Po trojici koncertů v brněnském Besedním domě zavítal Silentium! ensemble s programem předposledního koncertu v rámci 14. sezóny cyklu Bacha na Mozarta! opět do kostela sv. Janů. Pod precizním vedením Terezy Válkové představil několik duchovních motet ze sbírky Kleine geistliche Konzerte německého barokního skladatele Heinricha Schütze.

Předposlední, sedmý koncert 14. sezóny cyklu Bacha na Mozarta! uvedla recitativem Eile mich, Gott, zu erretten sopranistka Lenka Cafourková, která si ihned posluchače získala svou půvabnou měkkou, sametovou barvou hlasu, která skladbě propůjčila jakousi odevzdanou naléhavost a která barevnými alikvóty doplnila příznačně zvuky nástrojů. Hlas jí stabilně a pevně držel ve všech zpěvních polohách, výjimkou nebyly ani časté gradující, stoupající pasáže, které plynule narůstaly na síle a hlasitosti, aniž by měl posluchač jakýkoli nepříjemný pocit nadbytečného tlaku, ba naopak, jednotlivé tóny se vzájemně dechem uspokojivě propojovaly. A přesvědčila rovněž výslovností. Akustika u sv. Janů v Brně možnosti zřetelnosti značně ztěžuje, přesto se s podmínkami sopranistka vyrovnala znamenitě.

Následovala první vícehlasá skladba Heinricha Schütze ze sbírky Kleine geistliche Konzerte, op. 8 z roku 1636 Die Himmel erzählen die Ehre Gottes s něžným až mysteriózním úvodem, na který navázal obdobně jemný závěr s povznášejícími slovy „Amen“. Obzvláště pasážemi tohoto typu, na způsob kolorovaného se prolínání nejrůznějších hlasových vrstev, totiž sbor složený z patnácti kvalitních pěvců nejvíce zaujímal pozornost posluchačů. O süßer, O freundlicher, O gütiger Herr Jesu Christe se obdobně jako první koncert nesl v recitativním duchu, tentokrát však ve skladbě odhalil svůj krásný hlas tenorista Kuba Kubín. Ten zaujal mimo materiál také přirozeným a nenuceným výrazem s mírným dramatickým nádechem. Ve vypjatějších místech by hlas ocenil přímější koncentraci dechu směrem do špičky, neboť pak by dosáhl ještě větší znělosti a síly. Následující duchovní koncert Ich bin eine rufende Stimme poutal opět jemným klenoucím se nástupem sopránu, na který navázal tenor a celou frázi citlivě a tiše zakončil bas. Pomalý úvod skladby vybízel pěvce k precizní výslovnosti, ne však za cenu ztráty legata, a tak došlo k dokonalému snoubení obou složek v působivý hudební tok, který rázem vystřídala ve svižnějším tempu kanonická část díla.

V následujícím koncertu Wohl dem, der nicht wandelt se představila další vynikající sólistka, sopranistka Lucie Karafiátová, ve dvojici s Kubou Kubínem. Společně propůjčili své hlasy koloraturně laděnému zhudebnění zmíněného žalmu a citlivě mu vdechli potřebnou naději a optimismus. Dokonce si zasloužili i potlesk publika, který jinak následoval až na samotném konci koncertu před přídavkem a bezprostředně po něm. Na důkladně promyšleném principu otázky a odpovědi fungoval následující, zároveň nejdelší koncert Herzlich lieb hab ich dich, o Herr, jehož propracovanou hudební stránkou a interpretací dal Silentium! ensemble jasně najevo svoji maximální připravenost a poodhalil svůj detailní způsob práce na Schützeho duchovních koncertech. Jednotlivé hlasy si vzájemně bedlivě naslouchaly a vyplňovaly prostor, který nastolily konce frází hlasů ostatních. Za drobný nedostatek by se dala označit absence jiskřivějších vyšších hlasů, které by nad skladbou svítily a jásaly, což ale může být jistě otázka subjektivního názoru a osobního estetického vkusu. Mnohým posluchačům jistě barevné hlasy imponovaly a je faktem, že lze za malý zázrak považovat takovouto kompatibilitu jednotlivých hlasů napříč sekcemi. Velkou zásluhu na sezpívání a bedlivé přípravě jistě možno připisovat vedoucí ansámblu Tereze Válkové.

Fürchte dich nicht patřil dvěma basistům, Janu Faltýnkovi a Štěpánu Pokornému, přičemž i přes přesvědčivý výkon by obrovský prostor jistě snesl ještě znělejší prozpívání a silnější opřenost v dechu i ve vyšší tessituře. Před závěrem skladby Unser Wandel ist im Himmel v rozsahu možná jednoho taktu prokoukla konečně i viola da gamba, na níž hrál během večera Michal Raitmajer a která jinak spíše v roztříštěné akustice kostela splývala se zvukem sboru. Obdobně tomu bylo v případě theorbistky Kateřiny Maňákové. Na varhanní pozitiv hrál a ze všech nástrojů přirozeně nejvíce zvukově vynikal Ondřej Múčka. Der Herr ist gross tedy květinová skladba plná ornamentů patřila dvěma pěvkyním, zřejmě Tereze Zimkové a Romaně Kružíkové, jejichž hlasy se opět velmi slibně pojily. Za zlatým hřeb večera pak možno považovat moteto Selig sind die Toten, jehož ústřední fráze „Sie ruhen“ vždy poctivě stahována decrescendem do piana svou něžností a jemností přímo uchvacovala a lichotila sluchovým buňkám posluchačstva. Archetypně dokazovala mimo jiné to, že zpěváci jistojistě ovládají své samostatné hlasy, s nimiž si dle vlastní chuti a libosti pohrávají.

Po kvintetu Die mit Tränen säen, verden mit Freuden ertnen, k němuž se připojila i sbormistryně Válková se svým jasným sopránem a který uchvacoval napínavou a úzkou sazbou intervalů,  intonačně precizně zvládnutou, koncert završila jižansky temperamentní skladba Das ist je gewisslich, která oproti několika předešlým naopak dokazovala schopnost ansámblu působit maximálně chorálně a využít plný potenciál zvuku pro co největší efekt, a podpořit tak závěrečnou větu: „Králi věků, nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému Bohu buď čest a sláva na věky věků. Amen.“

foto: Matěj Okleštěk

Facebook X E-mail WhatsApp