Festival Pražské jaro uzavřelo čtvrtý červnový den Verdiho Rekviem. Nevázalo se k žádnému výročí, nemělo žádnou zvláštní symboliku, figurovalo na konci třítýdenní přehlídky jako mezinárodně rozkročený výjimečný interpretační čin. Provedení vedené Danielem Gattim poskytlo naprosto logické, vhodné a dobré vyvrcholení a zakončení předchozích programů. Bylo především důstojné. Pokud snad nebylo přímo strhující, nevadí. Jde o duchovní hudbu, která opravdu nemusí nutně být prvoplánově tou pověstnou „sedmadvacátou“ Mistrovou operou. 

Ideálnost Ódy na radost a vlastně celé Beethovenovy poslední symfonie jako závěrečného koncertu Pražského jara asi nic nepředstihne. Symbolice a vhodnosti jejího poselství na konci mezinárodní přehlídky hudebního umění se nic nevyrovná. Roky už na tomto postu až na výjimky, které potvrdily pravidlo, Devátá nefiguruje. Festivaly vrcholí různě. Zůstává nicméně většinou záměr, aby zaznělo dílo spíše výjimečnější. Tu Glagolská mše Leoše Janáčka, tu Pendereckého vokálně instrumentální dílo, jednou Sukova Praga, jindy Dvořákova symfonie, loni skladba našeho současníka Miroslava Srnky… Verdiho Messa da Requiem, zhudebnění většiny standardního textu katolické mše za zemřelé, ale zhudebnění umělecky mimořádné, nestandardní, bylo letos vhodným řešením. Jde o skladbu ani trochu všední, o skladbu jedinečnou.

Dirigent Daniele Gatti v čele Staatskapelle Dresden, svého drážďanského operního i koncertního tělesa, spolu s vídeňským sborem Singverein der Gesellschaft der Musikfreunde in Wien a se čtveřicí sólistů byl výborným řešením; jména interpretů i vykonaná práce festivalu slušely. Sopranistka Eleonora Buratto nabídla velký hlas s velkým rozsahem, ve spodní poloze se málem překrývající s hvězdnou, lahodně zpívající mezzosopranistkou Elīnou Garančou a v nejvyšších tónech dostatečně schopný dostát vypjatým nárokům. Tenorista Benjamin Bernheim, který už není v Praze neznámý, dal svým vstupům velkolepost operního projevu i ztišenou zdrženlivost a basista Riccardo Zanellato pravou verdiovskou měkkost.  

Pokud se o Requiem z roku 1874 – určeném k výročí úmrtí básníka Alessandra Manzoniho, vůdčí postavy italských snah o sjednocení země – hovořívá někdy v nadsázce jako o skladatelově „sedmadvacáté opeře“, má to znamenat, že jde o zhudebnění dramatické, v mnohém spektakulární, zároveň ovšem niterné, které stylem v mnohém odpovídá Verdiho operám. Proti tomu stojí názor, že nejde o teatrální či operní hudební výraz, ale o realismus ve vyjádření textu. Že nejde o operní ztvárnění liturgického textu, o světský přístup, ale o ušlechtilou a důstojnou posvátnost. A přesně takové bylo čtvrteční provedení. Oscilovalo mezi velkolepou a ohromující hudební podívanou a zdrženlivou a pokornou chrámovou meditací, mezi divadlem a duchovní hudbou, mezi vnějším dramatismem a niternou hloubkou.

V Dies irae bylo vše, kvůli čemu je toto dílo posluchači milováno: maximum vokálního i orchestrálního zvuku, vyhrocené rytmy a nárazy, ohromující výraz na hranici možností. V oddíle Tuba mirum zase efektně stupňované fanfáry ohlašující Poslední soud, včetně přidaného hlasu trubek nahoře na postranních balkonech… V dalších částech bylo spektrum neméně bohaté i směrem opačným. Přesto převážil dojem, že střed, totiž uměřenost a střízlivost, dominoval. Určitě existují provedení i nahrávky, kde je přítomno přinejmenším ještě víc niternosti.

Daniele Gatti měl ovšem krásně propracované poměry mezi sborem a orchestrem. Nesčetně míst vyznělo moc pěkně díky linkám dechových nástrojů výrazně vystupujícím ze základu nebo díky podrobně a proměnlivě propracovaným vrstvám ve zvuku sboru; ten byl mimochodem obsazen více než stovkou zpěváků a bohatě tak využíval potenciál k opravdu širokému dynamickému spektru.     

Devadesátiminutová Verdiho kompozice naštěstí nebyla tak úplně operní. Přesto v ní bylo správně zřetelně přítomno a podchyceno mnoho z těch postupů, které dělají Verdiho opery tím, čím jsou. Využito však skladatelem i interprety k vystižení jiného typu dramatismu než toho, který je nutný na operním jevišti. Dramatismu blízkého starozákonnímu vnímání Hospodina jako zákonodárce, vládce a soudce, nositele absolutní svatosti, spravedlnosti a vznešené majestátnosti. Ostatně i proto Verdi končí připomínkou strašného dne, dne hněvu, dies irae. Hudebně poměrně temně, tak trochu jako v Aidě.

foto: Pražské jaro / Michal Fanta, Václav Hodina

Facebook X E-mail WhatsApp