Pátek 13. února byl pro komorní cyklus Hudba mezi obrazy uskutečňovaný ve staroměstské Galerii Lapidárium šťastným dnem. Starobylé klenby měšťanského mázhausu zdobí tzv. „historické graffiti“ a hostí výstavy současných malířů a sochařů a koncertní řada tentokrát přinesla vystoupení tria mladých umělců, německého fagotisty Emanuela Blumin-Sinta a klarinetistky Gabriely Matouškové s doprovodem klavíru Pavola Praženici. Posledně zmíněný student HAMU cyklus společně s čerstvou absolventkou stejné instituce Terézií Hledíkovou úspěšně pořádá už druhým rokem.

Zcela zaplněný prostor Lapidária přivítal virtuózní trio s náročným programem německých mistrů „od Bacha po Berga“, jejichž díla zpestřily skladby Glinky a Povolotského.

Talentovaná klarinetistka Gabriela Matoušková po absolutoriu na Pražské konzervatoři nastoupila do třídy prof. Héaua na CRR de Paris a nyní pokračuje u tohoto vynikajícího pedagoga na univerzitě HEMU v Lausanne. S pianistou Pavolem Praženicou zahájila koncert skladbou Albana Berga Čtyři kusy pro klarinet a klavír psanou v roce 1913, v níž se Druhá vídeňská škola v krátkých, výrazně kontrastních částech v rukou výborných interpretů proměnila ve strhující proud melodické, ale také burcující hudby s virtuózními i zadumanými pasážemi. Hravost střídal nepravidelný rytmus s úsečnými prvky a v závěrečné čtvrté části již bylo možné rozeznávat varování před blížící se hrůzou světové války. Energické fortissimo v plné síle přešlo ve smírné ztišení, výrazová pestrost klarinetu dostala v expresivní melodice příležitostí plnou náruč a Gabriela Matoušková excelovala společně s precizně vypointovaným klavírem Pavola Praženici.

Johann Sebastian Bach s hudbou o dvě stě let starší zaujal v nádherně jemném, brilantním provedení fagotisty Emanuela Blumin-Sinta, studenta Hochschule für Musik Hanns Eisler Berlin ve třídě Rainera Lufta, který studuje také ve Švýcarsku na Hochschule der Künste v Curychu u prof. Matthiase Rácze. Německý fagotista, narozený v Madridu, nejprve sympaticky pohovořil o svém fagotu i učitelích a poté v první větě z Bachovy Partity d moll pro sólový fagot představil kultivovaný tón plný energického vyšperkovaného výrazu a virtuózní techniku vdechl v krátké větě každé frázi i precizním ozdobám s vyzněním čisté radosti.

S klavírním doprovodem představil fagotista ještě před přestávkou zcela odlišnou skladbu Franze Berwalda Koncertní kus, op. 2. Švédský skladatel 19. století býval označován jako národní romantik a výrazný představitel severského kompozičního stylu. Romantika se vlnila v Berwaldově skladbě jako rozkvetlá louka, fagot virtuózně zdůrazňoval kantilénu až do tanečního charakteru a klavír doslova zpíval. Lehkost a dokonalá technika byly v rukou Emanuela Blumin-Sinta a Pavola Praženici osvěžením, oba okouzlovali prosvětlenými tóny a ušlechtilostí. Fagotista hrál zpaměti a o to přirozeněji působil ve všech polohách, staccata gradovala s dynamikou, aby se po vrcholu souhry nástroje vrátily k jímavé, zajímavě laděné melodice. Výrazné prvky frázování podávali oba interpreti s hezkou okázalostí v báječné souhře až do efektního závěru.

