Třetí večer koncertní řady Fakulty umění Ostravské univerzity tentokrát nabídl pěvecké umění v rámci koncertu s názvem Vrstvy hlasu. Ve středu 20. května se v koncertním sále fakulty rozezněly písně a árie v podání Veroniky Rovné, Nicoly Proksch, Jana Martiníka a Michala Dziedzice. Doprovodu se ujali klavíristé Michal Bárta a Alexandr Starý.

Znáte ten pocit, když odcházíte z koncertu klasické hudby a máte chuť si hned cestou domů pískat melodie, které jste právě slyšeli? Přesně takovouto náladu vykouzlilo další dějství koncertní řady Fakulty umění. V reprezentativním koncertním sále se odehrál večer, který sice v úvodu musel spolknout jednu neplánovanou programovou změnu, ale nakonec se proměnil v čistou a ničím neředěnou radost z vokálního umění. 

V úvodu diváky přivítala profesorka a sopranistka Eva Dřízgová-Jirušová s omluvou: kvůli náhlé zdravotní indispozici nemohla vystoupit sopranistka Simona Mrázová. Přiznejme si, že je to škoda. Kdo Mrázovou zná, ví, že jde zejména v interpretaci soudobé hudby o pozoruhodnou osobnost, a její přítomnost by večeru nepochybně dodala vítaný, lehce avantgardní šmrnc. Jenže zbytek sestavy se k této výzvě postavil čelem. Program se přeskupil a běžel bez přestávky jako jeden kompaktní proud.

Koncert otevřela sopranistka Nicola Proksch trojicí písní Richarda Strausse. Pokud bychom měli její výkon vystihnout jedním slovem, byla by to noblesa. Proksch disponuje nádhernou, až starosvětsky podmanivou barvou sopránu, která se dnes neslyší úplně běžně. Její frázování bylo elegantní, intonace spolehlivá a výraz ideálně procítěný. Okamžitě zahalila sál do intimní romantické atmosféry a přenesla posluchače do jiného času, který nelze prožít jinak než zprostředkovaně.

O kontrast se postarala Veronika Rovná. Ta si vybrala slovenskou tvorbu Mikuláše Schneidera-Trnavského, konkrétně písně Chryzantémy a baladického Havrana. Zapomeňte na statické akademické zpívání! Rovná hned od prvního tónu spustila gejzír čistého temperamentu. Její živelná mimika, expresivní gestikulace a především dechberoucí dynamická škála nenechaly nikoho na pochybách, že sledujeme umělkyni, která hudbu prožívá každým pórem svého těla.

Písňový blok pak uzavřel basista Jan Martiník s klíčovým pěveckým opusem Vzdálená milá od Ludwiga van Beethovena. Tento vůbec první ucelený písňový cyklus v dějinách hudby vyžaduje od interpretů obrovskou míru souznění a vypravěčského talentu. Martiník zpíval s obrovským citovým prožitkem a jeho podání opravdu znělo jako vyznání touhy nedostupné milované bytosti. V niterném dialogu s pianistou Alexandrem Starým se vehementně ukázalo, že klavírní doprovod není jen pouhou kulisou, ale významnou součástí celku.

V dalším průběhu koncertu vystřídaly písně operní árie. Bez přerušení se večer přelil do operních vod a byla to tedy jízda! Nejprve se vrátila Nicola Proksch s Mozartovou árií Konstance Ach, ich liebte z opery Únos ze serailu. Řekněme si na rovinu: Mozart této sopranistce prostě sluší. Její podání bylo graciózní, lehké a stylově čisté.

Pak ale přišlo velké překvapení večera. Tenorista Michal Dziedzic se odvážně pustil do španělské zarzuely Pabla Sorozábala a přednesl jeho árii No puede ser z operety Přístavní krčmářka. Pokud tohoto skladatele ještě neznáte, vězte, že jde o neuvěřitelně barevnou, emočně vypjatou a posluchačsky atraktivní hudbu. Dziedzicův hrdinný tenor má obrovskou jiskru a jeho zápal pro věc byl nakažlivý. Rozhodně je velkým příslibem současné operní scény. 

A jak zareagovala Veronika Rovná? Ostravská pěvecká diva vypálila Micaëlinu árii Je dis, que rien ne m’épouvante z Bizetovy Carmen takovým způsobem, že v sále zhoustl vzduch. Rovná je v opeře jako ryba ve vodě. Emoce tekly proudem a její rozechvělý hlas se klenul sálem jako ten nejčistší křišťál a mířil posluchačům přímo na srdce. Na její temperamentní projev navázal opět Michal Dziedzic, který ve svém druhém vstupu zazpíval slavnou árii Cania Recitar … Vesti la giubba z veristické opery Komedianti Ruggera Leoncavalla. Dziedzic předvedl ještě vyzrálejší výkon než napoprvé. Vysoké tóny zvládnul s odhodláním a nasazením, z něhož místy až mrazilo v zádech. Jeho ztvárnění vysloveně vyzývalo k vizuální evokaci operní akce.

Operní finále si vzal na starost Jan Martiník s Macbethovou árií Come dal ciel precipita od Giuseppa Verdiho. Tentokrát se rozezněla ponurá a psychologicky sevřená hudba – přesně tak, jak to má u Shakespeara a Verdiho být. Martiník svým mohutným hlasovým fondem vtiskl árii patřičnou dramatickou váhu. Za zmínku stojí, že tak učinil s lehkostí a šarmem, jakoby zpíval snadný dětský popěvek. Bez nadbytečného patosu, avšak s velkou grácií a jakýmsi skromným lidstvím. 

Velký podíl na vyznění celého večera měli dva muži, kteří nesklízeli ovace za zpěv, ale bez nich by to nešlo. Klavíristé Michal Bárta a Alexandr Starý předvedli špičkovou školu korepetice. V jejich případě nešlo o žádný mechanický doprovod. Byla to promyšlená, aktivní a naprosto osobitá spolupráce. Zejména u Alexandra Starého jsem se několikrát přistihl, že se doslova opájím jeho klavírním tónem a neuvěřitelně citlivou modelací frází, která dokonale vytvářela dramatické i poetické situace. K tomu všemu se v prostoru vznášela vizuální intervence výtvarnice Dominiky Sulírové, která svým barevným pojetím instalace přinesla příjemný kontrast. 

Vždy mě potěší, když na interpretech vidím, že mají evidentně chuť potěšit publikum ještě něčím navíc. O dva přídavky se postaraly samostatně obě dámy: nejprve Nicola Proksch a posléze Veronika Rovná. V jejich rozpustilé tečce se sešlo vše, co dělá umění uměním: dokonalá technika, hluboká oduševnělost, smysl pro nadhled, dobrý vkus, spontaneita a nefalšovaný výraz. 

Třetí večer koncertní řady Fakulty umění ukázal, že klasika nemusí být nudná ani zdlouhavá. Ukázala, že písně a árie nejsou rivalové, ale dva propojené světy. A dokonce ani takzvaná akademická půda neznamená, že koncert musí být puritánsky upjatý, jak ukázal Jan Martiník vtipnou mluvenou historkou. Když se spojí skvělý prostor, výtečná akustika, zkušení doprovazeči a interpreti plní energie, je z toho zážitek, na který se bude vzpomínat s potěšením. Pokud jste nebyli, příště rozhodně neváhejte.

Foto: Amálie Müllerová

Facebook X E-mail WhatsApp