbrojila. Italské duo Enrica Savigni & Marco Ramelli připravilo festivalu tu nejkrásnější možnou tečku. Staré romantické kytary v kombinaci s moderními nástroji korunovala souhra, jakou jsem dlouho neslyšel. Oba interpreti ​pracovali s dosud  nejodvážnějším rubatem a agogikou – tempo se měnilo, dýchalo a podléhalo jejich momentálnímu pocitu. Hudba v jejich podání nebyla statická, ale byla to živá a tekutá vrstva, která se v duchu Hérakleitova výroku o řece neustále proměňovala a ani na vteřinu neupadla do stereotypu. Jejich transkripce Mendelssohna, Brahmse či Lisztovy Snu lásky (v podání samotného Ramelliho) byly dokonalé. Společně odehráli také nesmírně náročnou, atonální Sonátu op. 1 Albana Berga, jejíž disonance na kytaru vyzněly naprosto transparentně. Koncert překvapoval svou dramaturgií až do samotného konce, během kterého náročné kytarové publikum ocenilo umělce potleskem vestoje.

Nelze opomenout ani koncerty účastníků, na kterých se představili samotní mladí kytaristé. Jména jako Tobiáš Krpec, Theodore Lexa či Fillip Novák a další jsou pro tento nástroj velkým příslibem do budoucnosti. Velký ohlas vzbudilo též vystoupení Mikulovské filharmonie, festivalového orchestru, který pod vedením Josuého Gutiérreze zahrál filmovou suitu z perla Dannyho Elfmana. Kytarový festival Mikulov má i vynikající zastoupení z řad kytarářů. Přehrávka nových nástrojů z dílen Tomáše Hoňka, Pavla Kříhy, Petra Lásky, Jean Marquet, Jiřího Pospěcha, Martina Šuka, Lukáše Trvaje, Petra Vančaty a Angely Waltner byla velkým posluchačským zážitkem a současně i potvrzením, že rukodělná tradice tomuto nástroji jen tak nevymře. 

Moje vyprávění by nebylo úplné, kdybych nezmínil mistrovské kurzy, kterých jsem se zúčastnil aktivně. Měl jsem to štěstí pracovat pod vedením Gaëlly Solal, Marca Ramelliho a Fabiea Zanona.  Jejich lekce byly velmi obohacující. Každý z nich se na mé autorské skladby nahlížel z jiné stránky a přinesl osobité, kreativní postřehy. Dozvěděl jsem se například, jak přenést melodickou linku na jinou strunu pro větší barevnost, jak do harmonie zakomponovat další vnitřní hlasy a hezky jí navrstvit nebo jak otevřít nové dynamické horizonty. Co mě však potěšilo nejvíc, byl způsob, jakým své rady mně i dalším kytaristům formulovali. Žádná destruktivní kritika, ale laskavý dialog. Pro každého autora a interpreta je důležité dostat takový pohled zvenčí – dokáže to neuvěřitelně nakopnout a vnést svěžest tam, kde člověk začíná upadat do vlastního stereotypu. Je zřejmé, že organizátoři vybírají lektory s obrovským citem pro jejich pedagogické a hudební mistrovství, ale zejména pro lidské kvality. 

Kytarový festival Mikulov má neopakovatelnou atmosféru. Je to dáno prostředím, vnímavými lidmi a sehraným organizačním týmem, kterému jeho šéfka Petra Poláčková dává nejen profesionalitu a nadhled, ale i neutuchající smysl pro humor. ​Zkušenosti, zážitky a inspirace, které si odsud člověk odváží – ať už z pozice nezávislého pozorovatele, diváka nebo aktivního muzikanta – dělají z tohoto festivalu jednoznačně jednu z největších událostí na naší kulturní mapě. Vyprodané koncerty a desítky spokojených účastníků jsou toho spolehlivým důkazem.

Foto: Kytarový festival Mikulov

Facebook X E-mail WhatsApp