Po přestávce nejprve zazněla Sonáta pro klarinet a klavír, op. 28 Mieczyslawa Weinberga, polského skladatele židovského původu, který v roce 1939 uprchl před nacisty do Sovětského svazu. Přátelství s Dmitrijem Šostakovičem mu nakonec umožnilo zakotvení v Moskvě a množství skladeb od oper přes díla symfonická a komorní, komponovaná moderním a současně přístupným stylem, jej řadí k nejvýznamnějším ruským autorům 20. století. Třívětá Sonáta z roku 1945 v podání Gabriely Matouškové a Pavola Praženici zaujala hned od počátku půvabnou melodickou linkou plnou svěžesti a jasu. Energický střed první věty nabídl klavíru výtečné sólové vstupy a ve zmírňování dospěl k působivé souhře se suverénním klarinetem. Druhou větu uvedl rytmicky skvělý klavír, k němuž se připojil stejně výtečný klarinet s kouzelným tónem ve výškách, aby následně fascinoval až do závěrečných hloubek. Poslední větu uvedly rozložené akordy Praženicova klavíru následované údernými akordy ve fortissimu s přechodem do syté, zvážnělé melodie. Klarinet akordy následoval precizními trylky v intervalových skocích a posmutnělá, místy až výhružná dynamika obou nástrojů vzbuzovala varovné emoce. Náhlé zjemnění klarinetu ve výškách přecházelo do náročného závěru, v němž sólistka doslova excelovala. Zařazení mimořádného díla vysvětlil Pavol Praženica: Skladbu si vybrala Gabriela Matoušková jako osobní připomínku letošního třicátého výročí autorova úmrtí.

Skladba Yurije Povolotského, autora ukrajinského původu, byla výběrem Emanuela Blumin-Sinta. Humoreska pro sólový fagot přinesla příjemné ozvláštnění, které si sólista doslova užíval od pozvolna stoupající melodie s útržkovitými rytmickými vstupy až k výškám, byť přes širokou výrazovou škálu neprosvítalo mnoho radosti či bezstarostnosti. Skotačivý charakter spodních tónů dal vzniknout hezké melodii, korunované vysokým nádherným trylkem. Noblesa a vnitřní vklad fagotisty slavily okamžitý úspěch.

Závěrečné dílo Michaila Ivanoviče Glinky Trio patetické pro klarinet, fagot a klavír z roku 1831 je jedním z mála skladeb psaných přímo pro dané obsazení. Pavol Praženica nejprve přiblížil Glinkovo Trio jako výtečně stylově zasazené do počátků romantismu, kdy inspirace nešťastnou láskou a bolestí převažovala v tématech hudebních i literárních. Glinkovo mistrovské dílo, působivě instrumentované, se v rukou mladých umělců proměnilo v krásně melodické, nostalgické provedení a plnohodnotně podané v melodických i rytmicky proměnlivých sekvencích. Stříbřité běhy klavíru spojila barevná souhra s dechovými nástroji, jež sólově i dvojhlasně klavír provázely. Znělost a energie podpořená výrazovým vkladem všech hráčů dodaly Glinkově kompozici na emočním náboji. Ke krátkému sólu fagotu sledovanému melodickým klarinetem se v opakované lince připojil klavír s rytmickou změnou. Nové téma nastolily dechy a trio se spojilo v malebné sekvenci, následované sólem klarinetu s klavírem ve výškách a obdobně sólem fagotu s klavírem v hlubších polohách. Volné tempo dýchalo romantikou a zpěvné klavírní akordy následovaly rychlé běhy do výšek s doprovodem dechů. Vrcholem se staly dynamicky výrazné kantilény fagotu i klarinetu podložené famózním klavírem se svádivým tanečním rytmem.

Odměna četných „bravo“ a nekončícího potlesku zasloužila přídavek, trio tedy zvolilo opakování vzrušené a melodicky bohaté čtvrté věty Glinkovy skladby. V uvolněném radostném podání tria Matoušková, Blumin-Sint a Praženica zaplnila prostor celé Galerie Lapidárium hudební hostina mladých, ale již zkušených i renomovaných umělců.

Foto: Hana Görlichová

Facebook X E-mail WhatsApp