Přestože květen je v Praze zasvěcen především Pražskému jaru, hudba zní také v mnoha jiných sálech a prostorách. Starobylá síň Galerie Lapidárium na Starém Městě hostí již druhou sezónu komorní cyklus Hudba mezi obrazy a ve středu 13. května rozezněl místní barokní klenby klavírní recitál studentky HAMU Evy Strejcové. Vystavené originály barokních soch s hudbou v především studentském provedení doplňují výstavy současných domácích i zahraničních výtvarníků.

Křídlo Petrof tentokrát rozezněla klavíristka se zkušenostmi z domácích i zahraničních soutěžích, laureátka mnoha ocenění a jediná česká soutěžící loňského 19. ročníku Mezinárodní Chopinovy soutěže ve Varšavě. Studentka HAMU ve třídě Lukáše Klánského absolvovala konzervatoř v Teplicích a vystupovala na koncertech nejen v Teplicích, ale také v Praze, Plzni, Ostravě i v Římě, Skopje či tureckém Afyonu.

Drobná a štíhlá dívka působí étericky, její klavírní hra svádí k podobnému pohledu, ale zdání klame. Něžnost a ladné pohyby virtuózních rukou ji představují jako talentovanou osobnost, která žije hudbou a celou duší se dokáže ponořit do každé skladby s vytříbenou stylovostí, mimořádnou úhozovou technikou a emocionální hloubkou. Prokázala svůj vhled ve vytříbené dramaturgii recitálu již od první, poslechově vděčné Humoresky, op. 101: č. 7 Antonína Dvořáka. Noblesní prostota hravé, obsahově bohaté skladby, která zazněla a bude i v budoucnu znít v nejrůznějších úpravách, dostala v podání Evy Strejcové Dvořákovu niternost a krásu drobnokresby, podpořenou neokázalou jistotou v každém tónu. Tři poetické polky, op. 8 Bedřicha Smetany patří k pokladům raného odkazu skladatele a klavírního virtuosa, jež byly uvedeny v Praze ještě před jeho odjezdem do švédského Göteborgu. Náročné, tanečně stylizované skladby se proměnily v rukou Evy Strejcové v oslnivé, zdánlivě lehce hravé salonní „kousky“, smetanovskou virtuozitu a bohatost sazby vyzpívaly její neomylné prsty s plným prožitkem a precizností. Klavíristka má dar přidat každé skladbě svůj vnitřní svět a dát mu punc osobitosti. Ve třetí Polce As dur její virtuozita nejvýrazněji odhalila schopnost dát hudbě novou duši, oddanou romantickému originálu a vtisknout mu také nádech současnosti.

Wolfganga Amadea Mozarta si Eva Strejcová vybrala jako stylový kontrast, když uvedla jedno z jeho vrcholných klavírních děl Sonátu F dur, technicky i interpretačně skutečně náročnou. Virtuózní klasicistní uchopení skladby provázel pohled na působivě ladné ruce klavíristky, která svým projevem nejen interpretačním si Mozarta skutečně užívala. Pečlivě vypointované detaily v Allegro podbarvoval pedál, Adagio s jemnou lyrikou bylo až nadzemské, staccato a úžasné trylky doplňovaly emoční bohatost této věty. Allegro assai hezky kontrastně zdobila pečlivá dynamika, perlivé a zpěvné pasáže s elegancí prodchnuté současným uchopením Mozartovy Sonáty prozrazovaly výjimečné vlohy klavíristky.

Po přestávce byl kontrastem časový posun k Janáčkově mistrovskému dílu V mlhách. Náročná osobní výpověď nešťastného skladatele, který smrtí milované dcery Olgy ztratil nejen druhé dítě, ale především nejbližší, jeho život i dílo chápající bytost; skladba, byť často uváděna, klade vysoké nároky na pochopení a uchopení všech zjevných i zcela niterných pocitů. Eva Strejcová provedla posluchače Janáčkovým smutkem, zoufalstvím i láskou zcela suverénně a odevzdanost střídaná bouřlivými vzdechy s jemným, ale pevným úhozem vzbudila obdiv. Lyriku i syrovost prožívala s něhou a naléhavostí. Bravurní rozlet po celé klaviatuře dával najevo, že klavíristka nabízí „svého“ Janáčka, v němž každý tón, každá fráze jsou v jejích rukou svátkem. Precizním provedením všech detailů skladby rozjitřeného skladatele představila Janáčka z hloubi duše a dle mého mínění proměnila ve vrchol celého večera.

Odlehčení nabídla Čajkovského Ukolébavka v bouři, op. 54: č.10 v úpravě Arkadije Volodose (*1972), renomovaného rusko-francouzského klavíristy uznávaného pro brilantní techniku a vynikající expresivní výraz. Jeho úpravu romantické skladby představila Eva Strejcová s plnokrevnou zpěvností, v mírném i stoupavém tempu výtečně odevzdávala svoji virtuozitu sloužící jemné melodice přerývané bouřlivými pasážemi. 

Závěrečná Preludia Sergeje Rachmaninova byla pravým opakem Čajkovského romantiky, výběrem z Preludií, op. 23 uvedla klavíristka č. 3, 6 a 10. Nejprve zazněly technicky vybroušené pasáže s vynikajícím odstíněním úhozů v rychlých bězích po celé klaviatuře. Téma obohacené o stále nové prvky charakterizovala klavíristka s lehkostí, včetně náročných akordických sekvencí. Následující graciézní melodie byly podány stylově s noblesním nadhledem. Jemné akordy posledního čísla obohacovaly výrazné tóny melodických prvků, propracované detaily daly vyniknout osobitému uchopení Rachmaninových Preludií až do nádherného závěru.

Po vynikajícím vystoupení a nekončícím potlesku poděkovala sólistka jednou ze skladeb Fryderyka Chopina, kterou nastudovala pro soutěž ve Varšavě. Jako své nejoblíbenější uvedla Nocturno Es dur, op. 55: č. 2 s hlubokým ponorem do nádherné melodiky v uvolněné, rozevláté a především autentické interpretaci, s perlivými pasážemi bez efektů a s vroucností, jež tuto mladou klavíristku charakterizují. Přejme jí k nastávajícímu studiu v kanadském Montrealu úspěchy a nové impulzy rozvoje umělecké kariéry.

Foto: Michaela Pondělíčková

Facebook X E-mail WhatsApp